Byl to už druhý duben strávený s Andrejem Platonovem, s hlavním jurodivým ruské literatury, který se vymyká všem zažitým představám – a není sovětský ani antisovětský, je „veskrze svůj“, jak stálo v titulu doslovu k jednomu českému výboru. Loni to bylo nad Šťastnou Moskvou, letos nad Stavební jámou, pro niž se mi chce zoufale použít ruské slovo „kotlovan“, které už dávno patří více Platonovovi než stavebnictví. A pokaždé, když vidím hluboké základy budoucího domu, vzpomenu si na něj – a také na kosti malé holčičky, kterou v nich v té šokující novele pohřbil a s ní i možný šťastný zítřek.
Sešlo se to tak náhodou, ten druhý jarní měsíc je jinak naprosto neplatonovovský. Sníh sice už slezl a pomalu tají i poslední haldy zčernalého ledu, ale krajina je ještě úplně holá a barvu má, jakou měl náš pes, co se v ní ještě loni ve svých skoro šestnácti letech odevzdaně ploužil a ztrácel. Zvalchovanou suchou trávu na opuštěném kousku pravého břehu Volhy u ústí Moskevského průplavu místní navíc každoročně vypalují. Ze sežehlé země pak výstražně čnějí ježaté hrbolky hlíny prolezlé přeživšími mravenci. Co nevidět obrostou ostře zeleným suchopýrem a všemožným plevelem a docela uzoučká pěšinka zůstane jenom na samotném kraji vysokého břehu. Ale i ji se bude snažit pohltit divoce rostoucí lopuší, které tak zbožňuje Platonov a tak nenávidím já. Člověk aby se tu v létě procházel s mačetou. Houževnaté lopuchy, které opatrně, ve výšce očí, rozhrnuju rukama, u Platonova rostou dokonce i v zimě a v jeho světě mají hromadu nevšedních funkcí – hrdinům slouží jako stínítko, vějíř, toaletní papír, kapesník, ručník, deštník, pláštěnka, polštář nebo smrtelné lože. Lopuch je pro ně okrasnou květinou, drcený ho kouří a vyrábějí z něj také kořalku. Ale hlavně v něm vidí spřízněnou duši, rostlinného proletáře. A scéna z románu Čevengur, v níž nešťastný hrdina hladí lopuch, protože „i on touží po komunismu“, mě s tím budoucím bujícím porostem přece jen trochu smiřuje. Nicméně zatím, začátkem května, se tu procházím celkem svobodně, i když zdaleka ne tak jako v zimě, mnohé cesty zmizely v bažinách, které nikdy nevyschnou, mohou nanejvýš zmrznout.
Z Platonova mi tentokrát kdovíproč v hlavě utkvěla jedna stručná věta z jeho zápisníku, která nijak nesouvisí s prózou, jíž jsem se zaobírala. „V tanci zničí a ušlapou památku na válku,“ tvrdí se v ní. A zbavit se jí nemůžu nejspíš proto, že se blíží další výročí. A zdá se, že čím je druhá světová válka vzdálenější, tím pompéznější jsou v Rusku oslavy jejího konce. Už dávno se tu pro atmosféru kolem nich vžilo ironické slovo „pobedobesije“, které lze přeložit jako vítězné běsnění. Děti chodí v uniformičkách Rudé armády, přes rameno mají atrapy kulometů, rodiče si na auta lepí slova díků za vítězství a výzvy k útoku na Berlín. To je ten ničivý tanec, o kterém psal Platonov, jenž byl ve válce jako dopisovatel. A památka, o niž se oprávněně obával, se týkala obětí. O nich psal své otřesné válečné povídky, ne o vítězích.
Mimochodem lopuchy rostou i v těchto válečných prózách – musím ty rostliny vzít na milost, když si v povídce Pancíř čtu šílená slova poslední ženy, která zbyla ve vsi: „Uložím tě v rokli, zakryju lopuším, pak ti sem přinesu tvoje bratříčky a sestřičky, sama si k vám lehnu a povím vám pohádku.“