Nespokojenost S. K. Neumanna

S koncem dějin československé socialistické literatury, těsně propojené s ideologií komunistického Československa, jako by se do propasti zřítilo i literární dílo Stanislava Kostky Neumanna. Jeho tvorba byla přitom početnou skupinou kritiků považována za počátek moderní české poezie a jeho život za příklad cesty k ideologii Komunistické strany Československa. V literární historii už si Neumann největší část své slávy vybral, přišel o svůj vavřín a svou plasticitu.

Řekněme hned, že to, co zůstává z Neumanna živé, má svůj střed. Tím je nejprve „chalupa jeho ženy“ v Řečkovicích, později společný domek v Bílovicích nad Svitavou – malé území moravského venkova, kde se ustálil okamžik, k němuž vedou minulé i budoucí nitky. Někdejší městský člověk, který má „ruce hubené bez stop fyzické píle“, a pozdější anarchista, zvyklý na život v olšanské vile obklopené zahradou a stejně založenými přáteli, se usadil ve vesnici, jíž protéká řeka a která je sevřena mezi zalesněnými kopci: „Pod jednou bílovskou strání,/ kol v louce (…) svítí pampelišky/ a vše je var a kolotání/ a včela všecka žlutá pylem/ polednem se potácí…“ Nejprve Praha, a najednou moravský venkov obydlený místními lidmi. Dnes by se řeklo, že se Neumann dostal mimo svou bublinu; na počátku první světové války ještě napíše: „Tvrdne denní můj pokrm/ z hořké tesknice,/ neboť příliš dlouho již odmítáte mi/ psací stolek,/ skříň s knihami a obrazy…“ Z minulosti sem míří vše městské, z budoucnosti pak „otázka sociální“, světová válka, ruská revoluce, politika a pak dlouhá, jakoby z druhého plánu vystupující, nedohledná řada interpretací, které hlouběji a pevněji staví básníka do role základního kamene socialistické literatury. Vše je ovšem důležité, neboť se vytvářejí silné protiklady.

Venkovský šerosvit

Neumann se je pokusí pojmenovat ve fejetonu S městem za zády, který se stane součástí pozdějšího stejnojmenného souboru z roku 1923. V tomto emblematickém textu pečlivě rozlišuje svět přírody a svět civilizace. Člověka vidí jako bytost mezi tyto dva světy osudově rozkročenou: „Stojím na pomezí. Před sebou mám lesy, které miluji, a za sebou město, které potřebuji, ohyzdné město, kterého nikdy nebudu milovat. Ale je mi přitom dobře.“ Uvědomuje si, že by se oba póly měly vyvíjet v souladu. Neumann nabádá, aby se ani příroda, ani civilizace nerozvíjely sobě na úkor, a trvá na svém do té míry, že v něm projevy kořistnictví člověka vůči divoké krajině vyvolávají výbuchy hněvu. Není důležité, byla­-li bílovická krajina a adamovské lesy skutečnou divočinou či kulturní krajinou, principiálně zde byla vyjádřena základní životní potřeba volného, člověkem nezasaženého světa jakožto protikladu technického civilizačního pokroku – a co je nejdůležitější: svobodného rozvoje obou těchto celků. Oběma musí být ponechán prostor pro svébytný rozvoj, evoluci a pokrok. Nápadnou emocí jeho tehdejších i pozdějších knih, jež zasahuje nesoulad, je proto nespokojenost, rozmrzelost a v agresivitu ústící zlost. Tóny v české literatuře málo obvyklé. Neumann si uvědomuje, že se žádná harmonie nerodí, že příroda trvale ustupuje: „Tok teplých odvarů a splašek ustálených,/ lesklými žilami mdlá žíhá mastnota;/ ryb těla stříbrná od břehů prchla zděných/ plesnivým kamenem, v němž bahno klokotá.“

V nultých a desátých letech nebyl Neumann ani komunista, ani socialista, ale jak sám říká, materialista: „V lesích shazoval jsem okovy ze svého pudu k materialismu.“ Chápal tak svůj vztah ke světu a potřebu návratu na zem, k věcem, vlastně zájem o hmotný svět a jeho problémy. Šlo tedy o něco jiného a mnohem subtilnějšího, než byla pozdější přímočará komunistická linie, kterou se vydal v Rudých zpěvech (1923). Neumann svůj postoj bílovického venkovana zkrátka situoval k pozemskosti. Jeho počáteční stanovisko ovšem zůstalo vzdálené komunistické kritice, plně soustředěné k modernistickému pohybu od lokálního ke globálnímu. Právě Neumann přitom svou zkušenost s pozemským dokázal pronést dějinami moderního písemnictví až k dnešku. Nutno dodat, že sám svému občanství z hlediska sebeinterpretace někdy prokazoval nejednoznačnou službu. Vykládal bílovický pobyt odlišně, intenzivně ho ideologizoval a ideologii do něj vnášel, jak zdůrazňuje literární historik Jiří Opelík. Radikální politické názory, které se tu poprvé objevují, mají funkci světelných paprsků, jež prosvětlují tápání ve světonázorové temnotě.

Zákaz pesimismu

Socialističtí kritici stavěli Neumannovu básnickou tvorbu do protikladu k české poezii barokní. Dnešním pohledem bychom mohli říci: proti tomu nejlepšímu, co česká poezie za svou existenci vydala. Barokní tradice, to je v očích interpretů především váhavost, pochybování, mlhavost a nezřetelnost, smutek, lítost, nejistota, chorobnost, motivy smrti a zmaru, Bůh, který se nehlásí; souborně a poněkud schematicky: pesimismus. Literatura socialistická, tvrdí překladatel Jiří Taufer, měla být především optimistická, mužná, silná, vystavěná na hodnotách odlišných od těch, jež byly odvozeny z baroka.

Jako by ovšem tomuto schematickému dělení unikla jednoduchá skutečnost: příroda, která má v Bílovicích tak důležité místo, navíc i teoreticky pojmenované, a na niž Neumann po celý život vzpomíná a svou vzpomínku rozvíjí, totiž není srozumitelná, věcná a optimisticky „chlapská“, ale sama přináší řadu jevů, které nerozhodnosti, mlhavosti a nejasnosti přímo učí. „Oblaka bílá temné své stíny/ pomalu vodí po vrších,/ kde ještě mnoho hnědavé hlíny/ a lesů sivozelených.“ Neumannova Kniha lesů, vod a strání (1914), psaná v povodí řeky Svitavy, stejně jako soubor fejetonů S městem za zády, ale i pozdější ­1914–1918 (1927), jsou přirozeně bohaté na líčení mlh, tmy a přeludů, z nichž by se těšil i zdánlivý básníkův antipod Bohuslav Reynek. Přítomnost řeky, ale také vodní páry, vlhka uprostřed lesů, nenadálé povětrnostní zvraty, déšť, sníh, bouře, a vlastně veškeré atmosférické jevy, stmívání a východ slunce, tato pozměněná, „snížená viditelnost“, v úhrnu navozují a učí dívat se jinak, zachytit efemérní jevy a zdánlivé obrazy, jež se ve vteřině promění a rozplynou. „Přes noc spadne bílý div do polí a do lesů,/ bílý mír a bílý jas, pokoj všemu stvoření./ K zásypům svým půjde zvěř, v oku klid a bez hlesu,/ v hluboký a tichý žleb, kde se vzpomíná a sní.“ Nebýt si toho vědom a tvrdit, že příroda zná jen pevné tvary a že je dokonale čitelná, by znamenalo velkou část jejího prchavého zjevu zcela opominout.

Pozdější vyhraněné ideologické stanovisko přinese ráznou, rozhodně však ne neproblematickou změnu: Neumann nebude tvrdit, že ho příroda přivedla k materialismu, že vypadl z olšanského hnízda na zem, že ho rovnou vrhla do komunismu, k Marxovi. Posouvá tedy přesvědčení o zákonitosti vývoje společnosti přímo do lůna přírody a evoluce. Zákonitosti objevuje na každém kroku, v „zákonné kráse hub“, v jejich mužných, pevných tvarech: „Buď pochválen hřib!“ Příroda sama jako by bránila váhavosti a přeludovosti, a přímo a nepokrytě chtěla mít vše jasné, určené, a dokonce „přirozeně“ usilovala o konkrétní politické zřízení. A právě na tomto místě se zavdává příčina tomu, čeho se pozdější státní ideologie vědeckého materialismu, všech nevyhnutelných zákonitostí a nutností společenského vývoje, na desetiletí ujme. Zde začíná vznikat zvláštní zkušenost, tedy částečný nesoulad, zkreslení, dojem jiné možnosti vidění, plynoucí z ideologizace přírody.

Od přírody k politice

Tuto změnu umísťuje literární historička Eva Strohsová do doby bezprostředně po válce. Jako zlomový označuje rok 1920, kdy Neumann vydává v edici časopisu Červen Leninův Stát a revoluci a studuje díla Maxima Gorkého. „Pod dojmem těchto zkušeností,“ píše Strohsová, „reviduje (…) své dosavadní politické ideá­ly, vystupuje ze socialistické strany a staví se plně na stanovisko bolševiků, za program Komunistické internacionály. Na jaře 1920 začíná spolu s bývalými druhy v anarchistickém hnutí zakládat na severu komunistické skupiny, které se v srpnu téhož roku spojují ve Svaz komunistických skupin a stávají se jednou ze základních složek KSČ v roce 1921.“ Někdejší návštěvník lesních tišin a houbař z adamovských svahů prozatím ztrácí šanci vrátit se do modu pozemského – odkládá to až na léta svého pozdního věku. Někam do Poděbrad a Vápenného Podola.

Neumann se zároveň vrací k opuštěné buřičské pozici. Stává se čelným průkopníkem tradice politicky angažované tvorby, která zpětně pohltí i jeho pobyty na venkově. Píše básně, jež vyjdou ve sbírce Rudé zpěvy (1923) a které se ještě stále hlásí k linii předchozí básnické tvorby. Někdejší lyrika, ukotvená mezi principy přírodního a kulturního, je v Rudých zpěvech potlačena a její místo obsazuje aktivistická proletářská poezie. Básník ovšem několikrát poznamenal, že se Rudé zpěvy neobjevují zničehonic, ale že logicky navazují na tendence, jež se pokusil zachytit i v předchozích sbírkách. Snad je možné se domnívat, že tou dřívější tendencí je autorova touha stát na straně životní energie, již tento instinktivní ctitel všeho živoucího a nového v komunis­tickém programu tušil. Moderní tu ovšem má být komunistická agitace, jejíž parametry už nenastavoval Neumann­-básník, nýbrž Neumann­-komunistický publicista. Svébytnost světa člověka a přírody byla jediným gestem rozvrácena a vzniká linie, k níž budou Neumannovi vykladači celé jeho dílo později vztahovat jako k logickému středu.

Naznačená proměna plně odpovídá logice modernistického ducha uhranutého svou vlastní vůlí: příroda je ideologizována jako antropomorfní skutečnost, jako bytost, která je hotova vést sebe samu ke komunismu coby nejvyšší zákonitosti. V Neumannově díle se tak dokonává směna divočiny za civilizační projekt. Pozemské je zrušeno ve prospěch globálního. Příroda se v pozdějších redakcích textů a ve vzpomínkách autora, jenž do ní vstupoval jako do prostoru jiného, kde platí ne­-lidské zákonitosti, stává čitelným mechanismem. Rodí se nová realita. Přichází éra technokratické kolonizace, jejíž výsledky ve formě snižování biodiverzity prožíváme i my, tvůrci antropocénu.

Cesta vedoucí od divoké přírody k politickému projevu stává se cestou moderního člověka a je svrchovaným gestem evoluce. Zatímco Neumann počátku století a desátých let byl fascinován představou svobodného rozvoje, jenž vede k divočině, záchraně a posílení tajemství přírodní živelnosti, podmaňující si prostory lesů, vod a strání, Neumann počátku dvacátých let je solitér, který, proměněn sociální realitou třídních bojů, nastupuje cestu politiky.

Tvořivá schematizace

Socialistická literární kritika usilovala o to vymodelovat Neumanna do podoby základního kamene svého pojetí literatury a rozklenula jeho postavu do velkého příběhu české kultury. Neumanna dnes lze bez těchto obrovitých usazenin číst jen stěží. Zároveň se však ukazuje, že právě takové čtení nemusí být bez působivosti. Možná právě naopak. Dokonce bychom mohli říci, že schematické výklady rozvíjejí a umocňují Neumannovy osobní protiklady a dělají je pro čtenáře živé. Tvoří totiž zmnoženou existenci, která je zřejmě i důvodem, proč český lyrik působí na mnohé jako strašidlo: tajuplná ideologie, KSČ, materialistický světový názor. K tomu lesy, staré stromy, mlhy, divoká zvířata, pivo a houby, přítelův skleník, karty, excesivní návštěvy známých, Lidové noviny a všudypřítomné rybaření: „Šplouchají vesla, mlha se valí, vrána pozdravuje/ den plížící se do zšedlých borů i do hnědých dubin./ Po vodě naše pytlácká loďka jako ve snách pluje…“ Napětí, které vzniká mezi obrazem vzniklým z určitého dodatečného a pozdějšího výkladu, a čtením nezatíženým ideologickým výkladem, roste. Vzniká úplný, specificky český kontext literatury 20. století.

Pozoruhodná je v tomto světle povídka Jelec. Kritikou nebývá vysoko hodnocena, povídkové texty vůbec ukazují malé možnosti Neumannova prozaického umu, a autor to nijak nezamlčuje. Avšak kritiku socialistickou zajímá především ideologická vrstva. Protagonisté příběhu jsou pohříchu strnulí, vypravěč je uvádí, jako by o nich přednášel nebo psal do novin. Jako by ani nebyl ve volné krajině s živými lidmi. Ladislav Štoll, autor předmluvy k Jelci, však komentuje situaci, v níž jedna z postav promlouvá na břehu Svitavy, jako svého druhu politické školení: „Historicky poučným je rozhovor s typicky oportunistickým sociálním demokratem, nacionálním nihilistou na břehu Svitavy.“ Povídka je příznačná ještě z jiného důvodu – naznačuje totiž ve zkratce zvláštnost Neumannova charakteru. To, co známe z poezie a fejetonů, pocity zklamání, strachu, hněvu, nenávisti a smutku, se přímočaře objevuje i v Jelci. Je to ke kontrastním emocím náchylná spisovatelova povaha, pokoušející se sama sebe politicky vystihnout: „‚Jste sociální demokrat?‘ ‚Nevím, řekl bych spíše, že je to u mne něco menšího i většího. Menšího potud, že o socialismu dosud málo vím. Probírám se teprve z mlh…‘“ Řeklo by se: je tu řeka, letní večer, klid, život by mohl klidně plynout, ale nejde to. Stále se vrací přírodně­-osobní temnota, která harmonii, ale také ideologickou radikalitu znemožňuje. Nyní je to válka, jindy to byla „otázka sociální“, klerikálové, bankéři, rozpory s venkovským živlem moravských kovozemědělců. To je vlastně Neumannova konstanta, ustavičná nespokojenost, která se nepřeměňuje v nostalgii a skok do zlatého věku dětství, jak bývá pro české básníky obvyklé, ale mění se ve smutný hněv: „Jsem k smrti unaven. A nevýslovně smuten, že se nikdy nedočkám toho, aby tato babizna scípla zaškrcena v příkopě a já oslepl na jedno oko, na to, které přijímá černé paprsky věcí…“ Stav, jejž popisuje slovy „Mým mozkem proudí denně v mnoha hodinách bujná říčka a nepouští v těch dobách do něho nic kromě pstruhů, parem, jelců, okounů a jedné štiky“, je nesmírně vzácný. Touha po harmonii je silná, ale vzácně nenalezená: „Mně to rejstříkem jen jedovatě vrčí.“

„Špatná“ interpretace

S čím tedy Neumann přišel? Jeho první tvůrčí fáze nalezla svůj pandán v Knize lesů, vod a strání a částečně v souboru fejetonů S městem za zády a básních i vzpomínkách válečných. Tento stav, kdy potřebu dvou oddělených světů vnímal nejčistěji, obohatil českou poezii o emoci nespokojenosti, rozmrzelosti, zklamání, hněvu a nadávek. Následovala však fáze, v níž si Neumann uvědomil – ne bez trápení –, že takový stav není udržitelný, že příroda sama si v sobě nese touhu být evolučně proměněna a překonána. Věc je vlastně o to složitější, že texty vznikaly téměř současně – optimismus proměny se objevuje už v Nových zpěvech (1918). Co se stalo?

Když byla řeč o baroku a o tom nejlepším z české poezie, je zřejmé, že do této tradice patří i Karel Hynek Mácha. A jestliže Mácha vnesl ve své poezii do probouzející se májové krajiny téma smrti, neboť miluje „květinu, protože uvadne, zvíře, že zahyne, a člověka, že zemře a nebude; poněvadž cítí, že zhyne navždy“, pak Neumann v duchu vitalis­mu, postupu, kterému se naučil u Émila Verhaerena a Henriho Bergsona, v duchu zákonitosti tvůrčího vzmachu vnesl do probouzející se přírody motivy lidské práce, telegrafních drátů, strojů, továren a závodů, obloukovou lampu, světla nevěstinců a generální stávku. Tím to ale pro českou literaturu neskončilo. Neumann přišel ještě s něčím jiným – tím, co bylo později mnohonásobně umocněno a rozvinuto výklady socialistických interpretů. A právě to dnes působí zvláštním dojmem, který nemá daleko ke skutečnému požitku, neboť paradox takového setkání je uhrančivý. Neumann svým dílem i pozdějším směřováním života vpašoval do probouzející se přírody, světa hmyzu, ryb a hub, světa efemérního a přeludného, progresivní, nadějeplnou i mstící a úpadkovou KSČ, stranické sekretariáty, úřadovny, kolektivizaci, výslechy, Karla Pecku a uranové doly, zrušení Kritického měsíčníku a časopisu Akord, šedivé akademiky a funkcionáře, Státní bezpečnost, vězení, normalizaci, milicionáře a alibistického zelináře i Bartolomějskou ulici. Vedle evokace hněvu, výhrůžek, agresivity a vzteku – emocí blízkých sbírkám Ivana Diviše a prózám Jakuba Demla nebo Josefa Váchala – se jedná o důležitý rozměr Neumannova díla, který zvláštním způsobem zobrazuje svérázný celek české literatury a kontexty jejího vzniku a výkladu. S bílovickým básníkem zkrátka ke slovu v jednom pestrém šiku přicházejí postavy starého světa a ty skutečnosti, jimž prsty ve dveřích přibouchl Listopad.

Nespokojenost

Nutno dodat, že Neumann si byl svých proměn vědom a v různých etapách se je pokoušel reflektovat. O jedné mluvila Eva Strohsová, o jiné Dušan Jeřábek, o další zase Felix Vodička, podle kterého i Neumannova „revoluční poezie je vodopádem věcí a lidí, stromů, strojů, dětí, které pobíhají v řečišti ‚dvojité sudby světla a stínu‘“. Upozorňuje, že Neumann nekreslí „celistvé individualizované obrazy ze života proletariátu“, ale že „obklopuje své obrazy formující se kolektivity proletářského boje celým souborem věcí a výjevů čerpaných ze světa továrního ruchu a práce“. Tuto zvláštní pozici pozorovatele, který přistupuje ke skutečnosti jako k proudu událostí, lze najít ještě v básních Rudých zpěvů. Spolu s Vodičkou můžeme konstatovat, že básník vyvažuje agitátora, pro nějž je poezie především příležitostí zvítězit nad vzpírající se realitou. Na jedné straně revoluční subjekt, který nahlédl logiku dějin a klestí sobě a proletariátu cestu vpřed, na protějším břehu řeky neumlčený pozorovatel světa, školený v bílovických lesích: „Do ulic slunce proudilo/ přes ploché střechy dílen, šikmé světlíky,/ přes pravoúhlá zdiva, železné konstrukce/ a po pás vroucně se hroužilo/ do křehké zeleně stromů,/ jež přišly sem z hořejších zahrad a niv/ v zákoutí továren, na dvory domů/ porůznu jedny, melancholické trochu,/ husím pochodem jiné, za ruce se držíce,/ aby tu kolem šedivých zdiv, jako když láska se rozleje,/ natáhly svoje aleje.“

I v těchto textech, psaných už převážně pro potřebu budoucí strany, se kulisy civilizačního ruchu na chvíli jakoby rozpouštějí, abychom za nimi zahlédli někdejší, dosud nepolitizovaný básníkův projev. Že by snad Neumann zařadil zpětný chod a pokusil se vrátit do fáze, ve které byla zobrazovaná věc sebou samou, a nikoli námětem k politické přednášce, jak bylo řečeno výše? Jeho lyrický projev, jenž ostře kontrastuje s agresivní poetikou hrozeb, vyvolávání spřátelených armád a velmocí, napovídá, že předěl mezi zúčastněným pozorovatelem skutečnosti a tlampačem revoluce nebyl zcela dokonalý. Neumann, třebaže se tvářil jako bytostný vůdce proletářského umění, mohl Neumanna­-lyrika umenšit na nejmenší možnou míru, ovšem nikdy jej nepopřel a nezničil. Možná i proto se později tolik snažil retušovat svou minulost – nikoli jen pro rozpoznané omyly svého vývoje, ale daleko spíše proto, aby potlačil, co na něm bylo tolik zjevné.

Autoři jsou literární historici.