Překážíme v developerských plánech

V čem tkví jedinečnost architektonického souboru Malého Galaga?

Troufnu si říct, že je to nejspíš jediný podobný soubor v Evropě vybudovaný v meziválečném období jako vládní čtvrť. Je pravda, že Užhorod byl za první Československé republiky jen centrem územněsprávní jednotky, Malé Galago je ale přesto ideálním modelem vládního komplexu, který by ve dvacátých letech ve velkoměstech s již zastavěnou plochou vzniknout nemohl. Užhorod, který se z nevelkého provinčního města změnil ve správní centrum Podkarpatské Rusi, byl v tomto smyslu skoro tabula rasa, a měli jsme velké štěstí, že k jeho přestavbě došlo právě v době rozkvětu meziválečného modernismu, tedy architektury založené na zásadách humanistické filosofie.

Obdobný vývoj prodělala snad jenom turecká Ankara, která se rodila jako nové hlavní město na místě někdejší rybářské osady. Dokonce i v modernistickém Kaunasu, který se v meziválečném období stal metropolí nezávislé Litvy, vznikaly jen jednotlivé objekty, jež nemohly v tehdy už poměrně velkém městě plnit všechny funkce vládní infrastruktury. Kaunas se mimochodem začátkem letošního roku díky své meziválečné architektuře dočkal nominace na zápis do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Jak výstavba Malého Galaga probíhala?

Vznikl první částečný generální plán v dějinách města, v němž jeho autor, architekt Adolf Liebscher mladší, navrhl nové infrastrukturní a administrativní objekty spolu s obytnými domy pro státní zaměstnance. Malé Galago je výbornou učebnicí prvorepublikové architektury, protože tu jsou zastoupeny nejrůznější styly. Najdeme tu i rondokubismus, „české art deco“, styl, který je na území současné Ukrajiny z historických důvodů zcela unikátní. Stavělo se na místě bažiny, kterou bylo potřeba nejdřív vysušit. Kromě toho proběhla i regulace řeky Už, u níž vyrostlo nové nábřeží.

Poprvé jsem o iniciativě Uzhhorod Modernism slyšel na podzim 2018 právě v souvislosti s demonstracemi proti plánům na necitlivou rekonstrukci zmíněného nábřeží. Jak to tehdy dopadlo?

Pro mě osobně je největším vítězstvím to, že jsme zachránili chodníkovou mozaikovou dlažbu z meziválečného období. Podle projektu městské rady ji měli odstranit a nahradit levnou zámkovou dlažbou jako někde na sídlišti… Jednu věc ale považuji za porážku – nepodařilo se nám městský úřad přimět, aby postupoval podle zákona a provedl kvalitní restaurační práce, jak by to odpovídalo statusu nábřeží, které je nejen urbanistickou, ale i přírodní památkou.

Získali jste tehdy značnou podporu veřejnosti…

Náš otevřený dopis podepsalo hodně významných osobností kulturního života, a to nejenom z Ukrajiny, ale i z České republiky a Slovenska. Většina místních ovšem reagovala hlavně na to, že podle projektu, s nímž radnice původně přišla, měla rekonstrukce ohrozit nejdelší lipovou alej v Evropě, vysázenou ve dvacátých letech. Díky tomuto sentimentálnímu lokálnímu patriotismu nás podpořila spousta Užhoroďanů.

Usilujete o zápis Malého Galaga do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Opravdu si to zaslouží? V Česku a na Slovensku se přece také dochovala spousta hodnotných objektů z daného období, dokonce i celé čtvrti, třeba pražské Dejvice.

Jednotlivé užhorodské budovy se asi nemohou rovnat těm, které vznikaly v mnoha ji­ných československých městech. Když jsme však analyzovali konkrétní kritéria UNESCO, došli jsme k závěru, že nejdůležitější je urbanistický aspekt projektu, jeho inovativní povaha. Nová čtvrť navíc měla osudový význam pro další vývoj regionu, stala se de facto symbolem jedné historické epochy.

Máte na své straně úřady?

Všechno jde bohužel velice pomalu. Sice nás podpořili užhorodský starosta a také bývalý ministr kultury, ale nezdá se, že by město skutečně mělo politickou vůli celou věc kampaň financovat. Přitom by mu nominace přinesla prospěch nejen z hlediska kulturního, ale i díky rozvoji turistiky. V roce 2019 vznikla na úrovni oblastní státní správy pracovní skupina pro otázky nominace, jejímiž členy jsme i já a kolega Oleh Olašyn. Od té doby se toho ale hodně změnilo. Máme jiného prezidenta, vládu i parlament, v Zakarpatské oblasti se za poslední dva roky vystřídali čtyři gubernátoři… Žádný zvláštní zájem o tohle téma ovšem patrný není. Přitom potřebujeme podporu na všech úrovních, abychom mohli všechny budovy na území čtvrti zanést do seznamu památek. Zatím totiž mají jenom společný status urbanistické památky Malé Galago. Město i oblast nám teď slibují, že během roku na zápisu alespoň několika objektů zapracují. Uvidíme.

Chápou místní obyvatelé, v čem spatřujete hodnotu užhorodské meziválečné architektury? Podobná iniciativa existuje i v Záporoží na východní Ukrajině, kde by aktivisté chtěli na seznam UNESCO zapsat takzvané Socmisto (Socialistické město), vybudované během dvacátých a třicátých let ve stylu sovětského konstruktivismu. Narážejí ale na nepochopení jak ze strany úřadů, tak místních lidí.

Postoj veřejnosti k meziválečné architektuře je v Užhorodu a Záporoží nejspíš podobný. Místní považují za „krásnější“ baroko nebo třeba secesi. Ale v Záporoží to jde docela dobře – už míří k zápisu na předběžný seznam, což svědčí o tom, že mají podporu alespoň části tamních úřadů.

Nepřipomíná architektura Malého Galaga lidem na Zakarpatí někdejší českou nadvládu? Jde přece o sídla vládních úřadů, navíc vystavěná ve stylu typickém pro Prahu a české země. I sovětští architekti se později snažili víc zohlednit místní specifika…

Pochybuji, že by to někdo z běžných Užhoroďanů analyzoval, meziválečné budovy jsou s dnešní podobou města spjaty natolik, že je nikdo nemůže považovat za něco cizorodého. Jsou znakem kvality a prestiže, skoro každý by v nich chtěl bydlet. Naopak sovětské paneláky, takzvané chruščovky, lákají málokoho. Ale spousta lidí dává přednost novostavbám a developerům se nechce stavět na kraji města. Raději by něco zbourali nebo přistavěli v centru.

Každopádně se domnívám, že čeští architekti na místní podmínky ohledy brali. Dobře je to vidět na projektech, kde se tvůrci zřekli svých původních představ a místo avantgardních rovných střech použili střechu stanovou nebo sedlovou. Co se týče lokálních stylistických zvláštností, je to jednoduché – vzhledem k tomu, jakou měla uherská část monarchie politiku v oblasti vzdělání, žádní ukrajinští Dušanové Jurkovičové nebo Janové Kotěrové se u nás objevit nemohli, protože místní architekti byli Maďaři nebo Němci. V prvních letech zadávala československá vláda objednávky hlavně českým architektům, což si vysvětluji tím, že tak bylo snazší dodržet krátké termíny na dokončení. Ale už ve třicátých letech vidíme v zadáních projektů požadavek využívat pokud možno místní materiály. Typickým příkladem je andezit, ze kterého se dělala dlažba.

Z jakých zásad vycházeli architekti, kteří dali meziválečnému Užhorodu tvář?

Výpočtem proporcí, které by byly ideální pro pohodlný život, se začali zabývat architekti a ideologové školy Bauhaus v roce 1919, pouhý rok po vzniku první Československé republiky. V duchu těchto tendencí pracovali i čeští a slovenští architekti, které stát povzbuzoval k tomu, aby tvořili avantgardní nebo přinejmenším aktuální architekturu. Podobné procesy probíhaly i v Polsku, Rumunsku, Maďarsku, Bulharsku či Litvě. Mladé státy, které se v meziválečném období rozvíjely, chtěly vypadat co nejmoderněji. Proto vznikala v těch částech Ukrajiny, které byly v meziválečném období součástí Polska, Československa a Rumunska, kvalitní modernistická architektura, jež měla částečně společné, internacionální rysy. Výjimku představuje český rondokubismus, který na Ukrajině z pochopitelných důvodů najdeme jenom v Zakarpatí.

Samozřejmě, svět tehdy obdivoval i sovětskou avantgardní architekturu. Politika komunistické strany ale její rozvoj zastavila už na začátku třicátých let. Na tom je dobře vidět spřízněnost totalitních států – v roce 1933 gestapo uzavřelo Bauhaus a většina členů této školy musela emigrovat. Své myšlenky ale šířili dál, vzniklo díky nim třeba takzvané Bílé město v Tel­-Avivu, které je dnes památkou UNESCO. Ludwig Mies van der Rohe emigroval do USA, kde navrhoval mrakodrapy, Le Corbusier přijal francouzské občanství a začal se věnovat malířství a teorii architektury. Sovětští architekti tolik štěstí neměli. Například geniální Konstatin Melnikov, který svým projektem na pařížské Světové výstavě v roce 1925 ohromil svět stejně jako Le Corbusier, už v roce 1927 nemohl vycestovat do zahraničí, aby se zúčastnil legendární výstavy Bydlení, pořádané německým Werkbundem ve Stuttgartu. V roce 1936 Melnikova označili za „formalistu“, zbavili ho práva pracovat v oboru a on už nikdy nic nepostavil. Většina sovětských avantgardních architektů buď skončila, nebo se museli podřídit požadavkům toho, co se později začalo označovat jako „sovětský historismus“ nebo „stalinský empír“. Poválečné pokusy některých sovětských architektů využívat aspoň ve ztvárnění fasád národní motivy, charakteristické pro určité republiky, pro ně znamenaly nemalé riziko – mohli kvůli nim přijít o práci nebo dokonce skončit ve vězení.

Čím váš zájem o meziválečnou užhorodskou architekturu začal?

Na užhorodském modernismu jsem de facto vyrostla, ten styl utvářel způsob, jímž vnímám architekturu. Ale kdo si v dětství nebo raném mládí uvědomuje, v jakém architektonickém prostředí vlastně vyrůstá? Byla to moje rodná čtvrť, svět mého dětství, v němž jsem měla ráda určité domy, aniž bych věděla proč. Musela jsem nejdřív strávit šest let ve Lvově a skoro deset v Kyjevě, abych se dokázala na Užhorod podívat novýma očima. Na vaši otázku je proto těžké odpovědět. Z koníčku se nepozorovaně stalo hlavní zaměstnání – teď už vím, proč se mi ta nebo ona architektura, v první řadě meziválečná, líbí.

Podobně by nejspíš odpověděl i můj kolega Oleh Olašyn, s nímž jsem v roce 2016 založila projekt Uzhhorod Modernism. Na začátku stála potřeba sdílet své nálezy a postřehy. Potom přišla snaha užhorodský modernismus popularizovat, doslova ho objevit – v první řadě pro místní. Zkoumáme domy, různé detaily a stavební techniky, které zdejší lidé považují za něco docela obyčejného, a pomáháme jim, aby si tuto architekturu sami zamilovali a začali ji chránit.

Loni v prosinci se na facebookovém profilu iniciativy Uzhhorod Modernism objevila zpráva o obnovení historických dveří v budově někdejší židovské školy. Na jednu stranu to je drobnost, na stranu druhou skoro historický úspěch. Mění se vztah obyvatel Užhorodu k jejich historickému dědictví přece jen k lepšímu?

Vztah k historickému dědictví se postupně šíří, je to ale dost pomalý proces. Dokonce ani příběh prvních zrestaurovaných dveří není tak docela jednoznačný. Jejich záchranu financovala Užhorodská univerzita, protože jí patří část budovy. S Olehem Olašynem jsme na koordinaci celého procesu vynaložili spoustu času, ale většina obyvatel domu je na nás stejně naštvaná: dali by přednost železným dveřím, které prý před zloději chrání lépe než ty původní, dřevěné. Velkou radost mi ale dělají případy, kdy se Užhoroďané snaží rekonstruovat své domy vlastními silami. Znám se třeba s podivuhodnou rodinou Petrusů, pro kterou se obnova jejího meziválečného rodinného domku stala takřka životním cílem. Vzhledem k tomu, že specializovaní řemeslníci, kteří by se věnovali restaurování, u nás v podstatě nejsou, restaurují členové této rodiny některé prvky sami.

Na jaře roku 2019 jste strávila několik měsíců na stáži v Domě umění města Brna. Jak tuto zkušenost hodnotíte?

Nemyslete si, že to je nějaké lichocení, ale stáž v Brně, během níž jsem měla možnost denně studovat architekturu tohoto města, cestovat po Čechách a Moravě a trávit celé týdny v Moravské zemské knihovně, to pro mě byl ideálně strávený čas. Inspirativní pro mě bylo také samotné město, které je doslova rezervací modernistické architektury, má ale i hodně památek z jiných historických období, jež spolu harmonicky koexistují. Měla jsem štěstí, že jsem se tam mohla setkat se skvělými lidmi, kteří toho hodně dělají pro českou historii architektury a dějiny umění. V první řadě to byli historička umění Lucie Valdhansová, vedoucí Oddělení dějin architektury Muzea města Brna Jindřich Chatrný, kunsthistorička Dagmar Černoušková, která se zabývá hlavně Adolfem Loosem, a samozřejmě Veronika Jičínská, jež se věnuje Brněnskému architektonickému manuálu, takzvanému BAMu. Právě BAM byl pro iniciativu Uzhhorod Modernism a její web velkou inspirací. Bohužel ale nemám dost fantazie na to, abych si dokázala představit, že na podobný projekt přispěje dnešní užhorodské zastupitelstvo. Stránky s mapou architektonických památek Užhorodu jsme zprovoznili s podporou Ukrajinského kulturního fondu, to je ale, co se grantů týče, asi tak všechno. Některým představitelům města totiž překážíme v jejich developerských plánech…

Pomohlo vám České centrum v Kyjevě?

Se zakladatelkami BAMu jsem se seznámila v roce 2018 právě díky cestě, kterou uspořádalo České centrum a jeho tehdejší ředitelka Lucie Řehoříková. V roce 2019 začalo České centrum působit i v Užhorodu a letos jsme s ním začali spolupracovat na novém projektu České stopy v Užhorodu. V jeho rámci vznikne třicet ilustrovaných medailonků důležitých historických objektů města a díky QR kódům budou informace dostupné přímo v terénu. Nedávno do Užhorodu přijela nová ředitelka Českého centra Radka Rubilina a společně jsme si navrhovanou trasu prošly.

Co vás v Česku nenadchlo?

Třeba meziválečné obytné domy ve čtvrti Černá Pole, kousek od vily Tugendhat, jsou všechny zateplené a natřené pochybnými barvami. Překvapilo mě také, že i přes protesty památkářů a historiků se nejspíš nepodaří zabránit nevhodné rekonstrukci brněnské vily architekta Bohuslava Fuchse. Pochopitelně vím, že nic není dokonalé, je ale smutné, že se podobné věci dějí zrovna v Brně, kde se z hlediska mého oboru jinak všechno zdá být takřka ideální.

V poslední době se u nás hodně mluví o tom, že chránit je potřeba i architekturu šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let. Najdou se i v Užhorodu nějaké zajímavé stavby z tohoto období? A jak to vypadá s jejich ochranou?

Vzhledem k tomu, že zatím ani nevíme, jak zachránit těch pár barokních a secesních staveb, nedokážu si představit, jak mluvit o architektuře šedesátých až osmdesátých let. Ale popularizaci si bezpochyby zaslouží, protože na rozdíl od toho, co se ve městě staví od začátku devadesátých let, to pořád jsou příklady dobré školy. Moc takových budov v Užhorodu ovšem nemáme. Nejhodnotnější z nich podle mého názoru je Palác dětí a mládeže, vystavěný podle netypického a unikátního projektu, a hotel Zakarpaťťa. Ochranu by potřebovalo i monumentální umění tohoto období, kterého na Ukrajině máme hodně a z většiny ani neobsahuje sovětskou symboliku. Takže má docela slušnou šanci.

Pokud vím, za socialismu v Užhorodu stavěli i slovenští stavbaři. Je to jediný podobný příklad socialistické mezinárodní spolupráce?

Ano, domům, které postavili, tu lidé také říkají „slovenské domy“. Stavěli je z lepších panelů, než bylo v SSSR běžné, takže jsou i po čtyřiceti letech v docela dobré kondici. Mají navíc příjemnou sytě žlutou barvu, což je mezi tehdejšími paneláky opravdová exotika. Hotel Zakarpaťťa, určený pro zahraniční turisty, zase navrhli maďarští architekti a postavili ho maďarští dělníci. Je to dobrý příklad dobové architektury konce sedmdesátých let a pojetí interiérů, materiály ale příliš kvalitní nebyly a dnes už hotel zvenku nevypadá nejlíp.

Na Ukrajině se často setkáváme se zasklenými, případně různě rozšiřovanými balkóny. Jsou i v Užhorodu?

Balkóny jsou neštěstím celé Ukrajiny a Užhorod není výjimkou. Samozřejmě, pro cizince to je exotika a dnes je už zkoumají i místní fotografové a historikové, dojem z historické architektury ale jednoznačně kazí.

Myslíte, že tahle zvláštnost postsovětských měst někdy zmizí?

Doufám, že ano. Jediné, co k tomu potřebujeme, je dodržovat zákony.