Host 2020, 60 s.
Na dnešní poměry dlouho vyčkávala Alžběta Luňáčková s knižní publikací svých veršů a psychologicky vzato ještě déle museli čekat, navnaděni básněmi troušenými po časopisech, webech či antologiích, její čtenáři. Dočkali se. A jak to u dlouhého čekání bývá, berou čekající horlivě zavděk i výsledkem rozpačitým. Tak kulminuje příběh o křehké prvotině, kterážto nálepka se prosadila i v dobrozdání neznámé poroty, jež nominovala Pravý úhel na Literu za debut roku. Je mi autorky líto. Nekriticky nadšený, inspirovaný ohlas na její knihu je mimo jiné dokladem toho, jak literatura může překážet literatuře. Copak tu nečteme hledanou i neumělou zprávu o přestálém utrpení, které pochopitelně pokračuje dál? Nevyřizuje si tu snad pacient účty s doktorem? Nevystupuje autorka psaním terapeuticky z času, aby unikala vědomí, které ji ve slovech opět dohání? Totiž – nesledujeme tu náhodou jeden dlouhý, nepodařený útěk napříč verši, útěk před sebou samým, přes falešnou logiku všech těch pouze rytmických „aby“ a „protože“, až k veliké touze vyslovit se monstrózní, kulatou definicí všeho? Pravý úhel je silácky prudká, afektovaná, intelektualizovaná výpověď ženy, která co bere do očí, okamžitě převádí na pomysly a přibližnosti rozklížené introspekce, oplácané frázemi současnosti a jejich chytráckými parodiemi. Na každé stránce je přitom cítit, jak si autorka potřebuje vydechnout. „Jenže jsem dělitelná/ na to, jak se vidím,/ a na to, jak si myslím, že vidím.“ A tak sama sobě, ve víru sebezáchovné sofistiky, diktuje dál, na nic se neptá, jen odpovídá.