dědictví literárního modernismu

„Musím jít vařit večeři. Tresku a klobásu. Myslím, že platí, že člověk se jakoby zmocní tresky a klobásy tím, že si je napíše,“ poznamenala si pár dní před smrtí Virginia Woolf. Také Franz Kafka si v deníku představoval, jak se hltavě zakusuje do domácí klobásy a „bezohledně polyká jako stroj“. Modernismus se zmocnil nejen klobás, ale především jazyka. A to navzdory výzvě k mlčení o tom, o čem se nedá mluvit. Opanoval totiž i jazyk mlčení a řeč všeho marginálního, unikavého, fragmentárního. Letos uplynulo osmdesát let od smrti Virginie Woolf a Jamese Joyce. Nechtěli jsme přidávat další mramor do jejich pomníků, spíše oprášit zlomky dědictví literárního modernismu. Klára Nekvasilová na posledním románu anglické spisovatelky ukazuje, že život probíhá obzvlášť tehdy, když se nic zásadního neděje, Kateřina Bártková zase v souvislosti s románem Orlando analyzuje utopii genderově neutrálního jazyka. Podle Virginie Woolf je Joyceův Odysseus kniha „nemastná neslaná, a přitom pompézní“. Martin Pokorný by s ní jistě nesouhlasil. V jeho eseji se dozvíte, kde v autorově díle najdete genealogii básnického vědomí, kde obrazy smrti zaživa nebo proč a jak se Joyceova pozornost obrací k městu. Míla Janišová nalézá proustovské ozvěny v díle současné tuniské autorky Hélé Béji a Josefina Formanová se zabývá vlivem Waltera Benjamina na Brechtův koncept epického divadla. O vlamování Stéphana Mallarméa do výtvarného díla Cy Twomblyho se dočtete v textu Mariany Prouzové a geopolitické souvislosti modernismu načrtává Františka Schormová. A jelikož nedávno uběhlo osmdesát let také od narození Boba Dylana, pokusili jsme se o něm na hudební dvojstraně něco relevantního napsat a zároveň trochu rozvířit vzduch, který je dylanovskými apoteózami stále ještě přiotrávený.