Beznadějná banda reakcionářů?

„Nosí ten kabát rok po roce; potí se; nikdy není v pokoji déle než pět minut, aniž vám dá znát svou nadřazenost, vaši méněcennost; jak je chudá, jak vy jste bohatá, jak žije v nějaké díře bez polštářku, bez postele nebo koberečku nebo čehokoli jiného, jak celá její duše prorezivěla tou křivdou, která se v ní usadila, jak ji vyhodili za války ze školy – chudinku zatrpklou, smolařku jednu!“ Slečna Kilmanová, osamělá soukromá učitelka historie, nemá v Paní Dallowayové (1925, česky 1975) na růžích ustláno – v jednom z nejslavnějších textů Virginie Woolf i celého literárního modernismu je vykreslena jako nehezká, zestárlá, zapšklá a závistivá osoba s omezeným kulturním rozhledem. Jak může autorka feministického eseje Vlastní pokoj (1929, česky 1998) něco takového dopustit? Neměla by se slečnou Kilmanovou, která dokázala vystudovat a žije nezávisle, aspoň trochu sympatizovat? Britský literární historik John Carey v knize Intelektuálové a masy (The Intellectuals and The Masses, 1992) ukazuje, že když dojde na sociální rozvrstvení, jdou progresivní názory stranou – člověk z nižších tříd zůstane nízký, a pokud se vzdělává, v očích intelektuálních elit ze sebe udělá leda svou vlastní karikaturu.

Vynález davu

Virginia Woolf je přitom v Careyho knize v pozici jednooké mezi slepými. Ještě horšími předsudky trpěli mnozí z jejích mužských současníků – Thomas Stearns Eliot, Graham Greene, David Herbert Lawrence, Herbert George Wells nebo William Butler Yeats, abychom jmenovali ty nejznámější. Společný je jim především pocit nadřazenosti, ať už nad neintelektuály, nižšími třídami, ženami nebo cizinci, zvlášť neevropskými: „Ve mně je život mocnější než v Mexikánci, který řídí můj povoz,“ cituje autor jeden z esejů D. H. Lawrence. Podle Careyho stavěli tito spisovatelé sebe samé i své umění proti „masám“, což byl pojem, který zvlášť v meziválečné době zaměstnával intelektuály nejen v Británii. Autor v úvodu zmiňuje zejména vliv Vzpoury davů (1930, česky 1933) – nejslavnějšího díla Josého Ortegy y Gasseta, který v něm konstatuje nástup „davového člověka“ na scénu dějin. Evropská populační exploze po průmys­lové revoluci způsobila, že města byla plná lidí, kavárny hostů a vlaky cestujících, kteří na sebe podle španělského filosofa nekladli žádné požadavky. Vše, co jim usnadňovalo život, považovali za samozřejmost, a „diktát davu“ tak ohrožoval samotnou civilizaci. Od Ortegy pak Carey trochu zbrkle přechází k Nietzschovi, na kterého se britské kulturní elity mohly odvolávat ve snaze o „duševní aristokratismus“, jejž – jak jinak – definovali ti, kdo se za duševní aristokraty sami považovali.

„Masa“, jíž byli tito autoři tak uhranutí, je přitom spíš jejich vlastní vynález – „imaginární konstrukt“, jak píše Carey, „a ten, kdo si ji představuje, ji může dle libosti přizpůsobovat vlastním přáním“. Protože je masovému člověku upírána individualita, může ji reprezentovat libovolný jedinec, a zároveň lze v každém z nich zahlédnout hrůzu masy. Platí to i pro vše, co bylo v dané době spojeno s „masovou kulturou“ – noviny, brakovou literaturu, fotografování, jednodenní výlety do Brightonu nebo jídlo v konzervách. V první, zdařilejší části knihy se právě na takovýchto tématech ukazuje pohrdání literárních elit vším lidovým a „předměstským“. Když T. S. Eliot zakládá literární časopis Criterion, jako jeden z cílů výslovně uvádí působení proti „předměstské demokracii“. Na předměstích z cihlových domků, rostoucích jako houby po dešti na úkor volné krajiny, totiž žijí hlavně ordinérní a „zženštilí“ úředníci s omezeným rozhledem a podle Grahama Greena i s nechutně familiární dikcí.

Ambivalence špíny

Právě proti úředníkům z předměstí (a jejich ženám a dětem) brojí modernisté s největším nasazením, a někdy dokonce vymýšlejí opatření, jak se takových lidí zbavit. Rychle rostoucí nižší střední třída je horší než dělníci, protože má společenské a kulturní ambice, čte laciná vydání klasiků a překáží v Britském muzeu. Dělnictvo sice smrdí, ale vysokou kulturu neohrožuje. Na rolníky se naopak dá hledět se sympatiemi – jsou prostí, fortelní, hledí si svého, a navíc žijí v souladu s přírodou, které v Anglii kvapem ubývá. Suburbanizace, degradace krajiny a ztráta míst spjatých se vzpomínkami na dětství je ostatně v anglické literatuře častým motivem, díky němuž mohou být výpady dobových spisovatelů srozumitelné i v dnešní době.

Mezi kritiky suburbanizace a souvisejícího znečištění se románem Nadechnout se (1939, česky 2019) zařadil i George Orwell. Pro Careyho je ale Orwell zajímavý hlavně svým ambivalentním postojem ke špíně, na níž se snaží ukázat jeho podobně nejednoznačný vztah k „masám“. Ilustrativní je v tomto ohledu i román 1984 (1949, česky 1991), jehož hrdina načas zahlédne ve špinavých prolétech zdroj naděje. Pro socialistu ­Orwella vůbec nebylo snadné se s chudými vrstvami sblížit, dokázal si nicméně předsudky vštípené výchovou uvědomit a rozhodl se je potlačovat. Když se v přestrojení pohyboval mezi tuláky a vyděděnci, Carey v tom spatřuje snahu překonat traumatický zážitek z puberty, kdy byl nucen cestovat vagónem třetí třídy s odpudivými pastevci prasat.

Podobné psychologizující soudy jsou sice čtenářsky vděčné, ale knize neprospívají. Je oprávněné tvrdit, že H. G. Wells ve Válce světů (1898, česky 1903) popisoval marťanskou destrukci londýnských předměstí s potěšením? Má smysl vyčítat Jamesi Joyceovi „neupřímnost“, jestliže hrdinou svého Odyssea (1922, česky 1976) sice učinil obyčejného Leopolda Blooma, ale knihu napsal tak, že si ji člověk podobný Bloo­movi těžko přečte? A pokud Carey píše, že „Virginia Woolf se od slečny Kilmanové co nejdůrazněji distancuje“, neuniká mu, že se od ní distancuje spíš literární postava paní Dallowayové? Snad právě kvůli podobným námitkám autor v samém závěru knihy podniká výpad proti „francouzské literární vědě“, která podobným šťouráním proslula, a ještě si stihne utahovat z Rolanda Barthese za jeho odpor k plastům. Není však potřeba věřit na „smrt autora“, abychom dovedli rozlišovat mezi fikcí a deníkem nebo korespondencí.

Represivní choutky

Careyho polemické antielitářství je osvěžující, ale v případových studiích, jež tvoří druhou část knihy, se občas zacykluje – třeba ve zdlouhavé kapitole o romanopisci Arnoldu Bennettovi, kterého označuje za hrdinu své knihy, protože se spíš než do vkusu a potřeb nižších tříd strefoval do svých literárních souputníků. Po ní následuje profil Wyndhama Lewise, britského podporovatele nacismu, a stručný „Intelektuální program Adolfa Hitlera“, v němž by se podle Careyho mohla řada modernistů zhlédnout podobně jako Ezra Pound v Mussolinim. Zároveň se ale autor nepokouší zjistit, zda a nakolik takové názory v dobovém diskursu převažovaly. Pokud by však byla britská literární scéna beznadějnou bandou reakcionářů, těžko by se například tolik ostrovních spisovatelů postavilo ve španělské občanské válce na stranu republiky.

Knize mohl také prospět širší záběr, a to v prostoru i v čase. Literární závrať z davů existovala už před rokem 1880, a to nejen v Londýně či Paříži – masového turismu v Lake District se obával už romantik William Wordsworth. Zajímavé by také bylo stopovat podobu „pýchy a předsudků“ i v kontinentálních zemích. Patrně by se totiž ukázala specifičnost situace Britů, kteří psali z centra největšího koloniálního impéria, zatímco ve střední a východní Evropě, kde teprve vznikaly národní státy, by se vyhroceného elitismu možná našlo o něco méně. Závažnější je nicméně Careyho ledabylost, s níž například píše, že „v rámci své odmítavé reakce na masové hodnoty vytvořili intelektuá­lové teorii avantgardy, jež hlásá, že většina se v umění a literatuře pokaždé mýlí“. Ukazuje se tak, že intelektuály, na něž v celé knize útočí, definuje velmi volně – stejně jako avantgardu, kterou směšuje s modernismem. „Klasické“ evropské avantgardy se sice Británii v podstatě vyhnuly, ale v mnoha ze svých podob se pokoušely elitářství překonat.

I tak je ale dobře, že Careyho kniha vychází po třiceti letech česky – a nejen proto, že by mohla přispět k diskusi o elitářství současné české literatury. Zatímco u dobových českých, ruských nebo i německých autorů už třicet let ostražitě sledujeme, nakolik podléhají autoritářské ideologii, u britských modernistů, většinou zdánlivě nepolitických, jsme na něco takového nebyli zvyklí; nestojí za nimi žádný totalitarismus. Jenže k tomu, aby měli spisovatelé represivní choutky, není nic takového nutné.