Když jsou byty i pro chudé

Dokumentární film Tomáše Hlaváčka Bydlet proti všem mapuje politické boje, které musely proběhnout, aby v Brně mohl spatřit světlo světa projekt, který pomohl padesáti rodinám, jež žily v naprosto nevyhovujících podmínkách a neměly možnost dosáhnout na důstojné bydlení. Spojení „Rapid Re­-Housing“ nebo „Housing First“ do českého prostředí už před řadou let vnesla skupina aktivistů sdružená v Platformě za sociální bydlení, jejíž členy lze dnes bez přehánění označit za špičkové odborníky na problematiku lidí v bytové nouzi. Termíny, které možná mohly zprvu působit jako teoretická zaklínadla importovaná ze Západu, se ale právě díky vytrvalé snaze několika aktivistů a politiků z hnutí Žít Brno staly praxí a také svébytnou – a především úspěšnou – laboratoří boje s bezdomovectvím.

Co (ne)má cenu

Perspektiva, kterou nám režisér filmu předkládá, je přiznaně jednostranná, protože sleduje v rozmezí let 2016 až 2020 především Martina Freunda z hnutí Žít Brno, aktivisty z Platformy pro sociální bydlení a pracovníky nevládní organizace IQ Roma servis, případně jejich klienty snažící se dostat z bytové tísně. To ovšem v žádném případě neznamená, že by byl manipulativní, neboť přehledně ukazuje, že pokud nějaký úhel pohledu dosud v main­­streamové debatě o nejchudší vrstvě společnosti (v Česku se jim symptomaticky říká „nepřizpůsobiví“) znatelně absentoval, byl to právě ten, na nějž zaměřil hledáček kamery film Bydlet proti všem. Prostor přitom dostávají pochopitelně i odpůrci protagonistů snímku, nicméně o jejich příběh zde nejde, takže těžko očekávat, že by se film stal právě jejich tribunou, i když se možná divák o jejich motivacích a názorech dozví víc, než mu bude milé.

Stejně tak neplatí, že by film nějakým způsobem romantizoval sociálně slabé (a převážně romské) rodiny. Místo toho zkrátka problematizuje zažité tvrzení, že sociální patologie je jaksi vrozenou disfunkcí sociálně slabých, která nemá žádný kontext ani vysledovatelné příčiny, a je tedy vědomou volbou, z níž nevede žádná cesta, takže ji nemá ani cenu hledat. Jediné, co totiž podle mnohých hlasů smysl má, je na této „nezměnitelné“ situaci vydělávat. Dobře to ilustruje moment veřejné debaty mezi Freundem a Viktorem Lošťákem z hnutí Slušní lidé, při níž druhý jmenovaný na otázku, zda je tedy podle něj zbytečné pomáhat bezdomovcům, suverénně odvětí „ano, protože to stojí peníze“. Pomiňme přitom doložená fakta, že zdaleka nejdražší je právě udržování statu quo, na němž vydělávají pouze takzvaní obchodníci s chudobou.

„Bydlení je pro nás hodnota sama o sobě,“ vysvětluje v dokumentu Jan Milota z IQ Roma servis a divákovi po jeho zhlédnutí bez jakékoli polopatické filmové nápovědy dojde, že je to navíc také základní předpoklad případné pozitivní změny v dalších oblastech, ať už se jedná o vzdělání nebo možnost získat práci. Pokud totiž něco Hlaváček ve svém filmu dobře vystihl, je to stigmatizace romských rodin, které málokdo z členů majoritní společnosti chce mít za sousedy.

Vy si děláte srandu

Žít Brno nakonec v roce 2014 uspělo v komunálních volbách, a tak se z doporučení obětavých nevládkářů mohl stát politický program, jenž přes odpor řady městských částí nakonec přinesl byty padesáti vylosovaným rodinám. Dotazník, který měl určit rodiny spadající do programu, přitom vyplnilo 525 rodin a nakonec se jich slosování účastnilo 421. Právě kritéria dotazníku se nelíbila odpůrcům Rapid Re­-Housingu, kteří se sdružili v hnutí Slušní lidé s přímou návazností na neonacistickou scénu. Dosud totiž ve městě fungovala praxe, která například z možnosti získat sociální byt vyřazovala rodiny s dluhy. Asi netřeba dodávat, že podobný přístup v podstatě eliminuje ze sociál­ních bytových programů právě ty, na něž by měl cílit především, a udržuje je v začarovaném kruhu.

„Vy si děláte srandu, vy si děláte srandu,“ reaguje ve filmu matka samoživitelka se čtyřmi dětmi na informaci, že byla vylosována, a získala tedy roční pronájem sociálního bytu od města. Dobře tak ilustruje situaci, kdy je jiná varianta než předražená a často zhola nevyhovující ubytovna tak nemyslitelná, že je těžké jí uvěřit. A také paradoxní poměry, kdy se o těch nejpotřebnějších všeobecně předpokládá, že jejich účast v sociálních programech zkrátka nemůže fungovat.

Osud pilotního brněnského projektu Rapid Re­-Housing je ostatně zdánlivých paradoxů plný. Sesbíral několik prestižních evropských cen (ocenění Evropské federace národních organizací pracujících s lidmi bez ­domova v roce 2017 a nejstarší evropskou cenu za so­­ciál­ní inovace SozialMarie v roce 2018) a dnes už lze navíc konstatovat, že prokazatelně vrátil možnost důstojného života naprosté většině z padesáti rodin. Ač inspiroval stejný postup v řadě jiných českých a slovenských měst, v samotném Brně se pokračování nedočkal, protože na radnici se po dalších volbách vrátili jeho zapřisáhlí odpůrci. Z předvolebních plakátů většiny takzvaných demokratických stran, které kamera v poslední části filmu bezeslovně snímá, bylo patrné, že latentní kritika úspěšné politiky se stala účinným nástrojem předvolebního boje.

Současná radniční garnitura se přitom snaží zbavit i těch rodin, které se pilotního projektu úspěšně účastní (což pro ně mimo jiné znamená řadu povinností včetně pravidelného placení sníženého nájmu). Jakkoli se tedy v praxi potvrdily původní předpoklady, že Rapid Re­-Housing je efektivní cesta z bezdomovectví, do nějž spadá i nedůstojné bydlení, nutně to neznamená, že si z toho město vezme ponaučení. V Brně tak znovu platí, že byty sice jsou, ale z většiny nejsou určené těm, kteří je nejvíc potřebují. Snad podobný vývoj nepotká další města, která po vzoru hnutí Žít Brno vsadila na princip Housing First – přispět k tomu může i dokument Bydlet proti všem.