Chmurný válečník skotského spisovatele Alistaira Rennieho je velmi nestandardní odpověď na současný vzmach žánrové literatury. Ačkoli se v zásadě jedná jen o zběsilý sled soubojů zásvětních superzabijáků, spíše než o typickou fantasy jde o imaginativní ponor do podvědomí či pralátky fantastického žánru.
Literární odvětví weird fiction je dnes považováno za jeden z důležitých kořenů současné fantastiky. Tvorba autorů jako H. P. Lovecraft, Robert E. Howard nebo Clark Ashton Smith výrazně ovlivnila dnešní žánry hrdinské fantasy, hororu, ale i science fiction. Pro weird fiction je ale typické, že to, co dnes vnímáme jako samostatné žánry, v ní existovalo ve smíšené, nerozlišené podobě. Také hnutí new weird z přelomu tisíciletí, které většina čtenářů zná zejména z knih Chiny Miévilla a Jeffa VanderMeera, si z původní weird fiction vzalo mimo jiné i návrat do stavu, kde se nedá určit, v jakém z mnoha subžánrů fantastiky se právě nacházíme. Román Chmurný válečník (BleakWarrior, 2016) od začínajícího skotského autora Alistaira Rennieho je označován škatulkou new weird fantasy, která je v tomto kontextu trochu protismyslná. Oproti všemožným větvím současné fantasy jde ale kniha skutečně vlastní paralelní cestou.
Protoplazma a imaginace
V Chmurném válečníkovi je mnohem víc Howardova vitalismu a Smithovy morbidity než tolkienovského smyslu pro mytologickou epiku, ale zároveň to není ani typický zástupce sword and sorcery. Dá se chápat jako ponor do hlubších, podvědomějších vrstev textů klasiků weird žánru, do pudovější, imaginativnější a chaotičtější žánrové pralátky. Odkazy k protoplazmě a imaginaci jsou u Chmurného válečníka naprosto namístě. Příběh o skupině nelidských bojovníků, kteří jedinou náplň a smysl života vidí ve vzájemném vraždění, působí spíš jako tok groteskně brutálních scének než jako epické vyprávění zasazené do pečlivě promyšleného fantasy světa. V nějakém ohledu budí dojem živelné surreálné prózy vznikající z okamžité inspirace, zároveň je ale jasné, že Rennie ví, v jakých mantinelech svou fantazii drží a na jakých principech svůj smyšlený časoprostor staví.
Z řady pasáží by se mohlo zdát, že jde o groteskní postmoderní hříčku. Charaktery postav jsou v podstatě definovány nějakou bizarní superschopností (včetně nesnesitelného smradu nebo zvyku vraždit výhradně pomocí kuchyňského náčiní), což do velké míry platí i pro titulního hrdinu. Mnoho situací je navíc popsáno s lehkou nadsázkou. Přesto má kniha daleko k ironickému braku, jaký pěstuje i řada českých autorů fantastiky. V mnoha jiných ohledech je to totiž čtení, které naopak nárokům zábavné, snadno stravitelné a prvoplánově provokativní literatury záměrně vzdoruje. Rennie ostatně k románu sám složil hudební soundtrack, v němž ale nezní energický power metal spojovaný s brakovou fantasy, nýbrž temný ambient, který energii dávkuje v hutných, pomalých vlnách.
Nelineární superzabijáci
Děj je založen v podstatě na nekonečných variacích na tutéž situaci – superzabiják či skupinka superzabijáků potkává jiné superzabijáky a dojde mezi nimi k brutálnímu souboji. Přes vynalézavý arzenál groteskních schopností je kniha tím pádem záměrně repetitivní a podtrhuje celkový obraz světa vystavěného na principu permanentní války všeho se vším, který Rennie vědomě buduje. Když autor občas sáhne k vysloveně metafyzickým pasážím, je z nich ještě jasnější, že základním instinktem přírody v jeho světě je vůle k destrukci. Většina děje se navíc odehrává v jakémsi zásvětí, kde žijí „nelineární tvorové“, pro něž jsou obyčejní lidé nižším a v zásadě nezajímavým živočišným druhem, na jehož civilizaci, ale vlastně i jednotlivých tělech nicméně parazitují. Nelineární válečníci zároveň nejsou božské či andělské bytosti, ale právě naopak osobnosti ztělesňující pudové, afektivní a živočišné jednání.
Svým způsobem jako vtip vyznívá i to, že se Chmurný válečník prezentuje jako první díl plánované románové série a má otevřený konec. Na rozdíl od typických fantasy světů rozvržených tak, aby v nich pořád bylo co objevovat, je univerzum Rennieho knihy sice permanentně vychýlené do pestré směsky totálních extrémů, ale tento karneval krajností tu slouží jen k bezútěšnému a monotónnímu uplatňování stále týchž vražedných instinktů. Oproti klasické weird literatuře dělá Rennie právě onen postmoderní krok „za kulisy“, do metafyzických a metafikčních hlubin, kde se ze čtení plného temných slastí stává čtení o temných slastech.
Alistair Rennie: Chmurný válečník. Přeložil Roman Tilcer. Planeta9, Praha 2021, 352 stran.