Mezi námi predátory

V televizi běží klasický film noir Noc lovce (The Night of the Hunter, 1955) s Robertem Mitchumem v roli psychopatického černého vdovce. Pekelný reverend už má na svědomí pár životů osamělých žen a právě rozpřahá náruč lásky a nenávisti kolem další oběti. Ve stejný okamžik vyráží svůdně vyšňořená třicetiletá kavárnice Cassandra (zkráceně Cassie) na svůj noční tah po klubech a barech, který opět o něco posílí lokální šeptandu o „psycho děvce“ terorizující diskotékové lovce a sběrače, kteří zneužívají společensky unavené ženy.

Rape­-revenge ze ženské perspektivy

Celovečerní debut Emerald Fennellové Nadějná mladá žena je svěží, pestrými barvami hýřící komediální příběh o pomstě za znásilnění. Takzvané rape­-revenge filmy sahají k Pramenu panny (Jungfrukällan, 1960) Ingmara Bergmana a tradičně se pojí k dramatickým a tělesným žánrům – zejména k thrilleru (Poslední dům nalevo, The Last House on the Left, 1972), či dokonce pornografické exploataci, v níž se ženské trauma spolu s drsnou likvidací původce slévá v jeden proud smyslových atrakcí (Thriller – drsný film, Thriller – en grym film, 1974). Znásilnění je v těchto filmech spíše dramaturgickým vehiklem, záminkou k vymiškování a pobití znesvětitelů rodové cti hrdinným otcem nežli hlouběji rozpracovanou traumatizující zkušeností. Výjimku tvoří některé rape­-revenge filmy natočené ženami, jako například Pasti, pasti, pastičky (1998) Věry Chytilové či právě Nadějná mladá žena, jež se kromě komplexnějšího rozehrání psychických a sociálních dopadů sexuál­ního násilí na oběť snaží i o žánrový posun k tragikomedii. Se sarkastickým odstupem konfrontují hledisko znásilněné ženy s převažující mentalitou, která má sklon obhajovat pachatele a různými způsoby bagatelizovat svědectví obětí. Nadějná mladá žena nejvíce exceluje právě vtipnými dialogy, pracujícími někdy vážně, jindy parodicky se stupiditou a absurditou mýtů a stereotypů z pokladnice většinového mínění o sexuálním násilí, ženské roli ve společnosti a feminismu.

Epidemie traumatu

Podobně jako Dexter ze stejnojmenného seriá­lu je Cassandra sympatickou antihrdinkou páchající eticky problematické činy na lidech s máslem na hlavě, kteří doufají, že jejich role v různých špinavostech zůstala přehlédnuta, zapomenuta či neprokázána. Po sebevraždě přítelkyně Niny, která po utrpěném znásilnění nedosáhla potrestání pachatele, zasvětila Cassie život terorizování sexuálních predátorů a funkcionářů, s jejichž lhostejným přístupem zůstává sexuální agrese tolerovanou součástí kultury jimi reprezentovaných institucí. Krom pomsty na čtyřech lidech, kteří se podepsali na zmaru Nininy nadějné budoucnosti, lapá po nočních barech na předstíranou opilost muže, kteří se zde „kavalírsky“ ujímají indisponovaných žen. Když v soukromí jejich gentlemanská maska spadne a odhalí dychtivé vepře, snažící se Cassie vmanévrovat do pozice poddajné Šípkové Růženky, přichází rychlé vystřízlivění a zmíněné „psycho“. Cassandra pak paralyzované milovníky konfrontuje s jejich přístupem k ženám jako k „masu“ beze jména, identity, kariéry, jen s vyčíslitelnou úrovní „šukatelnosti“.

K lidem obecně přistupuje provokativně, maří jejich očekávání a znejišťuje jejich pozici tím víc, čím vehementněji ji demonstrují. Otravné hosty neobsluhuje, upřeným pohledem vyprovází zpět na šichtu dělníky konsternované ženou, která před jejich urážkami neklopí hlavu a neprchá, ale zvědavě čeká na další plody jejich ducha. Stejně sebevědomě spřádá psychopatická osidla kolem těch, na něž byly mechanismy „právního státu“ a formální spravedlnosti krátké. To vše v důsledku jednoho znásilnění, které jako by spustilo epidemii neštěstí, jež může zasáhnout kohokoli jako kulka vypálená do davu. V tomto smyslu působí trefně zasazení příběhu do prostředí studentů a vážených absolventů medicíny, kteří hojí těla a ničí duše.

Za Cassandřiným počínáním nevězí ani tak plošná nenávist k mužům, jako spíše snaha odhalovat a odzbrojovat potenciální násilníky, než někomu ublíží. Paralelně s nočními lovy na náhodné ubožáky rozvíjí milostný vztah s pediatrem Ryanem. V jejich námluvách není stopy po nenávisti a odporu, ale naopak touha po vzájemnosti s tím, kdo se jeví jako ten pravý. Cassandřin poměr k opačnému pohlaví je ambivalentní jako poselství vytetované na pěstech Mitchumova kazatele, definující rozpolcenou osobnost symbiózou protikladných emocí.

Z pána jen klobouk měl

Na muže obecně však film lichotivě nenahlíží. Pozitivní mužské figury jsou pozitivní proto, že klamou tělem a dlouho o nich nevíme to podstatné, případně je k účasti se ženami přiměly neodbytné vnitřní tlaky (právník pod vlivem „zjevení“ zalituje, že diskreditoval oběť znásilnění a pomohl zamést její případ pod stůl). K nedotknutelnosti a presumpci neviny, jíž se těší obzvláště dobře situovaní agresoři, odkazuje kriminalista našlapující v pracovně jednoho z nich se zdvořilou úctou k jeho postavení a ušlechtilé profesi. Vyšší sociální status, stavovská uniforma (oblek, lékařský plášť či sutana) a stylové módní doplňky jsou v očích veřejnosti dokladem bezúhonnosti. Co se ale skrývá pod povrchem gentlemanské garderoby?

S Cassie pronikáme do víru stádně karnevalových pánských jízd čpících alkoholovými výpary, potem a mentální, verbální a behavio­rální toxicitou. Pánům na tanečním parketu, imitujícím domněle neodolatelné koitální pohyby, lezou košile z kalhot a odhalují nevábné pupky. K gentlemanům mají blízko stejně jako dělníci v montérkách, povykující na ženy oplzlé urážky ze stavby. Most porozumění mezi bílými a modrými límečky už stojí – na pevných základech sexismu a spotřebního přístupu k druhým.

Nadějná mladá žena je „schizofrenním“ příběhem s řadou paradoxů. Diváky bude rozdělovat tenze mezi ilegalitou a legitimitou Cassandřina mstitelského tažení, obzvláště když film balancuje mezi vážnou snahou kultivovat debatu o sexuálním násilí a komediálně­-thrillerovým žánrovým potěšením. Má velký rozhled ve vážné problematice, ale snaží se především o dobrou pohodu diváka. Vedle popové stylizace a velebeného soundtracku z kýčovitých hitů je to znát hlavně ve finále. To přináší instantní spravedlnost ze záhrobí, která je spíše produktem továrny na sny a přehnané nadsázky než odrazem skutečnosti, v níž typicky triumfuje agresor. Snad chtěla Emerald Fennellová symbolicky vyvážit obtížnou postižitelnost sexuálního násilí tím, že jeho důsledky pojala jako přízraky minulosti, jichž se viníci nezbaví. Nachází šalamounský způsob, jak dosavadní mstitelský étos zavrhnout pro oblažení moralistů, ale zároveň ho zachovat pro ty, kteří si chtějí v první řadě užít žánrový film. Chce si naklonit každého, čímž ovšem zazdívá debatu o tom, zda lze sexuální násilí účinně řešit jiným způsobem než odkazem na boží mlýny.

Autor je filmový publicista.