Mezi večírkem a svačinou

„Musím být otevřená, odvážná. Chci zachytit celou současnou společnost, nic nevynechat: popsat fakta i vize. A vzájemně je propojit… Mým cílem je obsáhnout nekonečnou šíři, nekonečnou intenzitu. Měla by tam být satira, komedie, poezie, próza… A nakonec všechno pokračuje dál běžným každodenním životem…“ Tak ve svém deníku popsala Virginia Woolf Roky (The Years, 1936), své nejrozsáhlejší dílo a zároveň poslední román, který vyšel za jejího života.

Na úvodních stránkách knihy se setkáváme s plukovníkem Abelem Pargiterem a jeho dětmi Martinem, Morrisem, Milly, Edwardem, otcovou oblíbenkyní Deliou, neposlušnou Rózou a mírnou Eleanor, která svou péčí dětem – a později i Abelovi – nahrazuje jejich těžce nemocnou, umírající matku. Rodinu Pargiterů Woolf poprvé zachytila roku 1932 ve svém románovém eseji The Pargiters (Pargiterovi), obsahujícím šest esejů a pět krátkých fikčních celků, které později sloužily jako podklad pro první kapitolu Roků. V The Pargiters autorka mimo jiné připomíná rozdílné možnosti vzdělání pro dívky a chlapce, detailněji se zabývá momentem možného sexuálního zneužití, které v románu Roky hrozí malé Róze, a také zde předestírá svůj záměr následovat rodinu Pargiterových až do roku 2032.

Mám jen přítomný okamžik

Virginii Woolf zásadně ovlivnilo ustanovení jednotného času v roce 1883 – podobně jako další výrazné modernistické spisovatele. Pokoušeli se zachytit relativitu subjektivních prožitků, jež často odporují kolektivní realitě, a opakovaně ve svých dílech pracovali s nově připomenutým rozporem mezi systematičností objektivního času a osobní zkušeností života, který se jednou překotně žene a jindy znaveně plouží. Odysseus (1922, česky 1930) Jamese Joyce a Paní Dallowayová (1925, česky 1975) Virginie Woolf pokoušejí hranici jednoho dne k prasknutí, Roky naopak pojímají rozsáhlý časový úsek a kladou do kontrastu nevyhnutelný historický pokrok, stárnutí lidského těla a dočasnost bytí s neměnným prožitkem současnosti. „Mám jen přítomný okamžik,“ namítá v duchu Eleanor, když je tázána na svoji minulost. Na pozadí románu se přitom mění svět, auta nahradila koně a elektrická světla přehlušila mihotavé plameny svíček.

Roky stavějí osobní prožitek současného momentu nad technický pokrok i zásadní historické události, které zde zůstávají pouhou kulisou. Skrze plukovníkovo postižení autorka odkazuje k Velkému indickému povstání, důležitější než samotná revolta ale zůstávají Eleanořiny vzpomínky na otcovu ruku bez dvou prstů rozvážně přehrabující drobné mince. V Rocích se objevuje smrt irského politika Charlese Stewarta Parnella, nástup Jiřího V. na trůn i protesty sufražetek, Woolf jim ale nedává příliš velký prostor, čímž naznačuje, že události přelomové pro společnost mnohdy do života běžného člověka zasahují jen okrajově. Dokonce i nálety během první světové války představují jen hlučný doprovod k Eleanořiným úvahám o světě. Přestože román sleduje Pargiterovy po dobu několika desetiletí, stěžejní životní milníky autorka většinou vynechává: narození dětí, sňatky, kariérní postupy, úmrtí blízkých. Děj tvoří především čas mezi nimi, rutina večírků, návštěv, společných svačin i večeří. Až na pár výjimek kniha přeskakuje momenty zvratů, upozaďuje aktivní jednání a klade důraz zejména na dialogy postav a jejich niterné rozjímání nad smyslem všeho, co je obklopuje. Woolf tak manifestuje, že život probíhá i tehdy – a možná obzvlášť tehdy –, když se nic zásadního neděje.

Uhladit do kulata

Román ale nepochybně nabízí více než pouhý popis denní rutiny několika Angličanů z vyšší střední třídy. Virginia Woolf tu odkrývá dilemata, která jsou společná všem, až na vzácné momenty intimního sdílení však zůstávají tajemstvím. Většina postav si klade obdobné existenciální otázky a mnohé trpí sžíravou touhou svěřit se: Róza od dětství hledá odvahu sdílet svůj traumatický zážitek z noční procházky, vhodná chvíle pro přiznání však nikdy nepřichází; stud zvítězí i nad plukovníkem, a proto až do své smrti zamlčuje před dětmi svůj milostný vztah. Absence upřímného sdílení opakovaně vede postavy k představě, že všichni se přetvařují, klamou své okolí pokryteckými maskami a při každé příležitosti vedou řeči výhradně o sobě samých: „Panebože, zděsil se North, ona je stejně strašná jako oni! Uhlazená, neupřímná. Teď hovořili o jejích dětech. (…) Tohle je spiknutí, pomyslel si, parní válec, který všechno srovná a uhladí; uválcuje do stejnosti; uhladí do kulata.“

Obavy ze společenských konvencí nutí Pargiterovy stavět si kolem sebe obranné hradby, za které má možnost nahlédnout pouze čtenář. Ten do děje vstupuje zásadně prostřednictvím postavy, jejíž úhel pohledu román v daný moment upřednostňuje, a může tak postupně poznávat, že za onou defenzivní pózou probíhají obdobné myšlenkové procesy. „Kde vzniká myšlenka?“ přemýšlí Sally. „Jsme všichni lidská bytost, nebo jsme každý sám za sebe?“ ptá se Maggie, „Neměl by být život něco hmatatelného, co může člověk uchopit a podržet v ruce?“ uvažuje Eleanor. Když se Eleanor ptá své neteře na význam snů, Peggy s úsměvem přemítá: „Další z Elea­nořiných otázek. Opravdu se dvě plus dvě rovná čtyři – a co je vlastně podstatou vesmíru?“ Stejně jako Eleanořin dotaz i otázky ostatních jedinců zůstávají nezodpověděny a většinou – snad z důvodu studu, strachu či nedostatečného pocitu bezpečí – raději i nevyřčené.

Řetězec neměnných myslí

I přes to, že román Virginie Woolf dává čtenáři schopnost nahlédnout do nitra po­­stav, obtížně bychom v Rocích hledali byť jen náznaky osobního vývoje. Edward do románu vstupuje jako mladý vzdělanec a po padesáti letech není o moc víc než starým intelektuálem. Dokonce i Rózin dynamický život sufražetky navazuje na její dětskou nelibost k zákazům a nerovným příležitostem. Snad jen Eleanor, které román věnuje nejvíce prostoru, ve stáří opouští svou roli opatrovatelky a po vzoru Martina, jehož dobrodružné dopisy z cest jako mladá v bezpečí Londýna obdivovala, začíná cestovat. Otázky po smyslu existence si ale klade stále a zoufale doufá, že ji čeká ještě nějaký další život: „Tenhle je příliš krátký, příliš rozbitý na kousky. A my vůbec nic nevíme, dokonce ani o sobě. Teprve se učíme chápat tu a tam něco, uvažovala.“

Onen další život, po kterém Eleanor touží, přichází v nové generaci, a ačkoli si postavy z vlastní nevědomosti častokrát idylizují životy těch druhých – „byla to úžasná generace,“ domnívá se Peggy, „ale vždyť vy máte život o tolik zajímavější, než jsme měli my,“ namítá Eleanor –, prožitek obou stran je v mnohém takřka totožný. Virginia Woolf v Rocích dokazuje svůj výrok z roku 1903, tedy že „každá současně živá mysl je tvořena tím samým jako mysl Plata a Euripida“. Podařilo se jí zachytit čas nekonečně plynoucí, který vrývá vrásky do lidských obličejů, zabarvuje listí, aby je nechal zmrznout pod sněhem, a na jaře probouzí nový život; čas, který s sebou přináší příští generace plné týchž nezodpověditelných otázek. Zároveň zde však figuruje čas osobní, který nejen tiká, ale především odtikává momenty do konce, čas života sevřeného limity, který se nezastaví ani během rutinní jízdy omnibusem. „A nakonec všechno pokračuje dál běžným každodenním životem.“ Přesně tak, jak Virginia Woolf plánovala.

Autorka studuje komparatistiku.