Přemysl Krejčík
Čokoláda pro Wehrmacht
Host 2021, 293 s.
„Dieselpunkový román“, jak zní podtitul nové knihy Přemysla Krejčíka, má být žánrovou poctou československým výsadkářům, kteří za druhé světové války působili v protektorátu Čechy a Morava. Situace na mapě válečné Evropy je v románu o dost jiná, než jak ji známe z učebnic: povstání v Polsku uspělo, bolševická revoluce v Sovětském svazu se hroutí a exilová vláda namísto podpory odboje v protektorátu usiluje o návrat carovy sestry na ruský trůn. Hitler je v koncích a pomoci mu může jen předválečný „židovský vynález“, legendami opředený robotický voják. Plány na konstrukci kovového golema se kromě nacistů snaží získat i odbojáři, což generuje množství akčních scén. Všechno řídí superhrdinský „Pobožný pistolník“ Václav Morávek, který odevšad vyvázne živý a na každou situaci má bonmot z Bible. Navzdory napínavým momentům ale příběh připomíná zadřený dieselový motor. Záporáci jsou jednorozměrní, hrdinové nudní, naivně moralistní dovětek z alternativní současnosti vyvolává stud a titulní „fašistická“ čokoláda působí jako samoúčelný fetiš. Odkaz k dieselpunkovému subžánru je spíše jen deklarativní: v románu sice figurují velké motorky, jež pro nacisty vyrábějí a opravují páskové, kteří se po večerech baví na koncertech tzv. diesel jazzu, ale to je ze žánrových propriet prakticky vše. Od podobných snah o tarantinovskou alternativní historii očekáváme jednak zábavu, jednak imaginativní přístup ke kanonickým dějinám. Bohužel ani jedno zde nenacházíme v takové míře, aby to stálo za přečtení tří set stran.
Karel Kouba
Alžběta Luňáčková
Pravý úhel
Host 2020, 60 s.
Na dnešní poměry dlouho vyčkávala Alžběta Luňáčková s knižní publikací svých veršů a psychologicky vzato ještě déle museli čekat, navnaděni básněmi troušenými po časopisech, webech či antologiích, její čtenáři. Dočkali se. A jak to u dlouhého čekání bývá, berou čekající horlivě zavděk i výsledkem rozpačitým. Tak kulminuje příběh o křehké prvotině, kterážto nálepka se prosadila i v dobrozdání neznámé poroty, jež nominovala Pravý úhel na Literu za debut roku. Je mi autorky líto. Nekriticky nadšený, inspirovaný ohlas na její knihu je mimo jiné dokladem toho, jak literatura může překážet literatuře. Copak tu nečteme hledanou i neumělou zprávu o přestálém utrpení, které pochopitelně pokračuje dál? Nevyřizuje si tu snad pacient účty s doktorem? Nevystupuje autorka psaním terapeuticky z času, aby unikala vědomí, které ji ve slovech opět dohání? Totiž – nesledujeme tu náhodou jeden dlouhý, nepodařený útěk napříč verši, útěk před sebou samým, přes falešnou logiku všech těch pouze rytmických „aby“ a „protože“, až k veliké touze vyslovit se monstrózní, kulatou definicí všeho? Pravý úhel je silácky prudká, afektovaná, intelektualizovaná výpověď ženy, která co bere do očí, okamžitě převádí na pomysly a přibližnosti rozklížené introspekce, oplácané frázemi současnosti a jejich chytráckými parodiemi. Na každé stránce je přitom cítit, jak si autorka potřebuje vydechnout. „Jenže jsem dělitelná/ na to, jak se vidím,/ a na to, jak si myslím, že vidím.“ A tak sama sobě, ve víru sebezáchovné sofistiky, diktuje dál, na nic se neptá, jen odpovídá.
Martin Lukáš
Michaela Hečková, Matěj Chabera
Možnosti vesnice
Meziměsto 2021, 224 s.
Třetí publikace Michaely Hečkové je bezpochyby záslužný počin. Autorka po knihách věnujících se kulturním buditelům z regionů a současné architektuře na malých městech obrací pozornost k venkovu. Spolu s fotografem a grafikem Matějem Chaberou navštívila dvanáct tuzemských vesnic, které se mohou pochlubit výjimečnou architekturou a kvalitně spravovaným veřejným prostorem. V každé vyzpovídala starostu či starostku a autor(k)y vybraných architektonických realizací. V rozhovorech se vyjevují nejrůznější motivace a postoje, které poodhalují, jak lze v dnešní době přistupovat k rozvíjení venkovských sídel. Kniha může poskytnout inspiraci samosprávám i běžným občanům, protože ukazuje, že dlouhodobé a často velmi nákladné investice se obcím nakonec z mnoha důvodů vyplácejí. Zároveň může sloužit jako alternativní průvodce laickým fanouškům architektury i odborníkům. Za líbivý přehled krásných staveb a jejich úprav ale autorka nejde. To jí není třeba vyčítat, protože na nic víc ani neaspiruje. Co ale přejít nelze, je styl, jakým Hečková píše – povrchní copywriterské psaní, jež chvílemi připomíná spíš rádoby zábavné statusy na sociálních sítích než publicistiku. Čtenář pak snadno skončí u prohlížení fotografií a pročítání citací z rozhovorů, kterými je text proložen. Teprve když autorka zapomene, že má psát „zajímavě“, člověk se i něco kloudného dozví. Rozhodně ale kniha nemá nic společného s literárním dokumentem, za který Hečková svá díla ráda označuje.
Alžběta Medková
Svatojakubská cesta
Přeložila Jana Zachová
Argo 2020, 159 s.
Průvodců poutní cestou do Santiaga de Compostela u nás vyšlo už několik, třeba Nesmrtelná túra do Compostely francouzského novináře Jeana-Christopha Rufina. Svatojakubská cesta vydaná nedávno v edici Itineraria nakladatelství Argo je trochu letitější – její latinsky píšící autor není znám, víme jen, že se na pouť vydal ve 12. století. Spíš než na průběh pouti a vlastní prožitky se soustředí na církevní památky a také na místa, kde může poutník složit hlavu, napít se nebo překonat řeku. Samotný průvodce je poměrně stručný, zabírá zhruba třetinu knihy. Podobný rozsah má předmluva Ivy Adámkové a poznámkový aparát; nechybí ani několik celostránkových faksimile původního rukopisu. Prvních šest kapitol, které popisují praktické přípravy na cestu a podávají její geografické shrnutí, se vešlo na sedm stran. Zato osmá kapitola, nazvaná O světcích, jejichž ostatky odpočívají podél Svatojakubské cesty, má stran přes dvacet. Autor v ní neopomene spílat všem, kdo tvrdí, že zmiňované ostatky se nacházejí jinde než po cestě do Compostely. Zároveň ale zachycuje poměrně čerstvé vzpomínky na světce žijící jen pár století před vznikem textu. Rozsáhlá je také devátá kapitola, popisující tehdejší podobu baziliky svatého Jakuba, což dnes ocení zejména historici umění a architektury. Je otázka, zda byla cesta do Compostely dramatičtější v dobách, kdy autorovi hrozilo přepadení lapky a občas nevěděl, z které řeky se smí napít, či dnes, kdy musí chodec překonávat nástrahy v podobě rozrostlých měst a dálničních tahů.
Jiří G. Růžička
Ještě máme čas
(Falling)
Režie Viggo Mortensen, Kanada 2020, 112 min.
Premiéra v ČR 27. 5. 2021
Režijní debut herce Vigga Mortensena Ještě máme čas má být rodinné drama o vztahu dospělého syna k despotickému konzervativnímu otci, inspirované režisérovými osobními zkušenostmi z dětství a dospívání. Na půdorysu jeho příběhu by se ale lépe stavěla situační komedie. Proti buranskému staříkovi Willisovi, který kolem sebe prakticky neustále chrlí homofobní a xenofobní poznámky, totiž Mortensenův scénář staví postavu, která je otcovou ztělesněnou noční můrou: homosexuála Johna, který žije se svým asijským manželem a dcerou v Kalifornii. Většina snímku tak skutečně vypadá jako série třeskutých srážek dvou světů – Johnův životní styl neustále provokuje Willise k vypouštění jedovatých poznámek. Příliš nepomáhají ani retrospektivní scény, v nichž se vracíme na Willisovu farmu a jsme svědky dalších rodinných kolizí, byť většinou zasazených do líbivé přírody. Ještě máme čas nejlépe funguje jako herecký film. Stereotypně vystavěné a na hranu karikatury dovedené postavy totiž alespoň dávají jejich představitelům možnost předvést patřičně expresivní výkony. Lance Henriksen v roli Willise tuto příležitost využil naplno. Představitel výhružně mlčenlivých postav z filmů jako Vetřelci nebo Studený jako kámen zvládá úlohu automatu na instantní cholerické výstupy s charismatickou živelností. Je to právě on, kdo jinak vcelku unylému Mortensenovu snímku dodává energii potřebnou k tomu, aby jeho sledování nebylo úplně úmorné.
Antonín Tesař
Poezie a Performance. Východoevropská perspektiva
Oblastní galerie Liberec,17. 12. 2020 – 18. 5. 2021
Rozsáhlá výstava, která už byla v předchozích třech letech k vidění v Žilině, Bělehradě, Curychu, Drážďanech a Vratislavi, měla v bazénové hale libereckých lázní smůlu – i po prodloužení z ní pro běžné návštěvníky zbyly jen dva týdny. Škoda je to tím spíš, že zde kurátorskou dvojici tvořenou Tomášem Glancem a Sabine Hänsgen doplnil Pavel Novotný, který pro výstavu zrekonstruoval Semestr experimentální tvorby z roku 1969 – sérii nahrávek libereckého rozhlasového studia se zvukovou poezií Bohumily Grögerové, Josefa Hiršala, Ladislava Nováka a dalších. Do koncepce tato „sluchátková“ sekce zapadla hladce, třebaže nahrávky na rozdíl od většiny ostatních vystavených děl ještě nevznikly mimo oficiální struktury. Ve svízelnějších časech pak básníci, umělkyně a performeři ke svým politickým komentářům používali, co se dalo – často i vlastní tělo. Různé způsoby dekonstrukce hesel oficiální ideologie východního bloku často přerůstají v obecnější výpad proti (jazyku) moci: tím spíš dává smysl, že výstava nekončila rokem 1989, ale zahrnovala i několik novějších děl. Většině umělců napříč Východem byla vlastní i kritika samotného média, jímž se vyjadřovali, jak o tom svědčí třeba název knížky záhřebského umělce Vlada Marteka: Poeziju treba jebati. Představené neoficiální aktivity od Prahy po Moskvu a od Rigy po Bělehrad jako by navzdory své pestrosti ukazovaly hlubokou spřízněnost – až se nechce věřit, že jednotliví umělci či skupiny o sobě navzájem většinou ani nevěděli.
Michal Špína
Barbara Herz, Anna Smékalová
Mezní stav
Divadlo X10, Praha, psáno z reprízy 1. 6. 2021
A jedeme další kolo. Třicetihektarové žluté lány zase zdobí Polabí (víc plochy teď jeden majitel osít jedním druhem nesmí, obejít zákon dceřinnou společností pochopitelně zakázáno není). Ve smíšených lesích, které je sem tam protnou, se soušky jehličnanů střídají s listnáči, jež zatím vítězí nad suchem. Řepka, včely, les a kůrovec, jedy v zemědělské krajině, ubývání hmyzu a rozpad ekosystémů v přímém důsledku lidského hospodaření a péče – do náročného tématu se svou dokumentární metodou pustily i scenáristka Anna Smékalová a režisérka Barbara Herz. Dramatický tvar Mezního stavu při snaze popsat komplexně koloběh přírody, kde všechno souvisí se vším, se však místy zadrhává, proud autentických výpovědí, básní a reportážních črt zachycujících předsmrtné křeče české krajiny se ztrácí pod povrchem. Přesto má drama své výrazné momenty – třeba scénu v kuchyni, kterou si Ondřej Jiráček v kuchařské zástěře s anticky sošným tělem zřetelně užívá. Nechá publikum uškvařit moučné červy v připalujícím se oleji? Zachrání svět empatická generace Z, nebo jejich snahy převálcují boomeři, kteří si ještě dost neužili? Kdo je tu vlastně tichý divák, kdo čeká na příležitost vystoupit z davu, kdo zachrání alespoň svědomí lidstva, když ne lidské životy? Jak to s planetou dopadne, možná pořád ještě rozhodnuto není. Ale to, že moc dalších koleček chemických procesů nezvládne česká krajina, bude po návštěvě Divadla X10 jasné i světákovi, kterému se po ročním domácím vězení nejvíc stýská po křupavém thajském hmyzu v medovém sosíku.
Martin Zajíček
Du Blonde
Homecoming
LP, Daemon T.V. 2021
Je to jako s láskou – zárodky vkusu se rodí brzy a pak nás celý život pronásledují. Předobrazy procházejí jedinci i generacemi, množí se, deformují a vedou nás ke kýči. Uvedu příklad. Je jaro 2021, módě vládne retro, médiím covid, hudebnímu průmyslu trap, a když moje dítě, v jehož hlavě trvale flexí youtubeři, každých pět minut zaječí „skrrr, skrrr“, nepokládám to za mentální poruchu, ale hodnotovou afirmaci. Svět se zkrátka žene kupředu a já s ním. Přesto jsem skoro dojatý, když potkám dvacetiletého pankáče – evidentně vola, který se rozhodl dohnat, co zaspali jeho rodiče. A jakmile narazím na afektovanou puberťačku v obřích martenskách, pocítím skoro mateřské pudy. Co se dá dělat, je mi čtyřicet a stačí mi zahlédnout leopardí vzor na legínách, abych podlehl své rané kulturní identitě. S hudbou je to stejné – stačí málo, vlastně jen pár znaků. Du Blonde, nonbinární glam-punk-indie šikulka z Newcastlu, tvoří tak, že si bere, co se jí líbí. Její nové minialbum působí, jako by vzniklo v secondhandu: jméno – Blondie, makeup – Kiss, hudba – Pixies, zpěv – Shirley Manson (která navíc hostuje ve skladbě Medicated). I nostalgii je třeba čas od času omlazovat a odbarvená hudebnice s lehce delikventním kontraaltem má šanci stát se po Debbie Harry a Alison Mosshart další rockovou múzou (klonem klonu), navíc s příjemně sardonickým smyslem pro humor. „Pojď, vytvoříme spolu nechutný burger z lidského masa,“ mumlá zmutovaný hlas v lovesongu Smoking Me Out. Takové svádění má pořád něco do sebe.
Billy Shake jr.