Nautický soumrak

Nautický soumrak

Toho dne jsem vyrazil na svou poslední pouť. Mým cílem bylo pobřeží. Poslední místo, které stálo mimo síť literárních (i jiných) aluzí. Pryč ze světa, kde je každý domek pošpiněn cedulí s nápisem: „Zde se narodil významný literární kritik“ či „průkopník experimentální parapsychologie“ či „zasloužilý vedoucí divadelního souboru“. Pryč ze světa, kde vás zastavují turisté a ptají se na tři domky, v nichž žil „onen bard našeho lidu, který u vás nalezl druhý domov“, na kavárnu, v níž sedával „ten vynikající autor volebních sloganů naší strany“, nebo na nevěstinec, kde se zamlada prodávala „ona nevýslovně soucitná a milosrdná sestra a matka všech trpících básníků“. Pryč ze světa, kde v rohlících číhá ukrytý papírek s citátem myslitele, „který své následovníky povznesl nad zbytek lidstva, jako je slunce povzneseno nad louč“.

***

Vyrazil jsem před rozbřeskem, ale už na schodech činžovního domu se mě otázala odulá alkoholička z třetího poschodí, zda vím, „který velký štýrský epik raného baroka by se dnes dožil 404 let, kdyby mu zdravíčko jen o něco víc sloužilo“. Využil jsem její otylé nepohyblivosti a prosmýkl se pod obrovským faldíkem její pravé paže. Ještě cosi nesrozumitelně hulákala, ale to už jsem byl u domovních dveří. Věděl jsem, že to nejhorší mě teprve čeká.

První kolize nastala při nastupování do autobusu městské hromadné dopravy, kdy jsem se střetl s hloučkem sedmi portugalských studentů filosofie, kteří k nám přijeli na výměnný pobyt. Hledali tu – nevím proč – šlépěje významných učenců své domoviny. „Nevíte, v které z místních jídelen stolničil Tiago Davi de Preto Cabra? Kam si rád zašel na meltu Martim Tomás Ponta do Cigarro? Kde si s oblibou vymačkávala nežity Ana Leonor Nazwisko­-Ruim?“

Marně jsem se snažil vybavit si něco z četby Lexikonu dějin portugalské filozofie, kvůli němuž jsem zanedbával svůj milostný život i hygienu, ale vzpomněl jsem si jen na fakt, že „Rodrigo Carlos de Pene Pequeño močil po návštěvě hostince U Vejvodů na zadní stranu kontejneru na tříděný odpad“. To však portugalské studenty podráždilo a začali mě mlátit červenozelenými deštníky volajíce: „Ale to byl přece Španěl! Que vergonha!“ Hrozili mezinárodní žalobou, morem, který sešlou na náš národ, na naše ženy uvrhli kletbu neplodnosti a strašili i zdvojnásobením počtu míst portugalských studentů, kteří k nám příští rok dorazí na zahraniční stáž.

Unikl jsem! Jakmile se dostanu z hlavního města, bude cesta snazší. Bude možné vyhnout se městečkům a vsím přes všelijaké polní cesty a lesní pěšiny. Městský autobus mě dovezl na vlakové nádraží. Lišácky jsem se rozhodl odjet z předměstské zastávky, kde zpravidla nastupují jen místní. I tak jsem způsobil poprask, když jsem požádal o lístek do první třídy. Pokladní chtěla zřejmě zalaškovat s lépe situovaným cestujícím a zarecitovala veršík z XXV. zpěvu Dantovy Božské komedie o holubovi, který „slétne k holubici blíže a s vrkotem se oba k sobě mají“. Šibalsky jej nedokončila a čekala, že ji doplním. Zklamal jsem. Pohrdlivě se ušklíbla a řekla: „306 korun, prosím.“

***

Uvažoval jsem takto: Ano, v první třídě budou lidé sečtělejší než v třídě druhé, ale na druhou stranu jich bude méně a v případě mé neznalosti budou jistě shovívavější. Jsou přece dobře vychovaní.

Usedl jsem do kupé k elegantně oblečenému a udržovanému staříkovi, který mi neodpověděl na pozdrav, ale pootočením hlavy dal najevo, že mě registruje. Připomínal mi jihoamerického magnáta. Měl oblek krémové barvy, bílou košili, světle modrou vázanku, mokasíny a téměř bílý slamák se světlemodrou stuhou. Jeho tváři dominoval dokonale udržovaný, sněhově bílý knírek. Modré oči připomínaly anděla. Ruce měl opřené o hůlku s hlavicí v podobě sumerského alada. Nehýbal se. Pomalu jsem se uklidnil a přivřel oči. Snažil jsem se nebýt. Rozhodně jsem nepomýšlel na spánek. Bylo rozumné zůstat ve střehu.

Najednou začal stařík rytmicky ťukat hůlkou o zem a k tomu pronášel věty jako: „Ko­-lik­-mu­-žů­-ztra­-til­-sta­-ro­-řec­-ký­-vo­-je­-vů­-dce­-As­-ka­-fa­-lus­-v­-bi­-tvě­-u­-Ma­-ta­-ran­-gy?“ Nebo: „Co­-po­-va­-žo­-val­-řec­-ký­-fi­-lo­-sof­-Hí­-me­-ros­-za­-pra­-lát­-ku­-všech­-pra­-lá­-tek?“ Při těch slovech mu šel od úst chladný bílý obláček a brzy jsem si všiml ledových květů na prosklených dveřích našeho kupé. Začal jsem lomcovat klikou, ale ta zamrzla. Nakonec jsem dveře vykopl a na minutku našel klid v chodbičce.

Otíral jsem si zpocené čelo, otevřel jsem okno. Ne proto, abych pozoroval zvlněnou krajinu, ale aby mě chladný vzduch zachránil před mdlobou. Osídlení při trati řídlo. Až dorazíme na konečnou stanici, vydám se pěšky k neobydlenému pobřeží. Zbývalo přetlouct ve vlaku několik hodin. Z úvah mě vytrhl malý mužík s kleštičkami, který mi poklepal na rameno. Mlčky jsem mu podal lístek, což ho zjevně urazilo. Jako by mi chtěl připomenout, co je v našich krajích dobrým zvykem, otázal se, co soudím o „iterabilní teorii fyziologie románu dle Velimira Asdreniho“. Zamrkal jsem a chvatně se omluvil s tím, že musím na toaletu. Zaslechl jsem jeho „Pche!“, ale to už jsem pádil na konec uličky. Pomyšlení, že budu muset na toaletě strávit zbytek cesty, abych se vyhnul kontaktu s cestujícími, mi přivodilo menší nevolnost. Ve dveřích jsem se srazil s dámou, omluvil jsem se a rázně za sebou zavřel dveře. Opláchl jsem si obličej v umyvadélku a snažil se promyslet, jak přežít ve vlaku o samotě zhruba čtyři hodiny. Až po chvíli jsem si začal přehrávat nepříjemnou situaci s dámou, do které jsem vrazil. Nebyla vůbec pohoršena. Omluvu přijala s koketním úsměvem a také se o mě ve dveřích podivně otřela svými prsy. Tomu kontaktu se mohla klidně vyhnout, kdyby jen trochu chtěla. Nakonec jsem usoudil, že jde o netradičně pracující prostitutku. „Taková vlaková kurva,“ pomyslel jsem si. Bordel na kolečkách. V mé situaci mi mohla být tato příjemně vyhlížející žena, nebo ještě spíš dívka, vítanou společnicí. Prostitutky určitě nepotřebují mluvit. Koneckonců bych se s ní ani nemusel milovat. Jen bych si zaplatil potřebný čas a někam se s ní zašil. Ačkoli byl jsem svolný k čemukoli, pokud nebudu muset zapřádat další literární a uměnovědné hovory.

Štěstí mi přálo. Přisedl jsem si k ní v jídelním voze. Představila se jako Sabrina. Evidentně na ni zapůsobilo mé rázné vyložení situace. Přímost, s jakou jsem jí vše předestřel, v ní musela vzbudit dojem, že jsem světák, pro kterého je milování za peníze na denním pořádku. Pravda je, že jsem s prostitutkou zatím nikdy nebyl, ani mě ta myšlenka nelákala. Trápilo mě, jak zajistit, aby nás nikdo nerušil. Svěřila se mi, že už po nějaký čas spolupracuje s konduktérem, který vždy zamyká jedno kupé. Ukázala mi malý klíček a šibalsky mrkla. Zaplatil jsem útratu v jídelním voze a odešli jsme. Už v tu chvíli jsem si uvědomil, že když se vše daří, něco se pokazí.

Sabrina měla za to, že coby upravená, dobře oblečená a opravdu krásná kurtizána musí své svlékání, s kterým začala, jakmile jsem zatáhl záclonky a roletu kupé, doprovodit kultivovaným hovorem, nejlépe na umělecké téma. Jako každá začátečnice začala místo obecné otázky zcela konkrétním tvrzením: „Co soudíte o významných iluminacích Benetova Komentáře k Zjevení svatého Jana s rysy Santosova stylu?“ Krizová situace si žádala příkrost, a tak jsem se pouze optal, zda by jí nevadilo, kdybych jí během tělesného laškování nasadil roubík a svázal ruce. „Samozřejmě bych si připlatil,“ dodal jsem. Ačkoli jsem požadavek vyslovil sebejistě, než odpověděla, začal jsem mít o svém plánu pochyby. Co když mě vyhostí z kupé a začne ječet, jaký jsem zvrhlík? Sabrina mě ale nezklamala ani tentokrát. Z jejího nervózního svolení jsem pochopil, že podobnou otázku s obavami očekávala. Poprvé měla ve svém zaměstnání zakusit něco jiného než ordinérní soulož. Jedno z těch podivně děsivých i vzrušujících dobrodružství, o kterých jí vyprávěly starší kolegyně.

Uzly jsem utáhl pevně, ale dal jsem pozor, aby se látka Sabrině nezařízla do kůže na zápěstí. I u roubíku mi stačilo, že nebudu rozumět jejímu žvatlání, nebylo nutné, aby se jí špatně dýchalo. Když jsem skončil, posadil jsem se na protější sedadlo, vytáhl balíček karet a začal vykládat pasiáns. Cesta nám příjemně ubíhala.

Po několika hodinách se začala Sabrina cukat a naznačovat, že má přece jen v rámci své profese také nárok na trochu zábavy. Sundal jsem jí střevíček a začal cumlat paleček. Vtom vlak prudce zabrzdil a já ji nechtěně kousl do prstu. Prokousl jsem kůži až do masa. Sabrina vyjekla a za pár vteřin se jí z palce začala řinout krev. Chtěl jsem ránu obvázat kapesníkem, ale to už se do kupé začal někdo dobývat. Poodhrnul jsem roletu a spatřil konduktéra, za kterým stál dědek s ledovým dechem a hrozil hůlkou s aladem. Než jsem stihl dveře zapřít, našel konduktér rezervní klíč a vtrhnul do kupé. Vlak podruhé prudce zabrzdil a celé naše kvarteto se octlo na jedné hromadě. Přepadl jsem přes dědkův hřbet na chodbičku. Rychle jsem se zorientoval a zamkl kupé klíčem, který zůstal v zámku. Vlak se právě blížil do stanice, která je nejblíže k pobřeží. Čekala mě pěší túra k moři.

***

Dorazil jsem k pobřeží. Bylo to kouzelné místo. Vzal jsem klacek – zcela obnažený, bez kůry – a hodil ho do moře. Byl to jediný kus dřeva, který jsem tu našel. Jinak jen štěrk a moře. Nikde ani rostlinky. Vždyť vegetace není jedním ze čtyř živlů. Na to kouzelné místo nepronikl život. Mezi štěrkem mě rozčilovala psí čelist. Místy vybělená, jinak porostlá slabou vrstvou lišejníku. Hnusná připomínka života. Pozoroval jsem odchlíplý film lišejníku a pak jsem kost vztekle rozemlel mezi kameny.

Za útesem jsem uviděl malou dvoumístnou šalupu. Proti zapadajícímu slunci se rýsovala silueta muže. Byl to Antonio. Bez dvou centimetrů dva metry. Ryšavý plnovous a mohutné paže. Na Antoniovi bylo vše zašlé a otrhané, ale přesto se líbil skoro každé ženě. I Magdaleně, ani ta si nemohla pomoct a v jednom kuse s ním flirtovala. Jeho loajalita byla bezmezná. Nejenže se jí nedotkl, ale, věřím, ani na to nepomyslel. Nezklamal ani, když jsem mu oznámil svůj plán na konečný odchod.

„Jdeš pozdě.“ „Promiň, nejsem tak dobrý chodec. Můžeme vyplout až ráno, jestli je to k večeru nebezpečné.“ „Světla je ještě dost, abychom se dostali od pobřeží na širé moře. Nautický soumrak bude až za hodinu. Na volném moři se můžeme plavit i za tmy.“

***

A tak tu teď s Antoniem sedíme. Ale raději, raději bych tu seděl s tebou, Magdaleno. Zásoby máme, ale nemyslíme na budoucnost. Plavíme se k ostrovu Martím Vaz, kde se nikdo nikdy nevylodil. Je to bezpečně ověřeno. Antonio tvrdí, že se tam vylodit nelze. Útesy jsou příliš strmé. Pokud některý z útesů pod hladinou nerozpáře břicho naší šalupy, určitě se rozbijeme o kamenité pobřeží. Látka našich šatů i kůže našich těl se potrhá o kameny a dřevěné třísky naší šalupy. A pokud přežijeme ztroskotání, bezpochyby zahyneme po několika dnech, kdy nám dojdou zásoby, při marné snaze najít potravu. Ostrov je pokrytý neprostupným křovím, které člověka ovine jako chapadla. Trny subtropické vegetace nás poraní a uvězní ve spletenci šlahounů. Zesláblé tělo nebude moci bojovat a stane se potravou ještěrek a mořských ptáků. Je to daň za vstup na nedotčenou půdu ostrova, který si lidstvo přivlastnilo jen pojmenováním a zakreslením do námořních map.

Pan Žížala

Pan Žížala bydlel ve starém domě na návsi v obci Vidim, a protože v obci Vidim, která byla poseta řádnými pamětihodnostmi, už nikdo jiný nebydlel, musel pan Žížala všechny pamětihodnosti obhospodařit sám. Sotva vstal, běžel do místního barokního zámku, aby otevřel bránu do zámecké zahrady, dveře na vyhlídkovou terasu a zámeckou knihovnu. Jen co dorazili první turisté, musel odběhnout otevřít katolický kostelík na návsi. Byl ve Vidimi sice jediný obyvatel, a navíc ateis­ta, ale co kdyby… co kdyby dorazil nějaký katolický přespolní? Jen co otevřel katolický kostel, běžel hned přes náves k rybníku, aby otevřel místní školu. Byl sice jediný obyvatel obce, ale co kdyby… co kdyby dorazil školní inspektor? Hned potom utíkal přes celou ves až k polím, kde stála historická vodárna z dob císaře Františka Josefa I. Otevřel i vodárnu a chvíli u ní sečkal. Vždy ho tam přepadl pocit viny, že ji otevřel jen na pár hodin a případný zvídavý turista možná najde historickou vodárnu zavřenou. Odpoledne vyrazil zpátky do vsi pozavírat ostatní pamětihodnosti a k večeru se svalil do své lenošky a potichu proklínal svůj život a všechen marný shon.

I přišli jednou do města čtyři kosáci a vidouce otevřenou bránu u zámecké zahrady, vešli dovnitř. Pana Žížalu hezky pozdravili a vyptávali se, jak to ve Vidimi chodí. Pan Žížala, překvapen a dojat, že někoho zajímá, převyprávěl jim všechny své starosti a dohodl se s kosáky, že mu vypomůžou. Jeden kosák se usídlil v zámecké věži, druhý ve školním kabinetě, třetí v sakristii katolického kostela a ten čtvrtý, který rád ploval, se uhnízdil v historické vodárně.

Pan Žížala od té doby seděl doma, pil cikorku a lenošil. Nejdřív to bylo i docela příjemné, ale pak mu přišla dlouhá chvíle a vyrazil na náves, pak procházkou okolo zámecké zahrady a rozhodl se, že vyjde na věž, kterou tak dlouho poctivě spravoval. Ale hned u vchodu spustil kosák bandurskou (neřkuli přímo honvédskou) a vypoklonkoval pana Žížalu… inu, jak toho stejnojmenného kroužkovce.

Pan Žížala šel rozladěn přes náves ke škole, ale tam mu zahrál druhý kosák zrovna tak. Ani v kostelní sakristii nepochodil, a tak šel polní cestou k historické vodárně. Bušil na dveře, ale nemohl se dobušit. Až najednou se dveře otevřely a plovací kosák mu chrstl džber vody do obličeje. Rozmrzelý pan Žížala se ubíral cestičkou k domovu a v jeho srdci se zavrtal červík pomsty.

I vyrazil si pan Žížala do Mšena na tamní proslulé trhy a koupil si kočku. Hezkou, jork­šírskou a řádně vypasenou kočku a nechal ji toulat se po Vidimi. A kočka­-čtveračka tu počíhá v zahradě, tu na návsi, tu ve škarpě u polňačky a kosáci jsou zamordováni, rozcupováni, zmasakrováni a rozsápáni. Kočka se vrátí z decimace kosáctva a rozvalí se na pohovce. „Jen se hezky prospinkej, ty můj mourku, ty má micinko. Však si to zasloužíš,“ říká pan Žížala.

Další den vyrazil hned za rozbřesku pan Žížala s bandaskou melty v podpaždí otevřít zámeckou zahradu a vyhlídkovou terasu, školu, kostel i historickou vodárnu a po cestě zpátky poskakoval s myslí lehkou jak balónek plněný heliem. Jakmile však otevřel dveře svého parádního pokoje, uviděl, jak se kočka rozvaluje na lenošce. Chtěl ji odstrčit, ale zle na něj koukla, zle se naježila a zle zavrčela. Tak si pan Žížala lehl v chodbě, ale tam se mu nespalo dobře a ráno celý rozlámaný musel do každodenní lopoty. Obstarávání, otevírání a zavírání vidimských pamětihodností.

Netrvalo dlouho a pana Žížalu vše tak zmáhalo, že zatoužil zapomenout, i vydal se koupit si flašku rumu, a protože ve Vidimi žádný kvelb nebyl – pan Žížala tu byl jediným hlášeným obyvatelem –, došel si do šenku ve Mšeně. Pan Žížala se poprvé v životě notně opil a ráno se probudil s hlavou jako… jako… jako každý den, ale tentokrát ho hrozně bolela a na lavici na mšenském nádraží vedle něj ležela žena, kterou si nepamatoval, ale žena se k němu přidala a rozhodla, že s ním pojede lokálkou do Vidimi. (Tady si autor povídky trochu vymýšlí, protože do Vidimi železniční trať nevede, ale to už je taková zvyklost v řemesle spisovatelském. Koneckonců proč byste si ty spisovatele platili, kdyby si nevymýšleli. To byste četli jen o samých skutečných událostech, a to už si můžete koupit denní tisk.)

Vystoupil tedy pan Žížala se svou první ženou na zastávce ve Vidimi a vydal se k domovu, a tu žena seznala, že jim v parádním pokoji překáží kočka, a udělala to, co ženy dělávají. Z výstřihu vyndala malou lahvičku a trochu z ní nalila do misky s mlékem a položila ji před kočku. Kočka vesele vyskočila a lačně pila mléko. Pak se zase natáhla na pohovku, ale už ne tak rozkošnicky, jak na ní lehávala. Celá se nafoukla, zaklepala nožičkama a od pusy jí začala jít pěna. Žena ji chytla za ocas, vyhodila ji na hnůj a sama si sedla na pohovku. „Tak hybaj do práce,“ štěkla na pana Žížalu. Pan Žížala šel smutně směrem k zámku, aby otevřel zámecké zahrady a vyhlídkovou terasu, ale bylo mu tak krušno, že se v zahradě jen posadil na lavičku a díval se do korun mohutných kaštanů…, a najednou zjistil, že to není vůbec špatné, jen se tak dívat do korun mohutných kaštanů, a dokonce sáhl do kapsy u kalhot a vytáhl doutník a zjistil, že to není vůbec tak špatné, jen si tak sedět s doutníčkem v zámecké zahradě a dívat se do korun mohutných kaštanů.

A tak, když se večer miloval se ženou – poprvé anebo možná podruhé ve svém životě –, vytáhl jí z výstřihu malou lahvičku a ráno z ní něco málo nalil do kávy.

A další den nevstával pan Žížala s rozbřeskem, ale hezky si pospal a nešel otevírat zámecké zahrady a vyhlídkovou terasu, školu, kostel a historickou vodárnu, ale jen se tak prošel Vidimí, a dokonce objevil malý biograf, kde dávali grotesky s Haroldem Lloydem a Maxem Linderem…, a o uličku dál byl zakouřený billiard bar, kde si pan Žížala – poprvé ve svém životě – šťouchl kulébr…, a když se vrátil domů, otevřel hruškovici po tatínkovi a blaženě se uvelebil na pohovce.