Operace Barbarossa

V ranních hodinách dne 27. června 1941 bez větších obtíží obsadily jednotky wehrmachtu město Białystok. Krátce po německých vojácích se zde objevily jednotky 309. policejního praporu pořádkové policie. Místní obyvatelstvo přijalo Němce vesměs příznivě, pohostili je jídlem, pitím a sladkostmi, někteří je vítali květinami. Nikdo nečekal, že právě zde během několika příštích hodin dojde na kruté ponižování, mučení a namátkové střílení tamějších Židů. Obscénní obrazy násilí vyvrcholily útrpným křikem a marnými pokusy o útěk okny z hořící synagogy, v níž toho dne Němci takto zavraždili na dva tisíce mužů, žen i dětí.

Hrůzná událost v Białystoku však nepředstavovala ani první, ani náhodný exces svého druhu, byla naopak jedním z úvodních pogromů a vraždění Židů, které provázely nejmohutnější vojenské tažení všech dob. Vyhlazovací charakter nacisty vedené války proti Sovětskému svazu tak zůstává mementem. Vše, co se podle směrnic vydaných k „operaci Barbarossa“ na jaře roku 1941 mělo odehrát, se záhy začalo plnit.

Od počátku této vojenské operace byli Židé a bolševici největšími ideologickými nepřáteli třetí říše, přičemž v případě SSSR stál proti nacistům dokonce dvojjediný nepřítel, židobolševik, který mohl být vždy zároveň považován za komisaře nebo za partyzána. Na základě nacistických válečných směrnic se jím automaticky stával také každý nepolapený voják Rudé armády, který dílem šťastné náhody vyvázl z německého obklíčení. Nepřítel před frontovou linií s jejím postupem kupředu tedy nemizel, nýbrž se z něho stal nepřítel za frontovou linií. V této válce totiž platilo, že wehrmacht, SS i pořádková policie měly téhož nepřítele: židobolševika, který mohl být vtělený do kohokoli.

Čas je více než prostor

Přestože se postup německé armády v prvních týdnech války (včetně počtu zajatců a kořisti zbraní) zdál nezastavitelný a porážka Rudé armády byla na spadnutí, Sovětský svaz se nezhroutil. Fatální ztráty Sovětů v poměru k Němcům zatemňovaly Hitlerovi i jeho generálům fakta o jejich vlastních ztrátách a zpomalujícím se postupu v důsledku vytrvalého odporu Rudé armády i technických a zásobovacích problémů. Takto byl nacistický blitzkrieg okrádán o svou hlavní pohonnou jednotku – čas.

A díky tomu, že se Sovětský svaz nezhroutil, můžeme dnes s historickým odstupem vidět, proč fantaskní představy nacistů o vlastní převaze a neporazitelnosti vzaly celkem záhy za své. Kupříkladu už od poloviny července se u nejsilnější skupiny armád Střed ukazovaly zásadní technické problémy: 18. tanková divize měla z původních 169 tanků po­­užitelných čtyřicet, ze závratného počtu tři sta tanků jich k 21. červenci měla 7. tanková divize 77 zcela zničených a 122 v opravě, ve velmi podobných těžkostech se ve stejnou dobu nacházela 10. tanková divize, jejíž hlášení z téže doby udávalo, že jen třicet procent tanků je provozuschopných. Příčina nemožnosti rychle opravovat jakákoli motorizovaná vozidla spočívala v jejich rozmanitosti. Ke dvěma tisícům druhů vozidel musela například jen skupina armád Střed disponovat dvěma miliony náhradních dílů. Připočteme­-li k tomu závažné problémy spjaté se zásobováním (od pěti set kilometrů dále na východ se museli vojáci, pokud šlo o stravu, zásobit vlastními silami – tj. od místních), omezenou sjízdnost sovětských cest a nutnost přestavět železnici pro německé vlaky, u nichž se posouvala rozteč a musely se přebít pražce, nevyznívá nikterak přehnaně názor vojenského historika Davida Stahela, podle nějž německá vojska v létě 1941 u Smolenska sice vyhrála bitvu, ale již zde začala ztrácet schopnost vyhrát válku.

„Obětoval jsem prostor, abych získal čas,“ komentoval Lenin uzavření Brestlitevského míru v roce 1917. Hitlerovu válečnému tažení na východ se tato nepřímá úměra stala osudnou. Zatímco wehrmacht získával prostor, ztrácel čas. Vyhrával bitvy, ale postupně prohrával válku. Každá další bitva ho stála více času, než mu princip blitzkriegu dovoloval. Stalin tak „jen“ zužitkoval rozhodující výhodu, kterou měl na své straně od samého počátku: na rozdíl od Hitlera nemusel válku vyhrát již v roce 1941.

Rychlý zisk vytouženého Lebensraumu se navíc současně s neukončeným válečným konfliktem proměnil v obrovskou zátěž s ohledem na správu, potažmo zabezpečení gigantických prostor.

Stalin se učí! Pomalu, ale přece

U Kyjeva se podařilo Němcům znovu vyhrát, ale také zde trvaly boje mnohem déle, než nacisté plánovali, a zaměstnaly síly Guderia­novy 2. tankové skupiny, výsostně důležité pro akceschopnost skupiny armád Střed. Za oním vítězstvím navíc nestojí ani tak Hitlerův génius nebo neúměrně vyšší kvalita jeho generálů, potažmo vojsk, jako spíš totální Stalinova neschopnost. Sovětský vůdce se totiž ujal velení jednotek bez ohledu na zoufalé prosby svých generálů.

Podzimní bitva však znamenala pro oba diktátory určitý zlom. Zatímco Hitler nabyl dojmu, že za výhru u Kyjeva vděčí pouze svým rozhodnutím, a jeho přesvědčení o vlastním válečném géniovi začalo od tohoto momentu intenzivně stoupat, Stalin se učil pozvolna naslouchat radám svých generálů.

Když pak 2. října započala skupina armád Střed za pomoci tankových a motorizovaných posil od svých jižních i severních souputníků operaci Tajfun, aby zasadila SSSR poslední ránu, síly Rudé armády se navzdory milionům zajatých vojáků do začátku prosince rozrostly o dalších 99 divizí. A tak namísto dobytí Moskvy čekala na opotřebovaný německý kolos a jeho vyčerpané vojáky protiofenzíva.

Nejen na základě nařízení evakuovat šestnáct milionů lidí včetně převážné většiny válečné infrastruktury se ukázalo, že Stalin na rozdíl od Hitlera pochopil ještě jednu věc – vítězství v této válce se nebude rozhodovat na bitevních polích, nýbrž na poli průmyslových kapacit, jejichž rozdíly se na bitevním poli budou pouze vyjevovat. Proto o dva roky později, když Sověti u Kursku ztratili čtyřikrát více tanků než jejich němečtí nepřátelé, vítězství v bitvě stejně připadlo na jejich stranu.

Neběží tu o recyklaci okřídlené představy mezi německou kvalitou a sovětskou kvantitou, kterou už v létě 1941 nabouralo setkání Němců se slavným tankem T34, jenž po stránce palebné síly, pancíře a pohyblivosti předčil to nejlepší, co tou dobou Němci měli. V tomto souboji titánů jde spíše o to pochopit, že v technologické jednoduchosti (zbraní) umožňující zapojit masy je síla a že kategorie kvantity převyšuje kategorii kvality, jež degeneruje v elitářství. Hitlerův problém tak spočíval právě v tom, že měl dobře zacvičené, sehrané, elitní, profesionální vojáky, kteří byli právě pro své kvality nenahraditelní.

Vraždící komanda

Kdo se někdy zajímal o válku na východní frontě a s ní neodmyslitelně spjaté zločiny, ten se nemohl vyhnout setkání se specializovaným útvarem složeným z vraždících komand, jejichž hlavní pracovní náplň dodnes nahání hrůzu i odpor. Že náplní čtyř Einsatzgruppen bylo vraždění Židů po statisících, je známo. Po dlouhé dekády však historiografie mlčela o tom, nakolik úzce provázány byly zločiny SS, wehrmachtu a policie.

Ještě v roce 1939 při vpádu do Polska se velení wehrmachtu vyjadřovalo kriticky, pokud šlo o Heydrichovy pokyny těmto specializovaným jednotkám a vraždění civilistů v týlu armády. Jenomže o dva roky později, při dobývání SSSR, se namísto zavržení počal objevovat soulad mezi jednáním Einsatzgruppen, wehrmachtu i policejních jednotek. Ne že by snad byl jejich podíl na vyhlazovací válce – natožpak na holocaustu – stejný, jde spíše o to, že přístup k charakteru vedení této války byl všemi sdílený. Otevřenou kritiku vyvražďování Židů či dalších civilistů slovanských národností nebo ohavného nakládání se zajatci Rudé armády bychom hledali jenom stěží.

Dnes již víme, že sám velitel 6. armády Reichenau urgoval vyhlazení Židů z Kyjeva a jeho vojáci pomáhali tento proces realizovat. Víme také, že muži z útvarů Waffen SS, pořádkové policie a bezpečnostních divizí měli dost sil i vlastní iniciativy na to, aby Židy týrali, zavírali do ghett, stříleli či upalovali v synagogách. Zrovna tak se tito muži aktivně podíleli na přesunech, popravách i procesu vyhladovění sovětských zajatců. Jestliže tyto skutečnosti něco napovídají, pak to, že bychom u každého útvaru měli spíše předpokládat jeho podíl na nacistických zločinech než jej vylučovat. Neboť válka totálního nasazení proti smrtelně nebezpečnému židobolševismu postupně mazala hranice „pracovní náplně“ všech participujících jednotek.

Válka jako celek

Carl Clausewitz ve svém díle O válce (1832, česky 1959) napsal: „Naším úmyslem je zkoumat jednotlivé prvky našeho předmětu, potom jeho jednotlivé části a nakonec celek v jeho vnitřní souvislosti, zamýšlíme tedy postupovat od jednotlivého ke složitějšímu. Ale u tohoto předmětu je více než kdekoli jinde zapotřebí všimnout si z počátku podstaty celku, protože je tu víc než kdekoli jinde nutno mít na mysli s částí i celek.“ Autor naráží na obecný problém každé analýzy. Při rozkladu celku na části hrozí, že se pro samé zanícení pro věc ztratí ze zřetele právě skutečnost, o niž běží. V našem případě jde o celek války, který rámuje její části. To se může stát, pokud zkoumáme holocaust nebo speciální jednotky SS odděleně od bojů. Vzniká tak anachronický konstrukt něčeho, co samo o sobě ve strukturách nacis­tického státu neexistovalo. Třetí říše přece neznala „náš“ pojem „represivní aparát“, nýbrž měla „bezpečnostní aparát“, a jeho nejobávanější Einsatzkommanda a Sonderkommanda tvořící Einsatzgruppen neměla v popisu práce zabíjení Židů, nýbrž likvidaci nepřátel, nebezpečných živlů a band, ať už v týlu východní fronty nebo kdekoli jinde.

Podstata celku nacistického válečného tažení se dále stírá, když se nacistické válečné zločiny začnou takříkajíc házet do jednoho pytle se zločiny stalinismu. Podle asociací typu „násilí jako násilí“ se bezmyšlenkovitě spěchá k bezprostřednosti, ale těmito intelektuálními zkratkami přichází válka na východní frontě o svůj vyhlazovací charakter. Jakmile přimícháme do pomyslného kotlíku hrůz jen špetku zločinů sovětské NKVD, přestává být v horké směsi násilí vidět celek, totiž zmíněná povaha nacistické války. A to lze stěží omluvit potřebou být „inovativní“ nebo „revizionistický“…

Bez esence vyhlazování si nelze vysvětlit brutální zabíjení civilistů hned při vpádu německých vojsk do Polska v roce 1939 nebo „předehru operace Barbarossa“, jak se někdy označuje obsazení zemí jihovýchodní Evropy. V těchto zemích nebyl žádný stalinský režim, kterým bychom si dopomohli k vysvětlení zločinů příchozích okupantů. V obou případech – Polska i Balkánu – se totiž fenomenologicky očima nacistické ideologie jednalo o rasově méněcenné podlidi, jejichž život nejenže neměl ve světě nacismu žádnou hodnotu, ale dokonce pro něj představoval přirozené existenciální nebezpečí.

A nebyli to výhradně Židé, kteří od prvních dnů operace Barbarossa na vlastní kůži pocítili základní rysy utváření nacistického koloniál­ního panství – bez ohledu na to, zda se proti němu čímkoli provinili. Dobře sice známe příběhy o tom, jak pobaltské národy a Ukrajinci vítali Němce s otevřenou náručí, hostili je chlebem a vodou, ale už se neví tolik o tom, jak vypadal život v oblastech krátce poté, co byly jednotkami wehrmachtu dobyty a přešly pod civilní správu dvou říšských komisariátů. Například masakr Židů v rokli Babí Jar je dobře známý, ale už se tolik nemluví o tom, že nešlo o událost ojedinělou ani ne­­očekávanou (v Kamenci Podolském došlo už na konci srpna k hromadné popravě celkem 23 600 Židů). Po úvodních pogromech, které často tak jako ve zmiňovaném Białystoku přecházely od počátečního ponižování a bití až k masovému vraždění, postupně nabíralo zabíjení Židů čím dál organizovanější podobu.

Jen do konce roku 1941 bylo vyhladověno na dva miliony sovětských zajatců a téměř milion Židů skončilo s kulkou týle. Němci už v této době cílili na vyhladovění nadbytečných, tj. práce neschopných (starých lidí a dětí). Jestliže v obecném povědomí je známější „vítání“ německých vojsk než okamžité utrpení porobených národů, nabízí se otázka, jak moc jsme schopni a ochotni směšovat, potažmo umenšovat, hrůzy nacismu, abychom účelově zdůraznili zločiny komunismu.

Žádní nestranní civilisté

Různé variace na nikdy nestárnoucí teorie totalitarismu mají ale jednu slabinu. Druhá světová válka nebyla šestiletý monolit, nýbrž ji půlí jeden zásadní předěl. Než Hitler napadl Sovětský svaz, měl na jaře roku 1941 v gesci celou kontinentální Evropu beze zbytku a to, co zůstalo jakoby neutrální, bylo bytostnou součástí nacistického válečného hospodářství. Existence Velké Británie nepředstavovala zásadní vojenskou hrozbu, spíše v Hitlerovi vzbuzovala touhu dostat Brity na kolena. Britská kampaň na severu Afriky zaměstnávala průměrně na tři až pět německých divizí, zatímco do operace Barbarossa jich bylo zapojeno přes 180. Hitler si zkrátka svůj pád v dobře rozehrané válce musel zapříčinit sám – tím, že napadl SSSR.

Než si pomocí pojmu totalitarismus promítat do obou režimů jakousi krvežíznivost a z ní pak krkolomně odvozovat Hitlerovu potřebu vést válku vyhlazovacím způsobem, bude k pochopení této historické události moudřejší nechat Stalina Stalinem a kriticky reflektovat nacistickou ideologii, pro kterou je Žid či bolševik určen k likvidaci jen na základě toho, že prostě je. Sama jeho existence je zločinná a představuje ohrožení nacistického světa. Osudový boj proti židobolševismu pak ruší kategorii civilisty, protože ten buď stojí na straně nacistů, anebo proti nim. Pro neutrálního civilistu, nacházejícího se někde „mezi“ a zdržujícího se mimo konflikt, nebylo v této válce místa. Tvrzení, že se obyvatelstvo SSSR stalo obětí boje kdo s koho, je anachronický pokus vnést figuru civilisty do pojmu vyhlazovací válka. Takovou humanizaci si nacismus nezaslouží.

Autorka je historička. Autor je politolog.