Zapojení veřejnosti do proměny veřejných prostranství často brání binární pohled na uspořádání moci ve městě, který z běžných obyvatel činí pouhé konzumenty disciplinárních mechanismů. Lze ho ovšem nabourat změnou optiky a obrácením pozornosti k takzvané tiché většině.
Při ranním bezcílném korzování vylidněným pandemickým městem se zastavím před obrovskou plochou reklamního výlepu. Barevný plakát láká na vrchol místní kulturní sezóny – historická slavnost s plastovými nafukovacími balónky a pravým staročeským smažákem v housce spolkne z městské kasy značnou část peněz alokovaných na kulturu. Tato znepokojivá představa se cestou domů zformuje ve vtíravou otázku: Chci žít ve městě, pro které je vrcholem kulturní sezóny náměstí přecpané cukrovou vatou a lidmi v historických kostýmech? V ústech mě pálí hořká pachuť nespravedlnosti dichotomního vidění světa rozděleného na my versus oni. My občané na jedné straně a praktiky disciplinárních mechanismů, jež musíme konzumovat, na straně druhé. Co když je ale takové binární vnímání nástroj, který pouze zastírá rozmanitost komplikovaných a vrstevnatých vztahů, jež tvoří město na jeho sociální, ekonomické a mocenské rovině? Otázkou tak spíš zůstává, kdo jsme my, kdo jsou oni a nakolik se všichni dohromady podílíme na utváření života v městském veřejném prostoru.
Kaleidoskop nekonečných kombinací
Chápání mocenských vztahů rozpínajících se ve veřejném prostoru je velmi často determinováno rigidní představou moci praktikované shora dolů. Francouzský sociolog, filosof a marxista Michel de Certeau přirovnává mocenský mechanismus k jízdě ve vlaku. Sedíme v kupé a všechny naše prostorové operace jsou jasně nalinkované. Úzká ulička na chodbě nedává jinou možnost pohybu než chození tam a zase zpátky, vozík s jídlem zajišťuje přísun potravy v časově přesně vymezených intervalech. Krajina se míhá za oknem a my nemáme žádný vliv na běh okolního světa. Pro Certeaua město představuje pouze ekonomicko-politický sčítací bod, který si klade za cíl udržovat své obyvatele v určitém diskursu tělesném i mentálním. Jediné, co nám zbývá, je vzdor. Chodit mimo vyznačené trasy nebo vyběhnout z kupé a zamknout se na záchodě, kde se konečně můžeme chovat svobodně. Zkrátka překonávat bariéry, které reprezentují jasně vytyčené prostorové dispozice.
Opustit hřejivou náruč jistot a vydat se do neznáma může být zcela osvobozující individuální krok. Pokud ale začneme uvažovat o městě jako o celku spletitých vztahů a prostorových vazeb, vynoří se ještě další možnost – vydat se na výpravu do ostatních kupé. Certeauova teorie pokulhává v tom, že zcela ignoruje existenci takzvané tiché většiny, ačkoli ji sám v knize Vynalézání každodennosti (1980, česky 1996) definuje. Certeau zapomíná na ty, kteří městský prostor konzumují dennodenně a považují ho za nevyhnutelnou pravdu, jíž není třeba vzdorovat. Moc má tak v jeho pojetí negativní konotace. Je to mechanismus, který má za cíl udržovat, formovat a regulovat populaci a jenž v městské džungli prosakuje na povrch právě v prostorových strategiích, které ovlivňují naše chování.
Jiný úhel pohledu na mocenské praktiky a jejich propojení s městským prostorem nacházíme opět ve Francii. Michel Foucault tvrdí, že bychom se místo rezistence a individualismu měli zaměřit na vztahy samotné. Základním bodem dobrého veřejného prostoru totiž nejsou jednotlivci, ale vazby, jež mezi nimi vznikají. S tím jde ruku v ruce i Foucaultova definice moci, která není svrchovanou silou, jež by nám řekla, co přesně musíme dělat, ale spíš vrstevnatým vztahem akcí nebo činů, které nepřímo ovlivňují naše další rozhodnutí. Moc tedy podle Foucaulta není primárně špatná, jak ji prezentuje ve vlaku jedoucí Michel de Certeau, ale funguje spíše jako otevřená forma diskuse, do níž je možné vstoupit z jakékoli pozice.
To s sebou přináší i otázky týkající se zodpovědnosti a solidárnosti. Veřejné prostory jsou součástí větších celků složených z materiálních, kulturních a společenských vrstev a v rámci jejich fungování v podstatě závisíme jeden na druhém. Město je místem, kde pospolu žijí cizinci, píše sociolog Richard Sennett v knize Building and Dwelling. Ethics for the City (Budova a obydlí. Etika pro město, 2018). Většina z nás zná politickou reprezentaci svého města nebo vesnice, ale známe stejně tak i své sousedy? Onu tichou většinu, kterou Certeau nechal bez povšimnutí sedět v kupé a jež tříští homogenitu slova my na komplexní síť vztahů, která se velkou měrou podílí na městském životě. Ne však jako totalitní mocenská síla, ale jako aktivní článek v procesu komunikace a artikulace našich potřeb. Jak se tedy naše vazby otiskují do prostorových strategií?
Umění je komplikované
Dobrý příklad lze najít třeba v norském dokumentu Villagers and Vagabonds (Vesničané a vandráci, 2020), který umně rozkrývá možnosti komunikace mezi politickou reprezentací, občany a uměním ve veřejném prostoru. Malé norské město Kvam má ambice stát se významným bodem na umělecké mapě, starosta obce proto osloví umělce z kolektivu FFB. Uprostřed jedné letní noci tak malé náměstí v centru obsadí dodávky a zahalí obrovské plachty. Místní nedůvěřivě poodhrnují záclony a sledují, co se bude na náměstí dít. Jednoho dne všechno utichne, auta zmizí, mlha vystoupá zpět nad vrcholky hor a na náměstí se objeví výsledné dílo – instalace sestávající z velkého balvanu, kola od traktoru a dlouhé dřevěné hole. „S tímhle strojem bych mohl cestovat zpátky v čase,“ vyjadřuje asi nejlépe pocity místních postavou nejmenší, ale hlasem nejvýraznější občan Kvamu. Po několika bouřlivých diskusích mezi obyvateli a starostou obce je nakonec dílo odstraněno. Starosta celou situaci komentuje pro norskou televizi slovy: „Umění ve veřejném prostoru je komplikované, tento projekt to potvrdil a já musím brát názor lidí vážně.“
Na povrchu diskuse utichají, ale ve vesnici je cítit neklid. Obyvatelé se dívají na prázdné náměstí, které si vybojovali, a najednou je přepadá nutkavý pocit, že na něm vlastně něco chybí. Situace se přelije do vleklých debat o významu a funkci umění, jejichž vyústění je nečekané: místní se rozhodnou pozvat umělce zpět. S požehnáním obce se náměstí znovu mění v tábornickou změť plachet, brusek, dodávek a improvizované kovářské dílny. Obyvatelé městečka Kvam opouštějí své záclonkové úkryty a pomalu se vydávají zkoumat situaci přímo do terénu. Střed města se najednou stane dějištěm komunitních kratochvílí, místem sdílení, vyprávění příběhů a pití piva. Slavnostní odhalení je na druhý pokus obrovským úspěchem. Co záleží na tom, že na náměstí stojí v podstatě úplně stejná instalace kola od traktoru, kamene a obří dřevěné tyče!
Já a ti druzí
Příklad z městečka Kvam velmi dobře ilustruje fakt, že cítíme-li se omezeni na svobodě, začneme se okamžitě stavět na odpor. Pokud ale převáží pocit, že jsme součástí určitého procesu, tak i ten nejtemnější mrak prosvítí slunce. Je zřejmé, že v případě veřejných prostranství potřebujeme být přesvědčeni, že jsme součástí větších rozhodnutí a že se aktivně podílíme na jejich tvorbě. Tato jednoduchá rovnice nám pomáhá vnímat sebe samé jako právoplatné členy společnosti. Jak píše Foucault, k tomu, aby vše mohlo fungovat, vedou dva kroky. Za prvé je nutné uvědomit si sebe sama a v druhé fázi je podstatné si nově osvojené já zafixovat v kontextu ostatních. Z této skutečnosti je pak utkáno jemné předivo veřejných vztahů, na kterých závisí naše dobrá navigace v křehké pavučině sdílené odpovědnosti. Zjednodušená redukce prostorových vazeb na rovnici my versus oni často vede k umenšení vlastní role aktivního občanství.
Při širším pohledu se nabízí možnost přeformulovat úvodní otázku a místo klouzání po viditelném povrchu, představovaném politickou reprezentací města, se raději zaměřit na onu klíčovou tichou většinu. Narušení tohoto automatického předpokladu, že kulturní program města je odrazem politické reprezentace, změní náš úhel pohledu a přenese pozornost ze špičky ledovce k jeho základně. Proto je třeba si neustále připomínat, že někdy nezáleží pouze na tom, kdo mluví, ale i na tom, kdo a jak poslouchá.
Autorka je doktorandka filosofie na FF UPCE.