Orlando*

Větou „On – neboť o jeho pohlaví nebylo pochyb“ začíná román Virginie Woolf Orlando z roku 1928 (česky 1929). Vypravěč (fikční autor Orlandovy*iny biografie) nás touto vsuvkou připravuje na zvrat, který nastane v necelé polovině děje. Orlando, zklamaný láskou i poezií, odhodlaný strávit zbytek života jen se svými psy, opouští Londýn sedmnáctého století, aby se stal zvláštním vyslancem v Cařihradu. Po svém jmenování vévodou a bujaré oslavě doprovázející ceremonii se uchýlí na své lože a usne. I přes nepokoje, které v městě propuknou, prospí celý týden. Po tomto až iniciačním spánku se probere, ovšem ne jako muž, ale jako žena. Na rozdíl od jiných literárních transformací lady Orlando nepropadá panice, znepokojení, ba ani překvapení. Obleče se do tureckých neutrálních šatů, přidá se ke skupině „cikánů“ a po několika měsících se jako žena vrátí do Anglie.

Ačkoli z dnešního pohledu gender a queer teorií by bylo možné hlavní postavu románu charakterizovat jako pohlavně nebinární nebo genderově fluidní, jazyk, jímž Woolf, potažmo překladatelky Saša Jílovská a Kateřina Hilská píší, binární a genericky maskulinní je. Přestože se jazykové struktury destabilizují složitě, v této úvaze se o to minimálně pokusím. V dělení „on“ a „ona“ vycházím z užití v knize, v případech reference k postavě komplexně používám obě gramatické varianty zároveň. Ve snaze nenarušit plynulost textu hvězdičkuji jen v případě deklinace vlastních jmen, zájmena, přídavná jména a slovesa přizpůsobuji rodu, kterým je Orlando v daný moment opatřen*a.

Materialita těla

Vypravěčský hlas nepopisuje, co přesně z Or­­landa*y dělá ženu, její ženství prostě konstatuje jako fakt. Obratem však dodává, že vnitřně i mentálně zůstala stejná, v podstatě nezměněná. Nečekaná změna pohlaví ji sice neznepokojuje, u jejího okolí ale vyvolá řadu emocí a názorů. „Mnozí lidé, když celou věc zvážili a došli k názoru, že taková proměna je proti přírodě, se snažili dokázat, 1. že Orlando vždycky ženou byl, 2. že Orlando dosud je mužem.“ Otázka ale není, kdy Orlando je či není mužem nebo ženou, protože první a druhá teze se nevylučují, ale platí zároveň. Možná právě proto lady Orlando celou situaci přijímá jakoby nic. Pro ni biologické pohlaví nehraje žádnou roli, ale zásadně změní její postavení ve společnosti. Nejenže v podstatě přijde o veškerý svůj majetek, jelikož jako žena nemá právo vlastnit, ale také se výrazně zredukuje její svoboda. Jako „lady“ Orlando nemůže sama do společnosti, a je tedy naprosto závislá na mužích.

Otázka by tedy měla znít, co Orlanda*u ženou dělá. Woolf nerozlišuje mezi fyzickými tělesnými znaky, sociálním pohlavím a sexuální identifikací. To vše je v jejím pojetí pohlaví, které se u Orlanda*y konstantně mění. Pokud filosofka Judith Butler chápe gender jako sociální konstrukt, jenž nemá s pohlavím nic společného a je „pouze“ předváděn, v románu Orlando „doing gender“ stojí na převlékání jako jednom z nejsilnějších způsobů jeho demonstrace. Orlando bežně nosí mužské šaty, jejichž volbou volí mužské pohlaví. Ovšem i oblečení je pevně zakomponováno ve fungování patriarchálního systému. „Lady“ Orlando najednou nemá volnou ruku, aby se mohla chopit meče, ale musí si jí přidržovat satén, aby jí nesklouzl z ramen. Na svět se nedívá zpříma, jako by tu byl uspořádán podle ní, ale úkosem. Tělesnost, charakteristická pro hlavní*ho ­hrdinu*ku, ale i další postavy, se transformuje společně s oděvem. Ti, kteří se jeví jako muži, jsou ženami a naopak. Pohlaví se stává maskou, performancí umožňující aspoň částečně narušit dominantní sexuální řád.

V čekárně před proměnu

Orlandova*ina androgynita pro Virginii Woolf funguje jako symbol celistvosti a komplexní koexistence protikladů. Jednak se stává nástrojem kritiky patriarchátu, jelikož demonstruje nerovnoprávnost mezi pohlavími, zároveň je ale i nerealizovatelnou fantazií o ideálu. V autorčině eseji Vlastní pokoj (1928, česky 1998) je androgynní mysl vystavěna jako dokonalá fúze bytí. Jen ti, jejichž „já“ není výhradně maskulinní nebo femininní, mohou docílit přirozené kreativity a umělecké senzibility. Ačkoli raná druhá vlna feminis­mu androgynitu jako „třetí pohlaví“ viděla jako možnost destabilizace binárních opozic mužský­-ženský, pozdější feministická kritika ho právě kvůli jeho dualistické podstatě kritizovala. „Ženské pohlaví nikdy není jedno,“ píše filosofka a feministka Luce Irigaray. Přijmeme­-li tezi, že Orlando je androgyn, můžeme se vrátit k otázce, proč si jeho*její okolí, vyprávěcí subjekt i čtenář*ka myslí, že jde buď o ženu, nebo o muže. Jeho*její vzhled či chování lze charakterizovat jako nebinární, fluidní, fyzicky ani psychicky konzistentně neuchopitelné. Orlandovo*ino pohlaví je konstruováno pouze skrze jazyk. Tak jako v první větě zazní „on – neboť o jeho pohlaví nebylo pochyb“, čímž se Orlando stane mužem, se díky zvolání „byl ženou“ stane ženou.

Binarita jazyka, která hlavní postavě nutně přiřazuje osobní zájmeno i metafyzické tělo, v románu na krátkém úseku přestává platit. Poté, co se Orlando probudí a je spatřen*a přítomnými, se jde umýt a převléct do koupelny. Opustí scénu, na níž se odehrává dramatická situace, čehož vyprávěčský hlas využije ke krátkému shrnutí toho, co se vlastně stalo. V této chvíli, kdy Orlando není „vidět“, v podstatě v mezičase před druhou sémantickou proměnou, vypravěč o Orlandě*ovi nereferuje ani v mužském, ani v ženském rodě, ale používá zájmeno „oni“. Orlandina*ova nebinarita je tak jazykově uznána pouze na ten krátký okamžik, kdy je zavřená*ý v koupelně, a až s novým oděvem stvrdí svou sexuální identitu. Tělo se stává kulturním konstruktem, který nepopiratelně znevýhodňuje vše, co je chápáno jako „jiné“, totiž ženské, cizí a neheterosexuální.

Fetiš psaní

Textový materialismus se neprojevuje pouze v konstrukci těla a v sémantické funkci jazyka, která ho reprodukuje, ale i ve smyslu vytváření textu. Pomyslné plynutí inkoustu „v kaskádách nedobrovolné inspirace“, symbolika pera, rozkoš z psaní, ale i otázka, kdo má právo psát a kdo se dívat, prolíná celým románem a v podstatě nepřímo předbíhá myšlenkám ženského psaní a kritiky falocentrismu, které se později objevují u Luce Irigaray nebo Hélène Cixous. Woolf ovšem motiv pera a inkoustu jako falického symbolu mužské kreativity převrací, a tím i kritizuje. Orlando píše jako žena i jako muž a uznání své práce nezíská v závislosti na pohlavní identifikaci, ale na základě kvality textu samotného. Přesto však nejdříve musí vyřešit metaforický problém absence snubního prstýnku na své ruce, který jí znemožňuje psát. Jen žena, která má prostředky, totiž peníze a vlastní pokoj, se může stát tvůrkyní.

Orlando je nejen postavou, ale i textovou figurou, která podrývá generickou maskulinitu a alespoň zdánlivě se přibližuje utopii neutrálního jazyka. Dnešní čtení ale otevírá text i za hranice pohlavní binarity a ukazuje, že pohlaví je víc než jen dvě. Orlando se volně pohybuje mezi označeními transgenderový, nebinární nebo genderově fluidní a ukazuje, jak vrtkavá je pohlavní identifikace.

Autorka je komparatistka.