Nedostupnost bydlení se dnes ocitá v popředí všech společenských a politických diskusí. Média nás bombardují zprávami o nárůstech cen bytů, domů či pozemků, centrální banky zase uvažují o zvýšení úrokových sazeb či nutnosti mít v rámci hypotéky výrazně více vlastního kapitálu. „Být ve vlastním“ se dnes blíží spíše nedostupnému snu než skutečnosti. Pokud srovnáme český a německý trh s nemovitostmi, je markantní především rozdíl v jejich osobním vlastnictví. Německo je zemí s rozvinutým trhem nájemních bytů a podíl „vlastního bydlení“ dosahuje lehce přes 51 procent. Česká republika stále bazíruje na vlastních „čtyřech stěnách“ a ve svém bydlí nad osmdesát procent lidí. Tento rozdíl je zcela zásadní. Ačkoli ceny nájmů šly v SRN v posledních letech nahoru, je trh s nájemním bydlením kultivovaný, a pokud se zaměříme především na byty, většina lidí se je ani nesnaží kupovat, neboť automaticky počítají s tím, že budou v nájmu. Důvodem je nejen značná cena bytů, ale také vysoká míra jistoty, že v nájemním bytě bude možné za férových podmínek zůstat. Proto se také německá politika zaměřuje velmi silně na to, co pronajímatelé dělají a jak se chovají.
Týdeník WirtschaftsWoche přinesl ve vydání z 28. května rozsáhlý článek o plánované fúzi dvou kolosů na realitním trhu: firma Vonovia, vlastnící okolo půl milionu bytů, by chtěla spolknout firmu Deutsche Wohnen, vlastnící zhruba 142 tisíc bytů. Obě firmy jsou listované na německé burze DAX. Jejich spojením by vznikl největší evropský realitní kolos s aktivitami ve Skandinávii, Francii, Rakousku a samozřejmě především v Německu. Přitom by ovšem tento obr vlastnil „jen“ 2,5 procenta nájemních bytů v Německu. Toto číslo ukazuje, jak roztříštěný a „pestrý“ je německý realitní trh.
Deutsche Wohnen je velmi aktivní v Berlíně, kde v posledních měsících a letech sklízela ze strany určitých skupin obyvatelstva nenávist. Vzniklo například občanské sdružení Vyvlastnit Deutsche Wohnen. Jak informuje WirtschaftsWoche, byl to sám stát, kdo pomohl stvořit podobné velkofirmy. V devadesátých letech byly městské byty v dezolátním stavu, stát a samospráva se o ně nechtěly a neuměly starat, a tak je prostě ve velkém prodávaly soukromým firmám. Ty se pak chovaly ještě hůře než stát. O nemovitosti se nestaraly a skutečně je zajímal jen výnos z jejich investice. Zde leží kořeny nenávisti.
Ceny na realitním trhu ovšem rostou a na podzim jsou volby. Týdeník WirtschaftWoche podotýká, že „dostupné bydlení je napříč všemi stranami hybným tématem“, a všichni politici pečlivě volí slova, pokud jde o střechu nad hlavou. Právě kvůli citlivosti tématu je opatrná i firma Vonovia, která chce uklidnit znejistěné nájemníky a slibuje „sociální smír“, stavbu nových bytů a férové podmínky. Na prezentaci projektu fúze v Berlíně byl přítomen dokonce sociálnědemokratický primátor Müller, který přislíbil, že od Vonovie a Deutsche Wohnen odkoupí dvacet tisíc bytů i ve vyloučených lokalitách a město Berlín je bude spravovat.
Konfliktním tématem není v této době jen bydlení, ale také vedlejší příjmy politiků a dary politickým stranám. Letos na jaře vyšlo najevo, že část křesťanských demokratů z CDU a CSU fakturovala skutečně nekřesťanské peníze za zprostředkování kontaktů a ovlivnění prodeje ochranných masek a roušek na boj proti pandemii covidu-19. Šlo o statisícové částky v eurech. Po této aféře začaly preference CDU klesat, a tak si chtěl německý parlament nadělit zákon, který by podobným excesům zabránil. O tom, jak to dopadlo, informuje deník Süddeutsche Zeitung z 24. května.
Částka na jednoho donora a rok měla být omezena na sto tisíc eur a již od dvou tisíc eur měla být známá identita dárce. Anonymním darům tedy měl být víceméně konec. Když se v půlce května poslanci sešli, aby se dohodli na detailech zákona, křesťanští demokraté vytáhli „žolíka“ a prohlásili, že součástí zákona musí být také zásada, že strany nemohou vlastnit či spoluvlastnit firmy, které neslouží přímo účelům stranického života. To je zcela nestravitelné pro sociální demokraty z SPD, protože tato strana vlastní mediální holding DDVG, který se přímo či nepřímo podílí na chodu dvaceti deníků v Německu. Otázka je, zda tato „přemotivovanost“ CDU nebyla jen krycím manévrem, aby zabránila vejití zákona v platnost, jak se domnívá i Süddeutsche Zeitung.
Zákon měl být především „kladivem“ na pravicově extremistickou Alternativu pro Německo. Tato strana proslula v poslední době příjmem velmi vysokých darů, které byly ovšem posílány anonymně po menších částkách, často ze Švýcarska. Kvůli „pomoci“ a „hyperkorektnosti“ ze strany CDU se tak zákon nepodaří prosadit.
Deník die taz přinesl 27. května rozhovor s psycholožkou Marinou Chernivsky o antisemitismu na německých školách. Paní Chernivsky se zabývá především bojem proti diskriminaci a antisemitismem.
Aktuální vzedmutí konfliktu mezi Palestinci a Izraelem se čím dál intenzivněji přenáší do zemí diaspory. V Anglii je tato tendence velmi viditelná, a nelze ji přehlédnout také na německých školách, které navštěvuje i početná arabská menšina. Konflikt, který se na Blízkém východě projevuje akutními násilnostmi, se přenáší do domácností a škol po celém světě. Ve školách to jsou verbální urážky mezi dětmi jednotlivých skupin, ale samozřejmě také vyhrůžky a násilí.
Německo má podle Mariny Chernivsky problém, protože považuje téma antisemitismu za vyřešené. Často se proto ve školách nepřikládá možnému antisemitskému zabarvení sporu mezi žáky důležitost a konflikty jsou interpretovány jen na osobní úrovni nebo jako výsledek „charakterového zabarvení“ účastníků. Podle tázané není školství „připraveno na komplexitu naší dnešní společenské reality“. Pokud se ovšem školy do řešení přibývajících stížností nechtějí pouštět, mělo by existovat jiné neutrální místo, kam by se rodiče žáků mohli obracet o pomoc.