Mám kamaráda, který mi opakovaně vypráví o svém setkání s Jiřím Pištorou. O jeho elegantní vizáži, na polovinu šedesátých let moderním, krátkém sestřihu (pleš teprve přicházela). O schopnosti citovat ve vinárně před holkama zpaměti Shakespearovy verše v originále. O jeho zádumčivém obličeji.
Kamarádovo vyprávění, přesněji řečeno, představy, které podněcuje, honí se mi hlavou, kdykoli Pištoru čtu. Některé verše jeho prvotiny Hodiny v řece (1961) působí dojmem natolik jednotným, že je obtížné proniknout přes jejich náladu ke slovům, uvědomit si, co se tu vlastně říká: „Padám/ jen tak,/ okolo tvého okna padám,/ aby ti bylo šťastně líto,/ že padá listí.“ Neříká se toho zrovna moc. Člověk cítí, kolik je na stránce prostoru mezi těmi nehledanými slovy, ale v tom prostoru může být každý okamžitě, blaženě celý. Obvykle, vlastně skoro výhradně se tu neříká, co se míní.
Hodiny v řece začínají povodní, pokračují melancholickým, vždycky trochu zjitřeným proudem, který, zdá se, žene básníkovu obraznost kupředu hlavně kvůli rytmu a rýmu. Takový rytmus by se dal nejlíp měřit elektrokardiografem. Vidělo by se, že přeryvům a zádrhelům v rytmu básně odpovídají momenty zoufalých vzepětí a závratných pádů vědomí, které se pro samý prožitek nemá ani kdy volně nadechnout. Nejen nicota, i krása provokuje tutéž krajní, vegetativní reakci: „Za cestou vyšlo pole lun./ A pravý měsíc/ na lodyze ticha/ nám bez škrábnutí stíny sňal./ Najednou ani není o čem dýchat,/ natož/ mluvit dál,// najednou člověk jenom padá/ pomalu padá za svým stínem.“
Jistotu stálého kolísání životní smělosti ohlašuje prvních šest veršů sbírky: „Už od svítání místo řeky/ stoupaly obzory./ A voda, hmota tolik let,/ najednou stávala se někým,/ kdo ožil/ zešílet.“ Pištora vidí přesně nesamozřejmost (mladého) života, který ostatní naopak zcela samozřejmě předpokládají. Nejistota plodí zázraky i netrpělivá gesta. V návalu konečnosti bys tak nejraději objal všecko „a hvězdy a topoly a každé nadechnutí“. Strojek života si, pravda, vede pořád směle, ale začíná už hrkat, rýmy se lámou, lítostné obrázky střídají znepokojující objevy: „Ten večer vyšlo balkonů,/ že města byla prádelníky,/ jimž rozsvítili v zásuvkách.“ Co je to za puzení, které nutí člověka takhle se vzrušovat, a hned na ulici? Nebo jinak: Kdo nevidí na těle města obrazy, symboly, podobenství?
Pištorovo historicky zděděné povědomí o pohotové sounáležitosti se světem, který musí zákonitě někam směřovat, ne a ne se sejít s neodbytnou pravdou jeho osobní zkušenosti. Ortenovské (sebe)chlácholení dítěte, usazeného mezi důvěrně známými věcmi, horlivě, úlevně přechází v dospělé mluvení za sebe a pro druhé, roztřeseným prstem obtahující nevábné linie budoucích zvratů, zvykající si na steskem „vytopené samoty“. Co může být v lidském vědomí trvalejšího než čas a voda, která ho nese? Jak liché jsou proti nim všechny ty řídké, notně destilované ohlasy budovatelských provolání: „Člověk má obě oči zepředu/ jen kvůli naději,// a kvůli naději má svět.“ Kdepak, člověk Pištora má oči zádumčivé.
Jiří Pištora: Hodiny v řece. Československý spisovatel, Praha 1961, 84 stran.