Nedávná eskalace dlouhotrvajícího konfliktu mezi Izraelem a Palestinou má sice nadále podobu asymetrického konfliktu, ale přinesla i jemné posuny v mezinárodní reakci včetně pozvolné proměny postoje USA. Česká republika nicméně na svém vyhraněně proizraelském postoji zatím nehodlá nic měnit.
V první polovině května se na Blízkém východě po delší době opět viditelně vyostřila situace mezi Palestinci a Izraelci. Nejprve izraelské soudy rozhodly o vystěhování několika arabských rodin ze čtvrti Šejch Džarráh ve východním Jeruzalémě, kam se místo nich mají nastěhovat židovští osadníci. Na místě došlo k násilnostem především ze strany osadníků a izraelské policie. V závěru postního měsíce Ramadánu začali muslimští věřící na Chrámové hoře organizovat demonstrace proti dění ve zmíněné čtvrti. Izraelské bezpečnostní složky poté napadly demonstranty přímo v komplexu třetího nejposvátnějšího místa islámu a ohrožovaly i věřící v mešitě. Palestinská organizace Hamás, která ovládá Pásmo Gazy, začala ostřelovat Jeruzalém poté, co Izrael nesplnil její ultimátum požadující stažení izraelských bezpečnostních složek z komplexu Chrámové hory a ze čtvrti Šejch Džarráh. Izrael odpověděl na útoky Hamásu a Islámského džihádu drtivými údery na cíle v Pásmu Gazy. Během asymetrických bojů zemřelo 256 Palestinců a třináct Izraelců. Z obou stran zaznívají slova o válečných zločinech.
Něco se mění
Je pochopitelné, že pro českou politickou i mediální scénu začíná zájem o dění ve Svaté zemi až ostrými boji – tedy po zapojení izraelské armády a palestinských ozbrojenců. Nicméně potíž je v tom, že morální hodnocení a odsouzení násilí bývá v českém diskursu obvykle spojeno teprve s prvními raketami dopadajícími na izraelské území. Mezi českými politiky se mimo členy KSČM nenašel nikdo, kdo by izraelské útoky na civilní cíle odsoudil.
Ve světě se však pomalu, ale jistě začíná měnit mediální narativ týkající se událostí v Izraeli a na palestinských územích od výrazně proizraelských postojů směrem k tvrdší kritice izraelské politiky. Spojené státy, které jsou tradičním a zásadním spojencem Izraele, zažily během posledních událostí snad doposud nejsilnější vlnu kritických postojů vůči židovskému státu v rámci vnitropolitické diskuse. V té byly podle očekávání nejviditelnější tři ze čtyř kongresmanek, jimž se přezdívá The Squad – Alexandria Ocasio-Cortez, Ilhan Omar a Rashida Tlaib. Alexandria Ocasio-Cortez například navrhovala ve Sněmovně reprezentantů rezoluci, která by zablokovala plánovaný prodej zbraní Izraeli. Ačkoli k hlasování nakonec nedošlo, i zde je vidět velký posun: před pár lety by něco takového bylo v očích amerických politiků nemyslitelné.
Ještě před vypuknutím násilností vydala renomovaná lidskoprávní organizace Human Rights Watch průlomovou zprávu, v níž označila politiku Izraele za apartheid. Ke stejným závěrům dospěla o několik týdnů dříve také izraelská lidskoprávní organizace Be-celem (V obraze).
Poté, co izraelská armáda během bombardování Pásma Gazy srovnala se zemí budovu, v níž sídlila zahraniční média, Ocasio-Cortez na Twitteru napsala, že apartheidní státy nejsou demokraciemi, čímž měla na mysli Izrael. Tento příspěvek sdílely i dvě její kolegyně ze Sněmovny reprezentantů – Rashida Tlaib a Cori Bush. Před několika lety bylo použití slova apartheid v souvislosti s Izraelem otázkou propalestinského levicového aktivismu, nikoli diskursu politiků. Lze se domnívat, že toto slovo, které je synonymem rasistického režimu v Jihoafrické republice, zaznělo na adresu židovského státu právě díky jeho užití organizací Human Rights Watch, která ho svým způsobem legitimizovala.
V Česku vše při starém
Ve Spojených státech bylo během posledních událostí možno sledovat i určitý posun v rétorice mainstreamových médií. Hlasy reprezentující palestinskou stranu dostávaly tentokrát více prostoru než v minulosti. Televizní kanál CNN například odvysílal rozhovor s Muhammadem al Kurdem, členem jedné z rodin, která čelí vystěhování ze čtvrti Šejch Džarráh. Stejného hosta, jenž mluvil o „etnickém čištění“ arabské čtvrti, si poté pozvala také televize MSNBC News. Na obrazovkách se objevilo více palestinských politiků než v minulosti a prostor dostala též profesorka palestinského původu Núra Irikát. V evropských metropolích probíhaly navíc masové propalestinské demonstrace, s nimiž se proizraelské mítinky co do počtu účastníků nemohly vůbec srovnávat.
U nás je situace jiná. Na sociálních sítích se politici a další postavy veřejného života doslova předháněli v tom, kdo židovskému státu vyjádří hlasitější podporu. Zatímco Izrael bombardoval Pásmo Gazy a civilní oběti narůstaly především na palestinské straně, spousta českých státních úřadů vyvěšovala na své budovy izraelskou vlajku a prezident Miloš Zeman jí dokonce na Pražském hradě nahradil vlajku Evropské unie. Podpora Izraeli tak zůstává – především ze strany novinářů a politiků – prozatím neochvějná.
Autor studuje arabistiku na FF UK.