Mezi aktuální snahy rozšířit kánon modernismu a vidět tento směr v souvislostech patří i zkoumání jeho čtení během dekolonizace a studené války. Zatímco CIA aktivity spjaté s literárním modernismem financovala, na druhé straně železné opony byl prohlášen za nežádoucí.
Současná zkoumání modernismu, stejně jako řady jiných literárních směrů, ovlivnil takzvaný globální obrat – tedy další z pokusů sledovat literaturu v širších kontextech, než je ten národní. Patří k němu i vnímání modernismu v geopolitických souvislostech a rozšiřování modernistického kánonu. První snaha naráží na realitu literárních kategorií a akademických disciplín, které často nejsou schopny postihnout procesy překladu a pohybu, jež jsou pro literární modernismus klíčové. Pluralita modernismu sice přinesla obnovený zájem o jeho irskou, nigerijskou, brazilskou nebo českou podobu, modernismus globální však působí jen jako součet svých částí, nikoli jako propletená síť kontaktů, ovlivňování a sdílení.
Modernismy a modernity
Také v rozšiřování kánonu se skrývá léčka. Přijmeme-li chronologii britského, amerického či francouzského modernismu, působí jiné národně pojaté varianty opožděně a odvozeně. Směry jako modernismus přitom nejsou synchronizované ani v rámci evropských literatur, natož napříč různými formami umění. U postkoloniálních literatur máme ale tendenci vidět modernismus jako vývojové stadium: rozbití realistického zobrazení vnímáme jako jakýsi evoluční stupínek po realisticky – a často vlastenecky – pojaté tvorbě či poezii se čtyřřádkovými, pravidelně rýmovanými strofami. Nálepka modernismu pak také slouží k validaci jednotlivých autorů a autorek: jako by byli právě díky ní hodni naší pozornosti.
Přesto mají podobné pokusy o redefinování literárních směrů smysl. Mimo jiné ukazují, že jejich narativy a chronologie nejsou univerzální. Místa domnělé modernistické periferie se mohou stát výchozími body k přezkoumání uměleckých forem. Podobnou cestou se koneckonců ubíraly debaty o krizi modernity – ty se také věnovaly vztahům mezi kolonialismem a modernitou, které ovlivnily i modernismus. Bohatství z kolonií umožnilo industrializaci a rozvoj měst i literární kultury, zatímco samotné kolonizované území sloužilo jako objekt srovnávání, místo nemodernity, primitivnosti a barbarství, případně i jako argument proti myšlence pokroku. Tato historie a s ní spjatá politická asymetrie napříč mapami modernismu ale nevylučuje kontakty a ovlivňování, které fungovaly oběma směry. Současní kulturní a literární historici se věnují právě těmto propletením, zároveň ale upozorňují, že důležité je nejen to, jak, kdy a za jakých okolností modernistická díla vznikala a kdo je psal, ale i to, jak se dál šířila a jak byla čtena.
Literatura jako zbraň
Francouzská kritička Pascale Casanova v knize Světová republika literatury (1999, česky 2012) popsala světový literární prostor jako místo brutálního soupeření mezi jednotlivými kulturami a jazyky. Namísto pokojného šíření literatury na základě jejích kvalit se díváme na chaotický systém náhod, osobních preferencí a politických rozhodnutí. V případě modernismu (a zejména anglofonního) to platí naprosto. Vnímání modernismu během studené války nelze oddělit od institucionální podpory, které se mu dostalo od americké vlády. Ta už ve čtyřicátých letech začala skupovat americké moderní umění, ale brzy své portfolio obohatila a zaměřila se i na export. Pollockova plátna, romány Williama Faulknera nebo bebop měly představovat protiváhu populárních artefaktů made in America, třeba hollywoodských filmů. Nešlo však jen o šíření děl amerického modernismu a zvyšování kulturní prestiže, ale i o podporu vzniku děl nových. Cílem bylo demonstrovat principy svobody a demokracie.
Modernismus se pro tyto účely mimořádně hodil. Důrazem na individuum a autonomii tvorby mohl reprezentovat opak literárních modů favorizovaných sovětskými oficiálními strukturami – a antimodernistické kampaně představitelů sovětské kulturní politiky, například Andreje Ždanova, tomuto pojetí samozřejmě nahrávaly. Část modernistických autorů a autorek navíc odmítala myšlenku politické angažovanosti v tvorbě, a tak působil tento směr také neideologicky – a tím pádem antitotalitárně. V rámci studenoválečné kulturní diplomacie měl demonstrovat, že ve svobodném světě se mohou umělci a umělkyně svobodně rozhodovat, o čem budou psát, na rozdíl od těch sovětských, kteří byli pouhou prodlouženou rukou režimu.
Za tímto účelem CIA operovala pod hlavičkou organizací, jako byl například Congress for Cultural Freedom (Kongres za kulturní svobodu, 1950–1979, po vyzrazení zapojení CIA v roce 1966 pokračoval pod jiným názvem). Ten působil ve více než třiceti zemích, kde založil nejméně dvacet časopisů (podporoval také časopisy existující) a sponzoroval stovky konferencí, výstav a koncertů. Cílem projektu bylo oslovit několik skupin. Ze začátku to byli hlavně západoevropští intelektuálové, kteří se tak měli konečně zbavit své fascinace marxismem. S pokračujícími dekolonizačními procesy se však cílovou skupinou stávali i intelektuálové v nově nezávislých státech. Hrozbě, že se přikloní k sovětské straně, se americká tajná služba rozhodla čelit mimo jiné prostřednictvím literatury. Intelektuálům a spisovatelům z různých afrických zemí, jako byli Wole Soyinka, Rajat Neogy, Es‘kia Mphahlele nebo Christopher Okigbo, poskytla platformy, které pro ně byly atraktivní svou nezávislostí na nových národních institucích, původních koloniálních sítích a zdánlivě i na studenoválečných mocnostech.
Je přitom nutno dodat, že publikování v panafrických časopisech podpořených CIA, jako byly například Transition Magazine či Black Orpheus, nebo účast na sponzorovaných konferencích neznamenaly, že by autoři o tomto zdroji financování věděli nebo že by se jím snad ve své tvorbě či politické angažovanosti nechali ovlivňovat. V tomto případě bylo prioritou CIA svou podporu utajit: málokdy tedy šlo o požadování konkrétních názorů. Literární modernismus měla reprezentovat spíš spontaneita a autonomie – byť pečlivě připravená a zaplacená. Jednalo se přitom jak o zmíněnou institucionální podporu, tak o diseminaci modernistických textů (hlavně britských a amerických) po bývalých koloniích. Překládáni a publikováni přitom byli zejména autorky a autoři, kteří zapadali do depolitizovaného pojetí modernistické literatury.
Teror modernismu
Právě depolitizace se stala dědictvím americké studenoválečné interpretace, z níž vypadávají některé osobnosti a texty a s nimi také celé názorové spektrum, jímž se modernismus vyznačoval od svého počátku. V českém prostředí byla historie vnímání tohoto směru během studené války odlišná a podobně zjednodušující – byl spojován s buržoazní kulturou a do nových představ o socialistické kultuře se nehodil. Už na Sjezdu československých spisovatelů v březnu 1949 Jan Drda mluvil o „teroru modernismu“, jejž stavěl do protikladu se socialistickým realismem. Podobně jako braková literatura tak skončila modernistická díla na seznamu nežádoucích titulů. Nevycházely nové publikace ani překlady a ty staré mizely z knihoven i obchodů: mimo oficiální oběh se ocitli autoři a autorky jako Milada Součková, Franz Kafka či T. S. Eliot.
Po nadšeném přijetí některých přeložených děl v meziválečném období byla tedy modernistická tvorba v Československu i jiných státech na naší straně železné opony obviněna z formalismu a nesrozumitelnosti. Právě proti těmto argumentům se od druhé poloviny padesátých let musela vymezovat nová generace autorů, překladatelů a zprostředkovatelů literatury. Ve snaze obhájit nové překlady, vydání či nová díla v češtině, která nesla modernistické rysy, sahali k novým kontextualizacím tohoto směru. Některá díla anglofonního modernismu vycházela i v šedesátých až osmdesátých letech, i když často za specifických podmínek (například Joyceův Odysseus v překladu Aloyse Skoumala, jehož vydání bylo několikrát odloženo a nakonec, v roce 1976, nebylo vůbec veřejně oznámeno). V devadesátých letech nastal boom těchto děl: některé zásadní texty vycházely znovu, jiné poprvé. Jejich recepce však byla poznamenána snahou literaturu od politiky zcela oddělit. Tyto proměňující se kontexty i čtení modernistických textů, ať už původních či v překladech, by stály za větší kritickou pozornost: nejenže mají potenciál obohatit českou literární historii, ale také by mohly přispět k širší debatě o osudu modernismu i jeho konkrétních variant jak během studené války, tak před ní i po jejím konci.
Autorka je amerikanistka.