Bělorus Prahou zklamaný

Praha, kde na každém kroku potkáváte Ukrajince, Rusy a Bělorusy. Osudy východoevropských studentů, kteří museli z ekonomických či politických důvodů opustit své rodné země. Příběh o tom, jak se citlivý jedinec vyrovnává s těžkostmi dlouhodobého pobytu v cizině. Člověk by skoro řekl, že by takovou knihu někdo mohl napsat dnes. Pražskému románu běloruského spisovatele Viktara Valtara Zrozeni pod Saturnem (Rodžanyja pad Saturnam) je přitom už skoro sto let. Česky však vyšel teprve na sklonku minulého roku.

Román vypráví o osudech běloruského studenta Pjotry Tuhouského, který v první polovině dvacátých let přišel do Prahy, aby tu využil stipendium ke studiu na československých vysokých školách, udělované běloruskými organizacemi. Čekají ho ale četné překážky, trápí ho materiální nouze, rozmíšky v komunitě pražských Bělorusů i nezdary v milostném životě. Brzy nicméně pochopíme, že největším problémem je jeho nešťastná, příliš nestálá povaha. Po setkání s Astrálním člověkem, studentem, který snad pod vlivem těžké nemoci propadl tajným naukám, protagonista uvěří, že je „zrozen pod Saturnem“, tedy nešťastnou hvězdou. Na stránkách románu ale zaznívají i jiná vysvětlení: jeho stav někteří označují jako neurastenii, jiní ho považují za člověka, který je „podle svého naturelu“ a vnímání světa ve skutečnosti básníkem.

Žebráci a pivovarníci

Děj je vlastně dost konvenční. O vytoužené stipendium Tuhouski přijde, brzy ho ale získá zpět; a podobně je tomu s láskou půvabné krajanky Heleny Viarchouské. Zatímco dialogy ilustrují poměry v komunitě pražských běloruských studentů, k dějovým zvratům dochází hlavně díky náhodným setkáním. Retrospektivní pasáže nás zavedou do let hrdinova dětství a dospívání. Poznáme díky nim atmosféru třídně rozděleného maloměsta v blíže neurčené části běloruského etnického prostoru, ale i dění v ukrajinském Charkově, kam Tuhouski a jeho matka odešli v letech první světové války. Zde je také zastihla revoluce a občanská válka. Hrdina si všímá hlavně propasti mezi bohatými a chudými, kterou navzdory bezohlednému násilí nedokázali odstranit ani bolševici. Tuhouski se nejprve stane bolševickým aktivistou, z nových pořádků je ale rozčarován a vrací se s matkou domů.

Kolem ostře vnímané sociální nespravedlnosti se hrdinovy úvahy točí i v Praze. Znovu se tu setkává se svým věčným antagonistou, bohatým a bezstarostným Zahorským, v jehož rodině Tuhouského matka pracovala jako pradlena. A opět přichází zklamání. Na přednáškách o národním hospodářství protagonista slyší, jak „zlatozubý profesor“ (jehož reálným předobrazem byl český ekonom a později nacionalistický politik František Hodáč) vychvaluje kapitalismus. „Ať věčně existují bohatí a chudí, ať pivovarníci a kapitalisté sotva vlečou své špeky a na rohu ulice ať postávají ubozí a hladoví. Ať nikdy nekončí války, jedinci přece chtějí bohatnout, potřebují odbytiště pro své zboží, zatímco vlády chrání jejich zájmy“ – tak chudý student rozumí jeho nauce. Jelikož běloruské národní hnutí vzešlo z chudého vesnického prostředí, ideá­­ly sociální spravedlnosti a rovnosti v něm byly silně zakořeněny.

Tuberkulózní snílek

Hluboce idealistický a chorobně přecitlivělý Tuhouski se s obtížemi života v cizím velkoměstě nedokáže vyrovnat. Sebevraždě sice unikne, ale nakonec si volí cestu vedoucí k hrdinské, byť nejspíš zbytečné smrti, když se vydá do Haliče bojovat za svobodu ukrajinských bratrů. Jako červená nit navíc knihou prochází metla chudých té doby – tuberkulóza. Pokašlává každý druhý, a kdo tuberkulózu ještě nemá, ten se jí obává. Není to ani v nejmenším přehnané: studie z roku 1924 říká, že 67 procent běloruských studentů v Československu trpí nějakou chorobou, přičemž ve více než třetině případů jde právě o nemoc plic. „Vlhkost většiny obydlí, chybějící kamna a normální vytápění, slabá úroveň výživy“ podle dobové zprávy činily z plicních chorob „nejstrašnější hrozbu pro studenty v emigraci“. I toto téma naznačuje, že próza Zrozeni pod Saturnem je do značné míry autobiografická: Valtar sám studoval v Praze, v roce 1926 ji ale kvůli zhoršení tuberkulózy opustil a pracoval jako učitel v rodném Dzvinsku (Daugavpilsu) v Lotyšsku. V roce 1931 na nemoc zemřel. Nebylo mu ani 29 let.

Vedle strázní emigrantského života nicméně hrdinové románu poznají i bezstarostné chvíle zábavy a kosmopolitní atmosféru ve Studentském domě, mimochodem dodnes stojící provizorní stavbě na pražském Albertově. Román je také svéráznou encyklopedií tehdejší běloruské kultury, neboť postavy se hojně vyjadřují pomocí citátů z děl běloruských básníků, především Janky Kupaly a Maxima Bahdanoviče.

Stránky románu ovšem nezalidňují jen Bělorusové, ale také Ukrajinci, Rusové či Bulhaři. K pražským emigrantským kruhům tehdy vedle slavného lingvisty Romana Jakobsona či básnířky Mariny Cvetajevy patřil i ukrajinský básník Oleksandr Oles nebo sociolog Mykyta Šapoval. Z význačných Bělorusů můžeme kromě exilových představitelů Běloruské lidové republiky, s nimiž se v románu setkáme, zmínit podivínského jazykovědce Jana Stankeviče (ten dokonce v knize vystupuje pod svým skutečným jménem) či básnířku Larysu Henijuš, jež do Československa přišla o něco později, ve třicátých letech. Část z nich mohla využít studentská stipendia díky takzvané Ruské pomocné akci – československé úřady na ni tehdy uvolnily značné prostředky, které mohly emigrantské organizace rozdělovat podle vlastního uvážení.

Pražská exotika

Zajímavé je, že ukrajinští spisovatelé sice v Praze vytvořili celou „pražskou školu“ (tímto fenoménem se zabýval časopis Plav č. 4/2018), její těžiště ale leželo převážně v poezii. Žádná ukrajinská próza podobného rozsahu, která by zachycovala každodenní život emigrantů, zřejmě nevznikla. Svůj protějšek však Valtarovo dílo má v literatuře ruské emigrace. Kuriózní přitom je, že autor dvoudílného románu Tundra (1925), ruský literární vědec Jevgenij Ljackij, byl běloruského původu a mihne se i na stránkách románu Zrozeni pod Saturnem. Jeho „uprchlický román“ (beženskij roman), jak se tento žánr v ruské literatuře nazývá, je ve srovnání s tím Valtarovým ovšem mnohem poplatnější dobovým konvencím a čtenáře si dnes najde už jen stěží. Dodejme, že vzpomínku na svůj pražský pobyt zanechal i bulharský klasik Georgi Karaslavov, autor reportážního románu Spořilov (1931, česky 1951). Popisuje v něm několik měsíců, kdy se živil prací na stavbě a stýkal se s komunistickými dělníky. Řady pražského proletariátu ostatně načas rozšířil i románový Tuhouski: „Proud obrovské armády pracujících ho unášel na tramvaj, poslušně šel s nimi ve svém od vápna a hlíny špinavém oděvu, hnala ho jakási neviditelná síla.“ Ani vyčerpávající fyzická práce mu ovšem kýžené znovuzrození nepřinesla – vliv Saturnu byl zřejmě příliš silný.

Hodnota Valtarova románu, který až do začátku devadesátých let 20. století zůstával jen v rukopise, spočívá pro české čtenáře především v tom, že umožňuje nahlédnout do důvěrně známého, a přesto exotického prostředí. Vzhledem k tomu, jak vyhrocená je nyní politická situace v Bělorusku, ale i v Rusku, nabývá znovu na aktuálnosti i otázka politické emigrace. Nebylo by špatné, kdybychom se dokázali inspirovat tím, co se dařilo za první republiky. Těmto souvislostem se v záslužné předmluvě věnuje historik Petr Hlaváček. Knize neschází ani čtivost, k níž přispívá zdařilý, živý překlad Maxe Ščura, ne­únavného propagátora české literatury v Bělorusku a běloruské literatury v Česku.

Autor je překladatel.