Bohaté aktivity platformy Sonoscopia, která už dekádu funguje v Portu, mají těžiště v experimentální hudební tvorbě, ale zasahují i do dalších uměleckých disciplín. Zatímco projekt N.O.F.P. zvukově navazuje na dědictví futurismu, robotický orchestr Phobos kriticky zkoumá současné průniky technologií a lidského myšlení.
Portugalsko nikdy nepatřilo mezi velmoci experimentální hudby a často se ocitá ve stínu Brazílie, lusofonního souputníka, s nímž se může jen obtížně srovnávat. Působí zde však nejen řada inspirativních tvůrců, ale i několik kolektivů, vydavatelství a institucí, které rozhodně stojí za pozornost. Vedle lisabonských labelů Alienaçăo či CusCus Discus, orientovaných na elektronickou, respektive taneční hudbu, a hlukového a darkambientního mikrovydavatelství Colectivo Casa Amarela jde především o uměleckou a produkčně-vydavatelskou platformu Sonoscopia se sídlem v Portu, jejíž záběr je výjimečný i v celoevropském měřítku.
Neorganizované zvuky
Sonoscopia provozuje zkušebnu, sál, filmovou střižnu a nahrávací studio a představuje svobodný prostor, v němž se od roku 2011 setkávají tvůrci a performeři improvizované, ambientní, noisové a elektroakustické hudby. Jedná se o oficiálně registrovanou kulturní asociaci se svépomocně pracujícím komunitním jádrem a téměř třemi desítkami místních i zahraničních spolupracovníků, kteří se kromě hudby věnují filmu, výtvarnému umění, tanci či performanci. Sonoscopia se rovněž snaží o symbiózu s městem – některé počiny jsou určeny přímo pro vybraná zákoutí severoportugalské metropole.
Budově Sonoscopie, v níž může být ubytováno až pět hostů, je věnovaná industriální skladba Residęncia Artística (2012), v níž se hudebně představuje jádro pěti zakladatelů a provozovatelů platformy. Zvuky syntezátorů a kytarových efektů se mísí se zednickými a jinými nástroji, které se používaly při stavebních úpravách budovy. Sedmačtyřicetiminutová skladba Lastro (2020) zase vznikla jako doprovod k pouliční taneční performanci, jejíž apokalyptickou choreografii vytvořila světově uznávaná tanečnice Né Barros. Vždy na konci roku pak Sonoscopia vydává výroční kompilace tvorby místních rezidentů s názvem Som Desorganizado (Neorganizované zvuky).
Pravděpodobně nejviditelnější osobností Sonoscopie je Gustavo Costa, který několikrát vystoupil i v České republice (poprvé v roce 2014, kdy ho hostil International Shakuhachi Festival Prague). V současné době se spolu s dalšími experimentálními hudebníky podílí na připravované kompilaci skladeb inspirovaných texty česko-portugalského spisovatele a divadelního režiséra Františka Listopada u příležitosti stého výročí jeho narození. Portský rodák Costa je absolventem několika hudebních škol včetně Porto Jazz School, studoval hru na bicí nástroje, kompozici i hudební teorii a je spoluautorem několika velkých počinů, které platforma Sonoscopia průběžně prezentuje.
Portská kulturní platforma má vazby i na českou elektronickou scénu. Nahrávka projektu Sublimia, jejž tvoří členové kolektivu Sonoscopie João Ricardo, Henrique Fernandes a Jorge Quintela, vyšla na brněnském labelu Skupina. Kazeta Liquid Aesthesia (2020) zachycuje „hudbu s nebeským nádechem“, jíž dominují zvuky vody a jejímž záměrem je přenést posluchače do vyšších sfér. Během premiérové performance na festivalu Lisboa Soa v roce 2018 vzniklo video, v němž hlavní roli hraje vodou naplněné akvárium. Kromě nástrojů obvyklých pro daný žánr byla při nahrávání použita vzduchová čerpadla, stejnosměrné motory nebo indukční smyčky.
Russolovo dědictví
Jedním z mnoha dlouhodobých projektů Sonoscopie je umělecký kolektiv Nova Orquestra Futurista do Porto (N.O.F.P.), který se přímo hlásí k dědictví italského vizionáře Luigiho Russola. Orchestr se zrodil v roce 2013, v době oslav stého výročí zveřejnění Russolova futuristického manifestu Umění hluku a prvního veřejného představení intonarumori – strojů produkujících hluk, které Russolo vyvinul společně s malířem Ugem Piattim. Obě události měly zásadní vliv na vývoj hudby ve 20. století, iniciovaly radikální rozchod s její dominantní myšlenkovou linií a otevřely cestu zcela novému vnímání kompozice. N.O.F.P. na svých stránkách uvádí, že více než o poctu jde o používání všemožných zvuků v nezvyklých hudebních kontextech. Do hry jsou vtaženy kuchyňské nástroje, pískací hračky, chřestidla a záměrně poškozené přístroje s upravenými elektrickými obvody.
N.O.F.P. se pomyslně snaží vyplnit historické mezery na futuristické mapě Evropy. Sám Russolo se v roce 1921 stáhl z veřejného života, definitivně opustil hudební experimenty a vrátil se k malování. Jeho ideu futuristického orchestru nikdo důsledně nerealizoval, a tak ji část kolektivu Sonoscopie přijala za vlastní. Další mezerou je „dokončení portugalské futuristické kapitoly“, jejíž sté výročí vyšlo na rok 2017. Počátkem roku 1917 totiž proběhla v Lisabonu výstava futuristické malby, jež odstartovala nedlouhou, avšak intenzivní kulturní etapu. Jedním z vystavujících na zmíněné výstavě byl mezinárodně známý malíř Amadeo de Sousa Cardoso. Pod dojmem z jeho děl vydal hlavní propagátor portugalského futurismu, malíř, tanečník, herec a spisovatel José de Almada Negreiros knihu K4 O Quadrado Azul (K4 Modrý čtverec, 1917), která je považována za jedinou portugalskou futuristickou publikaci. V listopadu téhož roku vyšlo první a zároveň poslední číslo časopisu Portugal Futurista. Šéfredaktorem časopisu byl Almada Negreiros a několika články a verši přispěl i Fernando Pessoa. Časopis měl jednak šokovat, jednak prostřednictvím kosmopolitního dialogu uvést a ukotvit v Portugalsku futurismus jako směr zasahující nejrůznější umělecká odvětví – ovšem kromě hudby. N.O.F.P. se proto už několik let snaží tento dluh alespoň opožděně splatit.
Dysfunkční robotický orchestr
Dalším výrazným, možná až megalomanským projektem je soubor Phobos neboli Orquestra Robótica Disfuncional, který měl koncertní premiéru v roce 2016 v Tunisku. Za pět let existence orchestr realizoval několik performancí na různých místech, například v Berlíně, ve francouzském Nantes nebo v Abú Dhabí ve Spojených arabských emirátech.
Fobos byl v řecké mytologii syn boha války Area a bohyně krásy a lásky Afrodity a společně se svým bratrem Deimem ztělesňoval děsivost válečné vřavy. Zároveň je Phobos jméno největšího měsíce Marsu, jejž v budoucnosti čeká zánik, neboť jeho oběžná dráha vede příliš blízko planety. Autoři hudby Carlos Guedes, Rui Dias a José Alberto Gomes svůj Phobos charakterizují jako automatizovaný hudební stroj: jedná se vlastně o sestavu robotů a zvláštních zařízení generujících hudbu. Podle skladatelů a režiséra celé koncepce Gustava Costy je jejich produkce ovlivněna „defekty nástrojů, genetickými mutacemi špatně naprogramovaných robotů a nevyzpytatelným chováním členů orchestru“. Orquestra Robótica Disfuncional kriticky nahlíží současné překrývání technologií a lidského myšlení a zamýšlí se nad prací jakožto moderní formou otroctví. V chronologickém sledu velmi skepticky sleduje různé pokusy o osvobození člověka pomocí strojů a nejrůznější technologické utopie.
V loňském roce měl Phobos navštívit USA, Irák a Írán, turné však byla zrušena v důsledku zavádění protikoronavirových restrikcí. Orchestr se měl představit v „přenosné verzi“, v níž figurují programátoři robotů. Nakonec se uskutečnilo jen online vystoupení Phonambient v rámci čtvrtého ročníku festivalu zvukového umění a experimentální hudby Space 21 v Erbílu v iráckém Kurdistánu. Prozatím optimistický program Sonoscopie na druhou polovinu letošního roku zahrnuje cyklus menších koncertů Gestos Invisíveis (Neviditelná gesta), který přivede do Porta několik zahraničních skladatelů. Ve fázi příprav je nový projekt pod Costovou taktovkou, nazvaný Atlas de Instrumentos Utópicos (Atlas utopických nástrojů), který by měl být zpracováním uměleckých dějin Sonoscopie. Půjde tak o obdobu retrospektivního počinu Disposofônicos (2019), který byl vydán ve formě dárkové sady obsahující čtyři CD, jedno LP, dvě fotografie ansámblu a stodvacetistránkovou publikaci o historii celého společenství a jeho aktivitách.
Autorka je portugalistka.