Podobně jako na počátku dvacátých let minulého století Ukrajinská republiková kapela šířila po Evropě povědomí o kultuře tehdejšího samostatného východoevropského státu, také členové dnešní úspěšné skupiny DachaBracha jsou považováni za „hudební velvyslance Ukrajiny“. Jak tato mise „etnochaotického“ souboru probíhá?
Foto Ljudmila Dobrynina (CC-BY-3.0)
Ukrajinskou skupinu DachaBracha jsem poprvé viděl naživo 28. listopadu 2013 na kyjevském náměstí Nezávislosti. Tehdy tam už týden probíhaly protesty, které se do historie Ukrajiny zapsaly jako Majdan. Hudebnice ve svých neodmyslitelných vysokých kožešinových papachách hrály pod kýčovitým obeliskem a nadšení přihlížejících neutlumil ani lezavý chlad ukrajinského podzimu. O dva dny později, v noci z 29. na 30. listopadu, pořádková policie shromážděné demonstranty brutálně rozehnala – dosáhla ale jen toho, že protesty získaly na masovosti a zároveň přišly o svou relativně bezstarostnou atmosféru.
V té době už DachaBracha existovala skoro deset let. Skupina, skládající se z Niny Harenecké, Iryny Kovalenko, Oleny Cybulské a Marka Halanevyče, vznikla roku 2004 v kyjevském divadle Dach. U jejího vzniku stál známý ukrajinský režisér a umělecký vedoucí divadla Vlad Trojickyj. Původně DachaBracha vystupovala v rámci představení, brzy se ale osamostatnila. Divadelní původ skupiny je nicméně dodnes patrný třeba v tom, jaký důraz její členové kladou na kostýmy a vůbec na vizuální složku koncertů.
Majdan skončil, Ukrajinu ale čekaly těžké časy: Rusko okupovalo Krym, na východě země zahájili válku Moskvou podporovaní separatisté. DachaBracha, která si už v předcházejících letech získala přízeň západního publika, v té době svá zahraniční vystoupení chápala jako poslání. Koncerty v USA, Kanadě, Francii nebo Polsku hudebníci doprovázeli hesly jako „Stop Putin!“ nebo „Ne válce!“ a na konci vystoupení nikdy neopomněli rozvinout ukrajinskou vlajku. Také jejich pražské vystoupení v květnu 2019 uzavřel vzkaz: „Peace, love and no Putin.“ Zájem o world music z Ukrajiny byl najednou takový, že skupina hrála mnohem častěji v cizině než doma.
Od folklóru k etnochaosu
Folklórem inspirovaná hudba měla na Ukrajině vždy významnou pozici. Tradice lidového zpěvu tvořila dokonce jeden z pilířů národní identity. K symbolům krátkého období nezávislosti, které Ukrajina zažila v letech 1917 až 1921, patří Ukrajinská republiková kapela. Sbor vedený skladatelem a hudebním pedagogem Olexandrem Košycem, který vznikl z iniciativy tehdejší hlavy státu Symona Petljury, vystoupil v řadě evropských zemí a do té doby skoro neznámý ukrajinský folklór vyvolal v Evropě nadšení. Českého muzikologa (a později komunistického ministra kultury) Zdeňka Nejedlého zaujal Košycův sbor natolik, že mu věnoval dokonce samostatnou knihu Ukrajinská republikánská kapela (1920). O ukrajinských hudebnících zde mimo jiné napsal, že „přinášejí umění, jež jsme zde na západě pokládali již za ztracené“.
Lidovou hudbu po desetiletí propagovala sovětská kulturní politika a Ukrajinu měla v rámci Sovětského svazu i navenek reprezentovat především lidová kultura – byť ve své akademické, poněkud idealizované podobě. Už v šedesátých a sedmdesátých letech ale vznikaly alternativní proudy vycházející i z folklorní tradice. Na Ukrajině se tento žánr, představovaný skupinami Berezeň nebo Kobza, obvykle označuje jako folk beat. V Bělorusku podobnou hudbu hrála skupina Pěsňary, která si získala oblibu v celém SSSR. Opačný přístup představoval soubor Drevo, jenž se od konce sedmdesátých let věnoval autentické interpretaci původních lidových písní.
Právě se souborem Drevo začal Trojickyj v devadesátých letech spolupracovat, brzy ovšem narazil na to, že hudebníci přistupují k folklóru až příliš pietně. Nové spolupracovnice našel v mladých zpěvačkách s odbornou folkloristickou přípravou, které předtím působily ve skupině Kralycja. Záhy se přidal ještě perkusista Marko Halanevyč, podle kterého nová skupina dokázala „s folklórem experimentovat a nepřistupovat k němu jako k posvátnému kánonu“. Tak vznikl styl, který jeho tvůrci začali označovat „etnochaos“. Poněkud překvapivé je, že první inscenací, na níž se DachaBracha podílela, byl Shakespearem inspirovaný cyklus Ukrajina mistyčna (Mystická Ukrajina), s nímž Dach v roce 2007 vystoupil i v Londýně.
Folkdronové kvarteto
Zmiňovaná folkloristická průprava nespočívala jen v hudebních dovednostech, ale také ve shromažďování původního folklorního materiálu. Muzikantky se účastnily expedic na ukrajinský venkov, kde nahrávaly lidové písně. Samy se narodily v Kyjevě, a přímý vztah k lidové písňové kultuře tedy neměly. Materiály, které získaly převážně ještě před vznikem skupiny, jim dodnes slouží jako základ pro vlastní tvorbu. Někdy pozmění melodii, jindy zase přidají písni na dramatičnosti či rytmičnosti. Od autentické podoby ukrajinského folklóru hudbu DachaBrachy odlišuje především výrazný zvuk bicích nástrojů. Jsou to hlavně africké bubny djembe, na nahrávkách ale zaslechneme také egyptskou darbuku či indická tabla. Kromě violoncella a akordeonu občas zazní i východoslovanská píšťala žalejka.
Na počátku tisíciletí se etno vracelo do módy a skupina zaznamenala úspěch na populárních ukrajinských festivalech Šešory nebo Krajina mrij. První nahrávka Na dobranič (Dobrou noc, 2006) byla záznamem živého vystoupení, o rok později ale DachaBracha už vydala studiové album Jahudky (Bobulky, 2007). V té době také začaly muzikantky nosit vysoké kožešinové papachy, které nesmějí chybět na žádném vystoupení, a publikum tuto folklorní fantazii občas mylně považuje za součást ukrajinského lidového kroje. Značný ohlas mělo čtvrté album Light (2010), na němž se DachaBracha vzdálila původním lidovým předlohám svých písní a kde najdeme jednu z nejpopulárnějších skladeb skupiny Karpatskyj rep s nezaměnitelným zvukem brumle. Úspěchu určitě pomohl i hravý videoklip animátora Saši Danylenka.
V roce 2012 DachaBracha nahrála hudbu k sovětskému avantgardnímu filmu Země (Zemlja, 1930) od ukrajinského režiséra Olexandra Dovženka. Byl to náročný a poněkud paradoxní úkol – vždyť film oslavuje kolektivizaci, která na začátku třicátých let Ukrajině přinesla hladomor, jenž si vyžádal miliony životů. Světové publicity kapela dosáhla po vystoupení na Womexu v řecké Soluni na podzim téhož roku. O něco později, v roce 2014, magazín Rolling Stone skupinu popsal jako „folkdronové björkpunkové kvarteto“, jehož členové „za doprovodu truchlivé harmoniky řežou do cella, jako by měl nastat konec světa“.
Hudební velvyslanci
Bouřlivá koncertní aktivita způsobila, že se práce na dalším albu protáhla, a pátá deska Šljach (Cesta) tudíž vyšla až v roce 2016. Na rozdíl od předchozích nahrávek má jednotnou koncepci – skupina se na ní pokusila shromáždit písně ze všech regionů Ukrajiny, aby tak zdůraznila jednotu země ohrožené okupací a válkou. „Chtěli jsme vytvořit úplnou hudební mapu Ukrajiny,“ řekla Iryna Kovalenko v rozhovoru pro internetový hudební magazín Quietus. Na desce proto najdeme i krymskotatarskou píseň Salğır Boyu nebo skladbu Karamysly z Luhanské oblasti, kde zní místní rusko-ukrajinské nářečí.
Jedním z cílů skupiny je posílit sebevědomí Ukrajinců. Jak Halanevyč vysvětlil v loňském rozhovoru pro časopis Lokalna istorija, DachaBracha by světu chtěla dokázat, že „Ukrajinci jsou národ s plnohodnotnou kulturou“, ač ji sami zhusta chápou jako venkovskou a podřadnou. Světový úspěch DachaBrachy má napomoci tomu, aby o sobě získali lepší mínění. A zdá se, že se to daří. Ukrajinské publikum si ostatně svých „vyslanců“ ve světě patřičně cení. Výtky, že jejich folklorní experimenty jsou až příliš odvážné, už dávno utichly. Loni DachaBracha za svou hudební tvorbu obdržela státní Ševčenkovu cenu, dosud vyhrazenou jen představitelům „vysoké“ kultury. Také režisérka Anna Korž, která o skupině natáčí dokumentární film DakhaBrakha: On the Road, se domnívá, že skupina „má velkou misi – nést Ukrajinu do světa“.
Na zatím posledním, loňském albu Alambari, které skupina nahrála během pobytu v Brazílii, se s folklorním materiálem nakládá ještě volněji než kdy dřív. Narazíme tu na blues, ale také na báseň Lorelei od Heinricha Heineho, zpívanou na melodii lidové písně z ukrajinské Volyně. DachaBracha prostě pořád dokáže překvapovat a misionářský étos „neoficiálních velvyslanců Ukrajiny“ se na její tvorbě nijak negativně nepodepisuje. Muzika je to stejně tajuplná, radostná a svěží jako v době, kdy skupina začínala. Můžete se jí nechat unést kamsi do říše etnochaosu nebo se třeba zamyslet nad osudy Ukrajiny a okolnostmi, z nichž postoje hudebníků plynou.
Autor je ukrajinista.