Kyjevské památky stále rychleji mizí, sílí ale i odpor proti developerům. Naposledy hrozila demolice budově Kvity Ukrajiny. Nešetrné rekonstrukci brutalistní ozdoby Kyjeva zabránili až rozhněvaní občané.
Ukrajinský Kyjev v první polovině června zažil nezvykle dramatické protesty proti hrozící demolici budovy Kvity Ukrajiny (Květiny Ukrajiny). Elegantní brutalistní budovu navrhl v roce 1981 ukrajinský architekt Mykola Levčuk jako sídlo floristického institutu. Dokončena byla roku 1985. Její zvláštností po léta bylo to, že travertinem obloženou terasovitou fasádu až do výše střechy obepínala vinná réva. V červnu budovu obklopil plot, v červenci se pak začalo pracovat na tom, aby se už nějaký čas nevyužívaný objekt mohl změnit na kanceláře se skleněnou fasádou a podzemními garážemi. Odborníci přitom poukazují na to, že podobně nešetrná rekonstrukce by zásadně změnila vyznění objektu. Stavba je díky stupňovitým terasám nezvykle tolerantní k okolnímu prostředí, kdežto nová fasáda má do uličního prostoru výrazně zasahovat. Účastníkům protestů vadilo také to, že veřejně přístupná budova, původně využívaná například ke konání floristických kursů a výstav, později jako supermarket, se má stát nepřístupným kancelářským objektem.
Jak se zbavit dědictví
Firma získala povolení pouze k provádění přípravných prací, to se ale v rámci ukrajinské legislativy dá vykládat velice volně – například i tak, že dosavadní objekt lze úplně odstranit. Sousedé a znepokojení příznivci kyjevských památek proto začali proti probíhajícím pracím protestovat. Dvanáctého července vtrhli přímo na staveniště a podařilo se jim demolici dočasně zastavit. Jejich úsilí vzápětí podpořil i soud, který další práce zakázal. S rekonstrukcí totiž nesouhlasí ani původní architekt a chce ji zablokovat právní cestou. Svou podporu demonstrantům vyjádřil i ukrajinský ministr kultury Oleksandr Tkačenko. Na protestech se podílelo mimo jiné místní sdružení Susidska slobidka (Sousedská čtvrť) a kyjevský spolek Mapa renovaciji (Mapa renovace), který se věnuje mapování nevyužívaných objektů. Ten také jako první přenesl boj i do právní roviny, včetně žádosti o udělení památkové ochrany.
Nezbývá než držet palce, aby všechno dobře dopadlo. Kyjev totiž v posledních letech přišel o celou řadu hodnotných historických staveb. V únoru demolice postihla brutalistní bazén, vybudovaný na začátku osmdesátých let pro trénink olympijských záloh. Toto „odpudivé dědictví sovětských časů“, jak ho ve vyjádření pro média sebevědomě označila stavební společnost Kyjivmiskbud, nezachránila ani ojedinělá, osmnáct metrů hluboká potápěčská šachta. Na jeho místě teď vyroste pětadvacetipatrový obytný komplex, hrající všemi barvami. Jiným příkladem je sídlo Ústavu vědeckotechnických informací v Kyjevě, známé také jako „létající talíř“. Podivuhodnému objektu v podobě disku, který vznikl v letech 1964–1979 podle návrhu architekta Floriana Jurjeva, stále hrozí, že ho pohltí rozrůstající se nákupní centrum v sousedství. V nebezpečí je i neobvyklá kulatá tržnice Ally Aniščenko se zavěšenou střechou, postavená v roce 1973.
Nejde ale pouze o socialistickou architekturu z poměrně nedávné doby, k níž řada Ukrajinců pociťuje do jisté míry pochopitelnou nechuť (podobně je tomu ostatně i u nás). V Kyjevě až příliš často mizí i elegantní činžovní domy a vily z konce 19. a začátku 20. století. Totéž se týká často unikátních továrních objektů. Kyjevský historik architektury Semen Šyročyn to vysvětluje touhou po zisku, které ochotně vycházejí vstříc zkorumpovaní městští zastupitelé i úředníci. Není to žádná novinka. Demolic v Kyjevě začalo přibývat už po roce 2000, avšak teprve za současného starosty Vitalije Klyčka, který je v úřadě od roku 2014, se staly systematickým jevem, domnívá se Šyročyn. Vzhledem k tomu, že loňské komunální volby starostovu pozici jen upevnily, nastala v posledním roce skutečná demoliční a stavební horečka.
Nechat zchátrat a zbourat
Každý, kdo v Kyjevě vlastní nějaké pozemky, chce svůj majetek co nejlépe zúročit. Kyjevští developeři výborně ovládají umění nechat budovu nejprve zchátrat a poté zbourat. Někdy dokonce zakládají fiktivní bytová družstva, jejichž skutečným úkolem je přivést dům pod zástěrkou rekonstrukce do havarijního stavu. „Nejoblíbenějším předmětem investic je v Kyjevě bydlení – v podobě jednopokojových bytů v novostavbách s deseti, dvaceti, třiceti či padesáti byty – nebo komerční prostory. Všichni chtějí maximalizovat zisk. Jasná pravidla regulující působení developerů, která by odpovídala požadavkům aktivní části veřejnosti, přitom neexistují,“ vysvětluje Taras Kajdan, šéfredaktor kyjevského online magazínu Chmaročos, který se věnuje progresivnímu rozvoji ukrajinských měst. „Zastupitelé ani úředníci nehájí zájmy občanů, dávají totiž přednost těm vlastním. To vyvolává frustraci, jež se potom, jako v tomto případě, ventiluje v protestech.“
Případ budovy Kvity Ukrajiny je ovšem zvláštní, protože developerovi se podařil nezvyklý kousek: dosáhl toho, že se proti němu spojila nejrůznější aktivistická a protestní uskupení. „Představitelé firmy se rozhodli, že budou s veřejností komunikovat, od samého začátku to ale dělali manipulativně: říkali jedno a dělali něco úplně jiného,“ objasňuje situaci Kajdan. „Konflikt eskaloval, oni ale dál klidně chodili do televize a poskytovali komentáře médiím, jako by vůbec nevnímali, že veřejnost očekává něco jiného. Pokus o komunikaci bez dialogu, v podstatě jazykem ultimát, nakonec vedl k tomu, že Kyjevanům došla trpělivost. V rozhodující chvíli se tak našlo několik lidí, kteří se odhodlali zablokovat stavební techniku,“ popisuje.
Záchranu budovy teď koordinuje iniciativa Zberehty Kvity Ukrajiny (Zachovat Květiny Ukrajiny), která tam také pořádá kulturní akce: videomapping, literární čtení a přednášky. Vyhlídky do budoucna ale nejsou právě růžové. Kajdan připomíná, že už v roce 2012 kyjevští aktivisté zachránili před nešetrnou přestavbou na nákupní centrum Hostinný dvůr na Kontraktovém náměstí, od té doby se ale nedaří najít nikoho, kdo by budovu zrestauroval a udržoval. „To, že by snad Kvity Ukrajiny odkoupil jiný soukromý zájemce nebo město, se mi momentálně jeví spíš jako představa z říše pohádek.“
Pro zdejšího pozorovatele je zajímavé, jak často v živé ukrajinské debatě o urbanistice a přístupu k památkám, zvláště k těm novodobým, zaznívají zmínky o Praze či Brnu. Publicisté i odborníci o nich hovoří jedním dechem s Londýnem, Berlínem či Kodaní. Z hlediska tristní ukrajinské situace jsou české poměry nejspíš opravdu lepší, vzpomeneme-li si ale na Transgas a Hotel Praha, také se nemáme zrovna čím chlubit. Možná by někdy nebylo od věci ani to, kdybychom si vzali příklad z odhodlání kyjevských aktivistů.
Autor je ukrajinista.