Bachovy dějiny kolonie

Nakladatelství Prostor na sklonku minulého roku vydalo druhý román tatarské ruskojazyčné prozaičky Guzel Jachiny Děti Volhy (Děti moji, 2018). Jachina si vydobyla jisté renomé už svou prvotinou Zulejka otevírá oči (2015, česky 2017), přeloženou do řady jazyků. O tom, že se hned na začátku své spisovatelské dráhy ukázala jako talentovaná autorka, není pochyb, vždyť i český překlad byl dotiskován – a pravděpodobně nejen proto, že v něm Jachina navázala na tradici psaní o gulagu. Zulejka ostatně vypráví spíš o emancipaci, byť v tak krutých podmínkách, jaké panovaly v sibiřském pracovním táboře, a s citem vlastním člověku, který vyrostl v troskách sovětského impéria, se dotýká otázek svobody a různých forem násilí. Že tato velká témata autorka dokázala s jistotou odvyprávět jako osobní příběh jedné ženy odvlečené do vyhnanství, svědčí mimo jiné i o tom, že podobná emancipační topoi jsou v zemi spisovatelčina původu pravděpodobně vnímána stále ještě jako klíčové prvky literárního díla.

Její druhý román Děti Volhy vypráví o osudu Jakoba Ivanoviče Bacha, podivínského povolžského učitele, žijícího v oblasti obývané od dob Kateřiny Veliké německými kolonisty. Bach se svými samotářskými sklony a nadáním, které ho vyděluje z pospolitého venkovského života, autorce opět slouží jako lakmusový papírek společensko­-politické nestability, jež tento region zasáhla zejména v době kolem druhé světové války.

Člověk v bouři

Jachina umisťuje svého hrdinu na řídce obydlenou, východní stranu titulní řeky a nechává jej z odstupu pozorovat svět a v obrazech motivovaných osudy jeho nejbližších (ale i krajiny samotné) vykládat bouřlivé proměny okolního světa. Bachův úhel pohledu doplňuje vypravěčka perspektivou dalších jednajících postav, a rozšiřuje tak privátní sféru o model velkých dějin. Příběhy o malých postavách na rubu velkých dějin patří v dnešní době k nejproduktivnější variantě románových opusů zkoumajících 20. století a často bývají jen jakýmsi fikčním rámcem, do nějž se autoři vehementně snaží vměstnat plody soustředěného studia historických pramenů. Jachina ovšem – na rozdíl od řady současných prozaiků – na pouhou faktografii nespoléhá a své vyprávění sytí živelnou imaginací; tou, jež pomohla k úspěchu Zulejce a která Jachinu pravděpodobně katapultuje mezi nejúspěšnější autorky žijící mezi Moskvou a Pekingem.

Románový kolos Děti Volhy stojí někde mezi nástinem osudu lidí usídlených v cizí zemi a zápasících o přežití uprostřed bolševické revoluce a halucinatorním snem o člověku, který je celou svou bytostí předurčen k neutěšeným dobrodružstvím. Jeho boj o přežití je líčen jako neustálé překonávání řeky, jako pohyb od lidí do samoty a zpět; jako postmortální běs života s mrtvou ženou a její dcerou, počatou z násilného aktu. Vnitřními hranicemi jádra románu jsou zdi hospodářství, do něhož se Bach se svou ženou uchýlil a kde se odkudsi z hlubin sovětského Ruska vynoří malý divous, později Bachem osvojený syn. Samostatnou figurou je v těchto nehostinných končinách velká matka Země. Po zkušenosti s dramaticky vylíčenými životními eskapádami sibiřských vyhnanců v Zulejce se už nelze mýlit: Jachina je jedinečná právě v tom, jak líčí člověka stojícího v proudu vody nebo v bouři. V jejích popisech života lidí uprostřed divočiny jako bychom se dotýkali původní silné vazby poutající nás k přírodě. Hrdinové jejích próz se nevrhají jen proti kolu dějin, tatáž síla je vhání i do nitra orkánů.

To je ona, Asie

Tím ovšem nemá být řečeno, že Jachina je programovou naturistkou; naopak, přírodní tu s lidským prorůstá organicky, a tak nikdo při čtení nemusí povytahovat obočí, začne­-li se příběh drolit vlivem atmosférických procesů. V Dětech Volhy je scéna, jak se v sedmadvacátém roce řítí krajinou SSSR rychlík s budoucím diktátorem, „dvě spřažené výkonné lokomotivy, za nimi několik obrněných vagonů, jeden od druhého k nerozeznání“, jako by prostor mezi Moskvou a Volhou byl jednou velkou plochou vodící vzruchy revoluce; ovšem u řeky přichází zlom, a to přesně tam, kde začíná oblast obývaná Němci. Přes řeku musí vlak přívozem a pak – „vepředu v husté a dusné tmě se dala tušit obrovská pustá rovina, nesmírná dálka. ‚To je ona, Asie…,‘ kdovíproč hlubokomyslně poznamenal strojvůdce, třebaže učebnice zeměpisu předepisovaly, že Asie má začínat o sedm set verst dál, u břehu Kaspického moře.“ Najednou se strojvůdce „obával jet po neznámé trase v neproniknutelné tmě a požádal, aby počkali do úsvitu“. Je to zvláštní hranice sovětského světa „tam venku“ a privátní sféry „uvnitř“, síto, skrze které prochází nestrukturovaná hmota dějin. V momentu, kdy strojvůdce prohlásí své „To je ona, Asie“, se celý Bachův svět kolem obří řeky ukazuje jako scéna, na níž se nicotní lidé zmítají ve vichřici dějin kdesi na hraně známého světa, a přitom – což je velmi zvláštní moment této knihy – je to svět drobných lidí, jejichž životní návyky a projevy jsou nám velmi blízké. Jako bychom se pohybovali napříč prostorem i historií a nahlíželi do zvláštního, ne­­ukotveného světa tam i u nás.

Rozviklaná identita

Učitel Bach tu ovšem není obsazen pouze jako jakýsi společenský obskurant; zastává také roli regionálního písmáka, člověka, skrze jehož dílo se velký svět seznamuje s dějinami jedné koloniální kultury žijící uprostřed ohromného ruského těla. Jeho podivínství není jen hendikepem, ale i jedinečnou psychologickou strukturou, díky níž mohou vznikat svébytné dějiny kraje. Román je tak možné vnímat i jako příspěvek k žánru psaní o psaní, na rozdíl od jiných děl tohoto typu ovšem nanejvýš čtivý a poutavý. Bach si svým komplikovaným naturelem neustále zjednává odstup, pozoruje rychlé proměny Gnadentalu a vepisuje je do dějin německé kolonizace Ruska. Má jedinou knihu, Goethovy básně – z té čte žákům ve škole, nad ní usíná, díky ní se mu daří držet pohromadě svou nebezpečně rozviklanou kulturní identitu. Kolem souboru kulturních idejí se také koncentrují nejproblematičtější pasáže románu; to když se Jachina až příliš snaží čtenáře seznamovat s faktografií a tváří se přitom, že tyto snahy musí k jejímu příběhu neoddělitelně patřit. Není tomu tak – v proudu vyprávění působí naučné vsuvky jako cizorodá tělíska a svého hostitele srážejí pod úroveň prvotiny.

Neměli bychom však zapomínat, že jde především o bestsellery. Pokud bude mít čtenář potřebu je poměřovat s jinými texty, jen ať se obrátí k českojazyčné produkci, ostatně dostatečně bohaté, aby se z ní dalo vybírat. Rychle si uvědomí, že Zulejka ani Děti Volhy svým tvarem i zaujetím nemají konkurenci. Jachina je přesně ten typ autorky, kterou můžeme postavit do přímého protikladu například k literátce­-kantorce Denemarkové. Postavy Guzel Jachiny žijí a zkoušejí, co to je, existovat v jícnu dějin a v nepřízni podnebí – a vyprávění pak samozřejmě vypadá úplně jinak než u nás tolik oblíbené kapitoly ze špatně maskované učebnice postkomunistické občanské nauky.

Přesto ovšem nezbývá než připustit, že Zulejka byla o řád lepším románem. Její příběh očividně vyrůstal z autorčiny bytostné potřeby konfrontovat se s osudem člověka žijícího v ryzích extrémech. Jak prozrazuje doprovodný text k Dětem Volhy, Bachův život byl tak trochu životem jejího dědečka – kniha tak možná urovnává nějaký nepojmenovaný dluh vůči rodinné historii a i přes všechen autorčin talent lze za vyprávěním vytušit něco jako vnější zadání. Na druhou stranu, tak to asi má ve světě profesionálních spisovatelů být.

Autor je literární kritik a antikvář.