Po zlatých kamenech jsem vlezl do rybníka a plaval. Nejsem dobrý plavec.
Od prvních temp jsem sledoval jedno místo před břehem po pravé ruce, kde z hladiny, na které ležel stín, trčely stonky a listy orobince s několika doutníky a mezi nimi huňatý klas nějaké vodní rostliny. Ihned po začátku plavání jsem k němu, aniž bych si o něm cokoli pomyslel, směřoval. Ale teď, když se k tomu místu a chvíli vracím, už přemýšlím a už nedokážu, ačkoli bych tolik chtěl, zachovat správné pořadí té nečekané přitažlivosti.
Co dělat? Pokračovat v nesprávném pořadí.
Zastíněné místo na hladině rybníka, ke kterému jsem s hlavou nad vodou plaval, odráželo celý Býkovický rybník, jak mi ho v dětství představila matka, zatímco babička seděla vedle: nikdy se v něm nesmíš, nesmíš, nesmíš koupat, protože to je nebezpečný rybník, v němž se utopil řezníkův syn! Představil jsem si tehdy, že řezníkovu synovi – kterého jsem neznal, neviděl, ani jeho rodiče, nikoho z jeho rodiny – bylo patnáct, měl černé mastné vlasy a široké nosní dírky, utonul večer, a když ho na loďce hledali, ze všeho nejdřív vylovili jeho řeznickou čepici, kostičkovaný fez, pohupující se po hladině. Vyděsilo mě to a ani nenapadlo přestoupit zákaz. Ale teď jsem plaval, táhlo mě to k širokému stínu s doutníky proto, že jsem v něm ucítil hloubku s utopeným tělem chlapce, a taky proto, že starý obraz se přede mnou černal obklopený vodní plochou rozblyštěnou sluncem. Teď jsem plaval a díval se, jak z vody, na níž spočíval skelný stín, trčí černé doutníky a černý klas. Plaval jsem, a když jsem se ocitl na okraji skvrny, nepatrně jsem uhnul po jejím obvodu, jako by se mi nechtělo dovnitř nebo jako bych zadržoval okamžik na hranici. Nevím. Možná se ke mně prostě donesl hlas od břehu a já se podvědomě obrátil opačným směrem. Ale malý pohyb způsobil, že klas uprostřed zastíněné hladiny prudce zfialověl a ten fialový zásvit jako by ho zároveň mírně rozechvěl. Všechno ostatní zůstalo bez proměny. V tu chvíli jsem neviděl nic jiného než ten fialový stvol, který se rázem stal neskutečným i plným nových detailů: měl jsem před očima každé vlákno odkvetlého květu, jehož vrchol se kýval a vláčně vytrácel, články stonku a jejich spoje bych, zdálo se mi, mohl osahat. Světlo klas obklopovalo tak, jako by se ocitl v nějakém dlouhém a štíhlém fialovém jantaru, jehož průzračný povrch jsem pozoroval, jako bych ho držel v ruce. Ale věděl jsem ihned také to, že ke klasu ve fialovém plameni nepoplavu, že se k němu nedostanu, že to ani není možné – a stejně: přešla mě chuť.
Plaval jsem jinam.
U vstupu, upraveného na malou štěrkovou pláž, kam jsem po chvilce dorazil, seděla na dece stará žena s vnučkou.
„Jeden nemusí ani k moři,“ přivítala mě.
„To máte pravdu. Dobrý den,“ řekl jsem a nerad se k nim blížil po příliš ostrých kamíncích.
„Je to tady úplně jako v osmašedesátém,“ řekla.
„Proč myslíte?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Tenkrát byl rybník přesně takhle čistý a krásný,“ řekla.
„Jo aha,“ usmál jsem se.
„Jenom tady,“ zeširoka mávla rukou za sebe, kde se svažovala pokosená louka, „bylo všude úplně bílo.“
„Bílo?“
„Husy,“ řekla.