Evropský knižní trh zaplavil v posledních týdnech zajímavý fenomén: vícero zahraničních korespondentů v Berlíně vydalo svou knihu o kancléřce Angele Merkelové, která v září již nebude kandidovat ve volbách. Kancléřka odchází, aniž by k tomu – na rozdíl od svých mužských předchůdců – byla donucena skandály. Průzkumy v Německu ukazují, že silně naladěni jsou proti ní jen příznivci Alternative für Deutschland, dokonce i mezi voliči Die Linke má nemálo fanoušků. Evropský pohled na Merkelovou však není tak jednoznačně pozitivní. I důsledkem její politiky v proevropsky naladěných státech jižní Evropy vzrostly protiunijní a xenofobní nálady. Německo nedokázalo za její vlády vytvořit tým zemí, který by byl schopen dále rozvíjet evropskou integraci. A přes silnou osobnost Merkelové zůstalo Německo a Evropa ve světovém měřítku muší váhou. Při tom všem si státy Visegrádu včetně Česka vybraly snad nejhorší důvod, proč proti Merkelové něco mít: přijetí uprchlíků v roce 2015.
O. Sojka
Poněkud ve stínu nedávných pompézních oslav třicátého výročí vyhlášení ukrajinské nezávislosti zůstala zpráva o tom, že tamní úřady nechaly 20. srpna na základě rozhodnutí Národní bezpečnostní rady zablokovat zpravodajský portál Strana.ua, který patří k nejnavštěvovanějším v zemi. Stačilo tvrzení, že „šíří proruskou propagandu“. Mírně bulvární a silně názorový web ukrajinské úřady provokuje od roku 2016, dosud se ale nepodařilo prokázat, že by skutečně byl nástrojem ruské strany. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj tak pokračuje v systematickém omezování médií, která se netají svým skeptickým postojem k evropské budoucnosti Ukrajiny. Už na začátku letošního února úřady uvalily sankce na televizní stanice 112, NewsOne a ZiK, teď problémy nejspíš čekají kanál Naš. Přestože k úrovni novinářské práce těchto médií lze mít výhrady, poskytovala důležitý prostor pro názory nezanedbatelné části ukrajinské veřejnosti. To, jak důsledně Strana.ua kritizovala každý sebemenší nezdar ukrajinské vlády, z ní dělalo vhodný korektiv podstatně méně konfliktních prozápadních médií. Problematické je však hlavně to, jakým způsobem k zákazu došlo – bez soudu, bez důkazů, vlastně bez jakéhokoli konkrétního obvinění. Podobná praxe nevěstí pro ukrajinskou mediální ani politickou scénu do budoucna nic dobrého.
M. Tomek
Zatímco moje domácí strava nemá daleko k makrobiotické dietě, o dovolené se často změním v konzumenta typické české kuchyně. Ne že bych si chtěla volné dny zpestřit segedínem nebo svíčkovou, je to z čistě zdravotních důvodů. Mnozí provozovatelé restaurací totiž ani po několika letech nepochopili, že zákon o povinnosti uvádět u jídel soupis alergenů není jen nějakou buzerací, které se všichni společně rádi vysmějeme, ale informací, jejíž nepřítomnost může někoho stát život. Poznámka „alergeny na požádání“ nic neřeší. Obsluha totiž mnohdy neví, co vlastně nabízí za pokrmy (věta „tam nejsou ryby, jenom sardelová pasta“ je obdobou vegetariánského hitu „tam není maso, jenom šunka“), tvůrci jídelníčku zase zpravidla neexcelují v aplikaci dané legislativy. A tak své zdraví raději pokouším knedlíky, abych nemusela riskovat, že kuchař posypal jídlo sezamovým semínkem, aniž by jej považoval za součást pokrmu.
E. Marková
Zpráva o tom, jak regionální běžecký závod na Slovensku vyhrála romská dívka Annamária Horváthová v balerínách bez ponožek, obletěla před třemi lety celý sportovní svět. Když později, již pod profesionálním trenérským vedením, dokonce dosáhla na republikový dorostenecký titul, nadšení z chudé dívky žijící s matkou a sourozenci v jedné místnosti v romské osadě propadli už úplně všichni milovníci hlubokých lidských příběhů. Letos však šestnáctiletá běžkyně otěhotněla a sen o slovenské sportovní naději už už doháněla trudná sociální realita. Fandové si ale nakonec přece jen mohou oddychnout: Isabela, matka Annamárie, chce dívce zaplatit potrat. Není vážně načase přestat lidské osudy sledovat jako sportovní přenosy a skutečně si uvědomit, v čem méně šťastní z nás musejí žít?
V. Ondráček
Je absurdní vyhlásit soutěž na podobu veřejných prostor, když jejich úprava už proběhla či je dokonávána? Aktuální případ holešovické tržnice. Tedy jestli půjde ještě o tržnici – závažné úpravy usilují o obnovení vzhledu jatek z roku 1895 a jakýkoli pozdější historický charakter likvidují. Proč nevrátit i odpovídající jméno? Co takhle „Pražská jatka“ či rovnou „Pražský masakr“? Jateční provoz, barvitě popsaný v článku z roku 1936 a přetištěný v „masterplanu rozvoje areálu“, dnes už ovšem nefrčí: „Zatím co jeden jen morduje, druhý pouští krev, další dva vhodí zvíře do necek, je-li to pořádné prase, tedy s pomocí provazů. Ubohý čuník se paří, je to jeho jediná koupel. Však ho ale hoši také vydrhnou. Když je vepř zbaven štětin, je bílý jak panenka, radost se na něj podívat. Potom se vykuchá a řeznický dělník, který má úžasnou sílu, jej odnese do obrovské haly. Zde visí nebožtíci druh vedle druha, v dlouhých liniích. Přijede si pro ně řezník a uzenář. Cestou v nákladním automobilu končí všechno. Prase se objeví v plné kráse na jídelním lístku.“ V areálu teď půjde jen o tu úhlednou fázi: signifikantní aktivitou má být foodeventový gastrotainment. Jedna věc je, že se tu bez veřejné diskuse zavádějí architektonicko-urbanistické postupy v zahraničí vyčpělé, nemělo by se ale zapomínat ani na to, že se maže místní historie osmdesátých a devadesátých let a spolu s ní mizí třeba i živý vietnamský element. Hlavní je s posvěcením hl. m. Prahy umést cestičku gentrifikaci. Když Pražané před několika lety volili změnu, hlasovali opravdu pro tohle?
M. Tomášek