My oba zdravíme Vás oba

Berlín, 25. 5. 1979

Milý Josko,

dostal jsem od Vladislava dopis, když neřeknu, že nostalgický, tak určitě prosáklý hořkostí, která je spojena, alespoň u něho, s hořkostí srdce. Mám ho rád a trochu mne to znepokojilo, ale taky chápu jeho stav. Kdyby to byla jen desetiletá odloučenost od dětí, je to dost, aby člověku nakysla krev.

Psal jsem Vladislavovi o svém courání po Francii. Nancy jako město je rokokový, pozlátkový, ale z mnoha stran okousaný dort, oschlý a bez vůně. Galerie umění jako každá oblastní galerie má silnou tuberu nedostatku dobrých věcí. Ale zastihli jsme tam výstavu Daumovy sklářské hutě a to mně trochu vynahradilo zklamání. Callot je v muzeu Lorraine. Je to skutečně obdivuhodné dílo. Samozřejmě že jsem za ten jeden den volna v Nancy mnoho nestihl, ale přeci jenom jsme zapadli do největšího knihkupectví, které je otevřeno dlouho do noci, a padli na výstavu fotografií se souborným titulem „Sůl a země“. Jsou to vlastně letecké snímky krajin z celého světa, ale koncipované tak, aby tvořily výtvarný land art. Škoda že publikace stála tak ohromnou sumu – 360 frs. Fantastická barevnost a dokonalá kompozice snímků mě trochu znepokojila, zda tyto fotografie nebudu muset napříště měřit s mnoha výtvarnými díly. Říkal jsem si, jak se na toto znepokojení budu dívat v Paříži.

V Paříži je stálou atrakcí Centre Pompidou. Je to barák stažený z kůže, s obnaženými vnitřnostmi, jak se dalo. Mělo to stát někde v parku. Uprostřed města se po tom budou neustále šplhat lidé, kteří tuto anatomii budou omývat. Samo muzeum trpí stejnou nemocí jako většina evropských muzeí moderního umění – že podléhá vkusu nákupčích – neříkám to proto, že to snad nejsou znalci nebo lidé s nějakým patřičně hlubokým názorem, ale řídí se momentálním obecným míněním. Invazi Ameriky tedy podléhá i Paříž. Bohužel. Udělal jsem si poznámku, že bych měl něco napsat o spotřebním umění, jímž se mi tam v Paříži jevilo mnohé z neodadaistů, popartistů a abstraktivistů, no, nevím koho ještě bych jmenoval, ale je to většina děl. V muzeu, jako je Centre Pompidou, to lze nahradit nebo napravit instalací. Ale jako nelze bez následků sníst zkažené jídlo, nelze ani předkládat divákům k snědku nestravitelné umění. To je možná příliš ostře řečeno. Ale tento pocit jsem měl. Musel bys všechny ty věci vidět a udělat si svůj názor. Máš stejně jako já dost zkušeností a víš, co to je nedovařené umění nebo umění ze špatných pochutin.

Kolem tohoto Pompiďáku, po pražsku řečeno, se odbývá od rána do noci jarmark spářený s matějskou poutí: mimo různé stánky s všemožnými památkami a nepamátkami, jsou tu produkce polykačů ohňů, tanečníků, akrobatů atd. a vždycky tady vyhrává nějaká kapela, obyčejně jirousovská. Najdeš tady bodyartisty, konceptualisty, vše na ostré, kostkové dlažbě.

Ve sbírce pařížské školy pochopitelně chybí Šíma. Ale je přecpána Delaunayem, který tak vypadá jako hrozně přeceněný. To přecenění čiší i z Dubuffeta. Současná produkce, samozřejmě na výjimky, ani zde nevypadá jinak než jako velký trh marnosti.

Co stále dělá Paříž hlavním městem světa, je život a nenahraditelná atmosféra, která člověka obklopuje, kamkoliv přijde. Tady je opravdu lepší se rok flákat než doma dřít v ateliéru při sebelepší pohodě. Kéž by mně ten rok Bůh ještě ke stáří nechal okusit.

No zatím: Ahoj. Pozdravuj Anitu. O Vídni příště.

Tvůj J. K.

 

 

Zdravím vás oba. Až ten dopis dostanete, tak už se Anita bude chystat do Vídně a tam se všechno doví od Kristýny. A my se taky opět vydáme na další cestu – opět do Francie, tentokrát na jih. Musíme využít té krásné příležitosti – moci cestovat. Už se na to těším, ale zároveň se těším na klidné léto, kdy budeme stále jenom v Berlíně. Člověka ty cesty přece jenom utahají. Mělo by nám být tak o dvacet méně.

Mějte se oba hezky,

Běla

 

 

Praha, 29. 1. 1980

Milí přátelé,

dnes se zase pro změnu ozývám já. Joska si léčí svou chřipku a samozřejmě Vás z kanafasu oba srdečně pozdravuje.

Minulý týden došel v pořádku balík, tentokrát na Joskovu adresu spolu s Tvými krásnými kolážemi, Jirko. Snad nejvíc se nám líbily ty abstraktní: jsou lehké jako dech, jako by pozbyly veškeré hmotnosti!

Minulý týden jsme opět zakoupili desky. Vyšly jen samé maďarské nahrávky, ale krásné: Mozart, Haydn, Liszt, Händel, Bach, Scarlatti a další, jedna krásnější než druhá.

V Odeonu teď právě vyšel první český překlad z díla amerického básníka Kennetha Patchena (co si ho Henry Miller tak vážil a co ho osobně naprosto nesnášela Anaïs Nin). Zajímá mě, ale přirozeně ho nelze sehnat, protože náklad pokryje potřeby knihoven a ten nepatrný zbytek zmizí pod pultem.

Fritzi Mayröckerová nám poslala zásilku svých nových knih a píše, že po skoro dvouleté práci právě dokončila další rukopis. Je ohromná. Zato Ernst Jandl prožívá zřejmě silnou depresi, k níž se docela otevřeně přiznává i ve své nové hře „Aus der Fremde“, kterou nám poslal. Je otištěna v jednom z posledních čísel Manuskripte.

Já jsem s nesmírným zaujetím a požitkem dočetla všecky tři deníky Anaïs Nin i Millera. Jako by se mi otevřelo nové okno, nový, dosud dosti cizí svět (a s tím přichází potřeba poznat další knihy jejich a jejich přátel). Jako už tolikrát, byl jsi Ty v pozadí, Jiří, jsou to Tvoje knihy, Tvoje katalogy, výtvarné publikace, které i nás a mě tak obohacují. Nikdy Ti za to nepřestanu být vděčná.

Možná, že už Ti Joska psal, že jsme teď v úmorném stadiu dokumentace: zpracováváme celou svou zahraniční korespondenci, pak přijde na řadu česká; stejně chceme zpracovat další oblasti, a tak si utkat jakousi kanavu, na níž teprve budeme vyšívat ten náš další verk.

Jinak o žádných dalších novinkách, které by vás mohly zaujmout, nevím. A co se pobavy týče, tu zase obstará ve svém příštím dopise Joska.

Buďte oba zdrávi!

[nepodepsáno]

 

 

Paříž, 2. 7. 1980

Milá Bohunko,

v neděli jsem konečně připravila k odeslání tři koláže, které jsem taky já udělala Joskovi k šedesátinám, ač nepozvána. Neděli před tím jsme volali nejdřív Joskovi, potom tobě, když to u něj nikdo nebral, a u vás jsme se dozvěděli, že jste venku. Tak doufám, že už jste zpět, a možná, že už jsi dostala zásilku s Jirkovými kolážemi, které jsem posílala 20. 5.

Děkuji za dopis. Jsem ráda, že se módy líbily. Příležitostně pošlu další, a kdybyste chtěly nějaký střih nebo nějakou jinou módní maličkost, klidně napište. Vím, jaká je to u nás šeď a nouze, vždy a vždy znova se mi svírá srdce, když tady vidím ty hromady všeho a vzpomenu si na domov.

Píšeš, jak jsi si denně zvykla poslouchat muziku, a já přitom vzpomínám na náš gramofon, který tady zahálí. My tady denně posloucháme chtíc nechtíc muziku nejrůznějšího druhu, podle toho, co se na Piazza Pompidou sejde, a je to hodně různé, od černošských kapel přes dudy a někdy i klasická hudba, to myslím, když si nějaký studující konzervatoře nebo skupina hudebníků chce přivydělat buď na živobytí, nebo na cestování. A do toho neustále výkřiky polykačů ohňů, mimů a potulných herců, což je mnohem nepříjemnější nežli hudba, a tu potom Jirka pouští radio, aby to trochu přehlušil, a musíme přijmout to, co je právě na programu. Jinak večer televize, která je nevalná, kromě denních žurnálů s přímými reportážemi ze zemí celého světa. Ale to jsou zase tak málo povzbuzující scény, revoluce, násilí, bída, uprchlíci. Člověk si teprve před tou obrazovkou uvědomuje, co hrůzy se denně ve světě zažije.

Bohunko, já už jsem ti chtěla z Německa napsat, jestli máte od Heissenbüttela tyto dvě knihy, které jsme s Jirkou viděli za výlohou: Eichendorffs Untergang und andere Märchen a Wenn Adolf Hitler den Krieg nicht gewonnen hätte. My pojedeme v létě do Německa, napiš, kdybyste je chtěli. Ještě k těm mým kolážím. Ten vzorník rougí možná ještě nebude suchý, potřebuje to dlouhý čas, přelepila jsem přes to igelit, a kdybys ho sundala, nedávej tam tentýž znovu, ale nový.

Mějte se oba hezky, těšíme se na vaše dopisy,

Běla

 

P.S.: Doufám, že už jsi se z toho lázeňského léčení zotavila.

 

 

Praha, 9. 7. 1980

Milá Bělo,

díky za dopis a za obě zásilky koláží. Joska bude mít velkou radost. (Tvoje došly až včera, růže jsou už suché.) Tvoje koláže budou pro Josku překvapením (stejně jako pro mě; nevěděla jsem, že stále pracuješ, a tak se omlouvám, že jsem Tě jmenovitě nepozvala k účasti).

Josku teď čeká velká útrata: před léty se neprozřetelně s přáteli vsadil, že se své šedesátky nedožije; dožije­-li se, bude platit pár tisíc, a nedožije­-li, uspořádají ostatní na jeho památku pohřební kvas. Jelikož, jak pevně doufám, se přece jen dožije, bude muset solit, a tak mu přitom může být útěchou Tvůj „Milostný rébus“, protože kterýpak šedesátník se ještě může takovým dárkem pochlubit?

Z Čeřenic jsme předčasně prchli jednak pro strašlivé počasí a jednak proto, že Tomáš vypustil do světa mylnou zprávu (jsa zmaten Tvým telefonátem, o němž se domníval, že je z Prahy, tak výtečně bylo slyšet), že jste v Praze. Vykonstruovali jsme si s Joskou, že jste přijeli na spartakiádu (v rámci všeobecných zájezdů, výhod a slev), a jali jsme se Vás v Praze hledat, ale po Vás nikde ani stopy. Takže se bohužel ukázalo, že to byla mylná chýra.

Nu, a teď jsme už zase v pražském normálu a těšíme se, že ho po pár týdnech zase opustíme a že se v čeřenických lesích budeme věnovat sběru hub. Můj zánět nervů se už uklidnil a jsem i pohyblivější, především zásluhou denního rehabilitačního cvičení. Ještě jednou Vám oběma za Josku děkuju a zdravím Vás srdečně,

Bohunka

 

P.S.: Kdybyste mohli získat Heissenbüttelovu knihu Eichendorffs Untergang und andere Märchen, bylo by to prima. Z té druhé, kterou máme, nejsme zatím vůbec moudří, třebas by se nám leccos objasnilo.

 

 

Praha, 15. 5. 1981

Milí přátelé,

tentokrát se ozývám zas já: obě zásilky v pořádku došly, moc jsme se potěšili. Joska si pochvaluje, že konečně uviděl na vlastní oči výtvory toho slavného francouzského listonoše, já zas žasnu nad pohotovostí vydavatele koláží­-polotovarů.

V posledním týdnu jsme měli příležitost vidět díla čtyř zdejších výtvarníků­-malířů: každý jiný, jeden matematik­-konkrétista, druhý malíř­-keramik (bratři Zdeněk a Jiří Hůlovi); pak veliké stříkané obrazy Rudolfa Němce a včera ještě senzibilní a jemnou grafiku a oleje Jiřího Schmidta jako obsáhlé celoživotní dílo. A tak se pořád člověk s uspokojením přesvědčuje, že tu žijí umělci vysoké úrovně.

Jinak jsme teď oba přečetli celého Reynka a velice zajímavé paměti Josefa Šusty. Mimo svého se zrovna zabýváme poezií Friederike Mayröckerové, která u Suhrkampa vydala vynikající knihu lyrické prózy „Die Abschiede“.

A teď zas z jiného konce: zítra u nás budou křtiny. Kristinka má dnes tři měsíce a z drobného ptáčátka utěšeně roste do pěkného batolete. Máme z ní všichni velkou radost a pořád se kolem ní motáme, něco pleteme, šijeme a tak podobně.

Těšíme se už na léto, zase vyjedeme do Čeřenic, žádnou jinou možnost nemáme, ale jsme tak šťastní, dobře se nám tam pracuje, takže nám to naprosto vyhovuje.

Nevím, jestli můžete číst naše noviny, ale snad Vás může zajímat, co všecko se děje v Praze: Znovu se začal opravovat most K. Gottwalda, takže po severojižní magistrále se člověk z města na dálnici už nedostane a všechna doprava se sune krok co krok nuselským údolím. Holešovice jsou k nepoznání; pracuje se na předměstí Hlávkova mostu, na pokračování severojižní magistrály, na stanicích metra, které má tudy vést, a na celé trojské straně se buduje velké přemostění a nadúrovňové křižovatky. Městská doprava kromě metra v tom zmatku velice pokulhává, říká se, že prý budou asi znovu jezdit trolejbusy. Ten velký palác u Gottwaldova mostu už stojí a vedle Národního divadla se zvedá rozlehlá pomocná budova. Uvnitř divadla se zřejmě provádějí rekonstrukční práce, z vnějška nic zvláštního patrno není. Prostě, jsme ve výstavbě, je tu rušno a mnohdy i krušno.

Joska je zdráv a v dobrém rozpoložení, občas ho jen trápí palec, který si loni přibouchl dvířky taxíku, když se v podroušeném stavu vracel domů z oslavy šedesátin. Pohmoždil si přitom nehtové lůžko, nehet mu slezl, na Bulovce už mu dvakrát prováděli menší chirurgický zákrok, ale palec si nechce dát říct.

Často na vás vzpomínáme, ať už posloucháme muziku nebo si prohlížíme knihy, což se děje sedmkrát v týdnu a vždycky skončíme na tom, jak bychom si s vámi rádi popovídali, copak je to za zábavu jenom si dopisovat! Však se na to už těšíme a oba vás zatím srdečně pozdravujeme

[nepodepsáno]

 

 

Praha, 19. 2. 1982

Milý Jirko,

musím Ti napsat, že jsem už dlouho neměla v ruce tak šťastně vydařenou knihu jako Kleista s Tvými kolážemi a rolážemi. Marná sláva, Francouzi mají vkus a tahle knížka je toho dokladem. Navíc je i po technické stránce dokonalá. Ale o tom samotném bych ti psát nemusela, to dobře víš sám! Co mě vysloveně nadchlo, bylo spojení především Tvých roláží s podstatou Kleistova textu. Rozvažuje se v něm o technické podstatě pohybu loutek (je na tom vidět, že Kleist byl vzděláním technik), o těžišti, posunujícím se buď po přímce, či elipse, a na tom závislých křivkách i rytmu pohybu údů loutky, které připomínají tanec atd. Co může být těmto úvahám v oblasti malířství bližší než matissovská linie? A nadto zmocněná tvými rolážemi, fázujícími pohyb a zdůrazňujícími harmonii a vláčnost původní Matissovy linky? A potom Kleist tu linii těžiště loutky srovnává s „cestou duše“ živého tanečníka. Objevuje se tajemství. A to tajemství je v Tvých dílčích rolážích – mysteriózní rolážovaný detail. Detail detailu. Jakého asi celku? Je to opravdu celé jediná báseň! Gratuluju Ti.

A včera mi půjčila Běla Tvůj katalog z výstavy v galerii Maeght. Paráda nad parády – včetně studie ředitele Messera!

A tak jsem Ti zas jednou moc vděčna za ten zážitek.

Díky a buď zdráv

[nepodepsáno]

 

 

Praha, 26. 1. 1991

Drazí Jirko a Bělo,

mám v srdci trn. Trn výčitky, že jsem dlouho nepsal. A ten trn je už pěkně podebraný, nicméně ve svých bezesných nocích jsem s Vámi v mé šeré jizbě víc než často. Ale i když usnu. Tuhle se mi zrovna zdálo, už nevím dost dobře co, ale byli jste v tom snu oba mladí a milí. „Ach, kdeže loňské sněhy…,“ tak to přece jen přikořením špetkou banality. Teď to všecko diktuju Bohunce a ta pokašlává, ale k tubeře má ještě daleko. Těšíme se oba na pondělí, kdy k nám přijde Zuzana Rothová a uděláme poslední úpravy na německém překladu „Mlýna“, který vyjde v Residenz­-Verlagu v Salzburku. Řekl jsem, že kdybys měl chuť, mohl bys k tomu něco vylepit. Ale to je jen na Tobě a taky na Zuzaně. Mimochodem: před dvěma lety vyšel článek o únosu Jiřího Koláře. Jednalo se o Tvé koláže v Šimonově sbírce veršů. Je tu z toho poprask. O Šimonovi se zmínil jednou větou Tomáš Kafka, zato v Knižních novinkách vyšel na tu sbírku pa­­ján. Lámeme si hlavu, jak to vlastně bylo. Sbírku taky nemáme, ale byl to myslím ten Šimon, který dal do proudu vydání tvé monografie v Odeonu. Taky zařadil „Vrh kostek“, který má vyjít příští rok. Úpravu dělal náš mladý dvacetiletý typografický eféb Jiří Sušanka (Artmann, Nonsens) a už jsou tu nátisky, zatím to vypadá skvěle. Nádherně vyšly Tvé koláže i Běliny fotografie a jsou tam všecky. Ale vydání je bohužel nejisté, banka vypověděla Odeonu úvěr. A tak i na Tvou monografii, jak mi řekl minulý týden šéfredaktor dr. Pelán, by mělo doplácet nakladatelství mi­lion korun, na Vrh kostek 350 000 (byla by to také nádherná kniha), o Tvé monografii nemluvě – a Odeon prachy nemá. K 1. lednu odešlo do důchodu asi 16 redaktorů a nové nepřijali. Ministr financí odmítl dotaci, stejně jako ministr kultury, a tak hledají sponzora nebo klášter, kam by se všichni jako mniši uchýlili. To, co nevydají, tak schraňuje propuštěný Čermák, prý to dají na film a budou čekat lepší časy, nebo to prý vydraží soukromí nakladatelé, pokud budou ochotni hrábnout do kešeně. Tak nevím, komunismus nás držel za krk a teď ti demokrati za prdel. Měli jsme se narodit za Franze Josefa nebo za třetího prezidenta po Havlovi.

Já tady takhle pábím, Bohunka nad tím kroutí hlavou, přesto však to píše, a už je půl šesté navečer. V pět jsme zapomněli poslouchat zprávy. Ty informace nás taky ničí, protože denně musíme přečíst k televizi a rozhlasovým zprávám ještě Lidovky a ve čtvrtek Literárky. A to nemluvím o Lettre, na který jsme, jak jste si asi všimli, napsali upřímný paján. Jo, ještě něco: Jak mi psala Erika Abrams, Píseň mládí chce vydat ještě tenhle rok nakladatelství Albin Michel, a jak mi říkal Pechar, telefonovala mu odtud jakási Francouzka, jeho známá, a ptala se ho, jestli bych na podzim nepřijel do Paříže. Řekl prý, že jsem už stará kůže, rozeschlá a částečně i děravá, ale že vlakem bych přijel, neboť v letadle bych už ztratil poslední špetku sluchu. Ale já doufám, že do té doby přijedete do Prahy i Vy oba, a tak se uvidíme dřív než třeba na podzim v Paříži. Jo, kdyby to tak bylo aspoň o deset let dřív, protože proti věku není léku a proti Moreně není koreně, jak prý bylo napsáno na jednom domě při Gottwaldově funuse. Pepíš Schwarz tvrdí, že to viděl. O Klémovi teď tu vycházejí uštěpačné články, a my ho přesto ze srdcí vygumovat nemůžem! Neboť, jak píše v jedné ze svých básní o prezidentském manželském páru Vítězslav Nezval, „nezapomenutelný muž, nezapomenutelná žena“. V pondělí 4. února máme autorský večer ve Viole a chystáme se tam s Pepíkem Schwarzem a Hanou Kofránkovou číst ze svých fascinujících překladů i původních opusů. Lístků jsme rozdali asi dvacet. Škoda, že na té produkci nebudete, přijdete o moc a bylo by tam o dva slavné lidi víc. Ale co je dělat! Už je tři čtvrtě na šest a já čekal, že se Bohunka bude tím psaním bavit, ale jak vidím, neděje se tak. A proto končím s mnoha pozdravy a objetími, abych se opět jako morgensternovský kulich UHU ozval.

Váš

Joska

Milí, drazí, tak Joska mě tu sdostatek zvostudil, ten nevděčník, kterej je línej sám psát na stroji. Protože nejsem s to sledovat Joskovy básnické výšiny, vracím se na zem a oběma Vám přeju všecko dobrý: zdraví, spokojenost a veselou mysl. Buďte zdrávi a nezapomeňte na nás!

Vaše Bohunka

 

 

Vybráno z Literárního archivu Památníku národního písenictví, fondu Hiršal Josef – Grögerová Bohumila. Otištěné dopisy jsou součástí výstavy Setiny v Letohrádku Hvězda, která probíhá do 31. 10. 2021. Dopisy doplněné poznámkou [nepodepsáno] psala Bohumila Grögerová. Redakčně upraveno.