Politická filosofka a vědecký kabalista

Nepravděpodobné přátelství Hannah Arendtové a Gershoma Scholema krom vzájemné úcty a respektu provázely také hluboké myšlenkové neshody, které podle všeho nakonec vedly k jeho konci. Vzájemná korespondence politické teoretičky s badatelem, jenž se celoživotně soustředil na oblast židovské mystiky, dokládá, že šlo sice o vztah přátelský, ale také oboustranně kritický. A není překvapivé, že jeho hlavním kamenem úrazu byla politika – obzvláště ta, jež souvisela s Palestinou a Izraelem.

Benjamin spojující

Žádné přátelství nicméně nemůže existovat bez spojujících styčných bodů. Tím nejdůležitějším byla náklonnost k filosofovi Walteru Benjaminovi, jehož předčasná smrt oba zasáhla, a starost o jeho odkaz a dílo prolíná v podstatě celou knihou. Zatímco Scholem patřil k Benjaminovým přátelům od mládí a byl to on, kdo u něj vzbudil zájem o kabalu, Arendtová se s ním sice sblížila už v Německu, ale nejvíce se s ním stýkala až v Paříži před jeho osudovým útěkem do Španělska, při němž nakonec v panice spáchal sebevraždu. Oba jej považovali za jedinečného, i když těžko srozumitelného myslitele, Scholem jej měl dokonce za největšího filosofa vůbec a Arendtová zase dovozovala, že zemřel bohužel zrovna v době, kdy „se teprve dostává k věcem, které jsou pro něj rozhodující“.

Otázka budoucnosti Benjaminovy písemné pozůstalosti se v dopisech vynořuje opakovaně, často přitom společně s nevybíravou kritikou zástupců frankfurtské školy Maxe Horkheimera a Theodora Adorna. V obavách o Benjaminovu pozůstalost, jejíž značnou část vlastnil Institut pro sociální výzkum (ale také Scholem), padají slova jako „banda“, „Porkheimer“, ba dokonce tvrzení, že slovo „lidé“ je pro oba výše jmenované eufemismem. Ve světle těchto výroků se Adornovo označení Scholema za „divého kabalistu“ jeví skoro neškodně. Celkově se zdá, že Arendtová, která měla v Americe – na rozdíl od Scholema, žijícího od roku 1923 v Izraeli – oba filosofy na dohled, je ve svých soudech nesmiřitelnější, kdežto její partner je schopen Adornovi přiznat pronikavou mysl (kterou ovšem u Horkheimera zcela postrádá). Jejich kritika se nicméně v lecčems potkává s těmi, kteří tak jako György Lukács stěžejní zástupce kritické teorie vinili z toho, že v Americe podlehli vlastnímu velikášství a svodům komfortu, pro nějž byli ochotni obětovat třeba i vlastní terminologii. Dodejme, že Adorno Benjaminovy spisy i korespondenci k vydání nakonec připravil a Scholem se na edici podílel.

Sám Benjamin na obou přátelích obdivoval jejich nonkonformní myšlení, i když se každé ubíralo odjinud a jinými směry. „Scholem rozpoznal v mystice ‚neviditelný proud‘ a Arend­tová v páriovském vědomí ‚skrytou tradici‘ prožité židovské otázky,“ píše Marie Luise Knottová v přiložené studii. Oběma byl společný rozchod s tradiční interpretací židovské minulosti a údělu, myšlenková radikalita, ale také provokativní bojovnost, odmítající pozici obětí vlečených krutou historií. Zatímco Scholem se zaměřil na mesianistické a sektářské proudy uvnitř judaismu v podobě sabatianis­mu, frankismu a chasidismu, jež vřadil do mystické tradice (a neváhal přitom kritizovat nevědeckého a lyrizujícího Martina Bubera), Arendtová rozporovala tradiční vysvětlení antisemitismu coby teorie obětního beránka, který za svůj osud nenese odpovědnost.

Zachraňme židovskou kulturu

Brzy po válce začíná být z dopisů zřejmé, že psaní o politice povede k rozepřím. Přesto se tomuto tématu nebylo možné vyhnout. „Také jinak na Vás myslíme, ačkoliv by Vás vlastně měl vzít čert – jak také jistě víte,“ zakončuje Arendtová v roce 1946 jeden z dopisů a v jiném doznává, že kdyby měla na stole kalamář, tak s ním mrskne o zeď. Scholem pro změnu píše o tom, že její veřejně publikované texty jsou „antisionistické“. Celkově se zdá, že sice každý vidí jiný svět, shodnou se ale aspoň na tom, že v něm nejsou schopni najít mnoho dobrého. Do úvah o Palestině, potažmo budoucím Izraeli, se výrazně promítají odlišné perspektivy obyvatele Jeruzaléma a pozorovatelky zvenčí, což ve sporech o izraelsko­-palestinský konflikt lze sledovat až do dnešních dnů. „Nechcete mi přece jen napsat, co si vlastně myslíte?“ snaží se Arendtová zjistit v době, kdy v Palestině probíhají teroristické útoky židovských skupin Irgun a Stern. Politika se nicméně z dopisů postupně vytrácí, přičemž odpovědi na vyřčené otázky zůstávají dlužni oba pisatelé. O vzniku Státu Izrael v roce 1948 a bezprostřední válce se nedozvíme téměř nic, protože pro oba zúčastněné jde o příliš bolavé téma.

Staré přátele ale kupodivu svedla dohromady ještě jedna okolnost: Arendtová v roce 1949 začala pracovat jako výkonná tajemnice v Jewish Cultural Reconstruction (JCR), což byla organizace, která se snažila ­zachránit zbytky kulturního dědictví židovstva, jež bylo Němci roznesené po celé Evropě. Scholem byl přitom jedním z emisarů institutu a zároveň zástupce Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, kam měla většina knih a artefaktů směřovat. Frekvence dopisů tedy v letech 1949–1951 prudce roste a v podstatě všechny se točí kolem knižních sbírek judaik a hebraik, které je třeba dostat z Evropy. To koresponduje se změnou stylu: dopisy jsou delší, ale pracovního rázu, formálnější a pro čtenáře méně záživné. Za tahanicemi o to, kolik knih si zaslouží Izrael, kolik z nich by mělo skončit u amerických Židů a které by naopak měly zůstat ve zdecimovaných evropských obcích, se skrývá dobrodružství, jež vypovídá o nasazení obou zúčastněných. Oba se přitom shodují na tom, že největší část zachráněných sbírek by měla putovat do Izraele, kde je židovstvo stále živoucí, Arendtová je nicméně citlivější k požadavkům evropských obcí i zájmům amerických Židů. U Scholema se naopak místy může zdát, že existenci trosek evropských židovských obcí nepřikládá valný význam, jako by všichni Židé odešli do Izraele (což pro většinu z nich opravdu platilo).

Banalita, nebo bagatelizace?

Po roce 1952 se proluky mezi dopisy stále zvětšují, oba přátelé však volí smířlivější tón a navzájem se zahrnují chválou svých děl. Pomalu začínají také vycházet první Benjaminovy práce. Blíží se ale také rozkol, který podle dostupných informací znamenal konec přátelství i dopisování. Arendtová se účastní procesu s Adolfem Eichmannem a po novinových reportážích pracuje na knize Eichmann v Jeruzalémě s podtitulem Zpráva o banalitě zla (1963, česky 1995), která se stane nejdiskutovanější knihou jejího života a postaví proti ní většinu světového židovstva.

„Židovská komunita se chopila zbraně,“ píše Hans Morgenthau Arendtové krátce po vydání kontroverzní knihy a nijak přitom nepřehání. Do boje proti knižní reportáži se pustí Liga proti hanobení, Rada německých Židů, B’nai B’rith, Světový židovský kongres a nespočet dalších jednotlivců i institucí. Stranou útoků, které vykazují prvky propagandistické kampaně, nezůstane ani Scholem, jenž Arendtové pošle zřejmě nejdelší dopis vůbec. Vyčítá jí v něm, že postrádá „lásku k Židům“, a konstatuje, že v něm čtení Eichmanna v Jeruzalémě vzbuzuje „pocit hořkosti a studu“. Spontaneitu osobního dopisu poněkud kalí zjištění, že je sice adresován Arendtové, ale koncipován je jako dopis určený pro média, kde následně spolu s její odpovědí i vychází. „Antisemita je antisemita, ne Žid, který se občas také vyjadřuje kriticky o židovských záležitostech, a vůbec nesejde na tom, jestli má pravdu nebo ne,“ snaží se mu neúspěšně Arendtová vysvětlit v jednom z posledních dopisů a my můžeme dodat, že dnes by takový Žid byl zřejmě označen za sebenenávistného.

V Eichmannovi v Jeruzalémě se dočteme, že obžaloba nacistického zločince nevycházela z toho, „co Eichmann skutečně učinil, ale z toho, co Židé vytrpěli“. Právě hledání odpovědnosti na straně obětí a děsivé normality u jejich katů vyvolalo celosvětový povyk, který přehlížel, že Arendtová se ve své knize nikdy neuchyluje k uplatňování kolektivní viny, ale odmítá zamlčovat spolupráci některých členů tzv. židovských rad na genocidě. Přístup, jenž se snaží oprostit od veškerých emocí, ale těžko mohl uspět v době, kdy hrůzy šoa byly ještě příliš živé, a očekávat, že přeživší budou reagovat bez emocí, v jejich očích znamenalo prostě bezcitnost. Scholem na jedné straně uznává smysl pátrání po slabostech samotných Židů, přístup Arendtové však považuje za příliš jednostranný, účelový a v době trvajícího ohrožení židovského národa vlastně za zradu, která poslouží nepřátelům Izraele a sionismu.

Arendtová kvůli reportáži z Jeruzaléma ztratila řadu přátel a Scholem byl jen jedním z nich. „Udeřila jsi přímo na nejcitlivější nervové zakončení příliš mnoha lidí – na lež v samé podstatě jejich existence – a oni Tě nenávidí…“ napsal jí Karl Jaspers, u něhož vždy nacházela zastání. Arendtová nezůstala osamocena, stejná protivenství zažíval i historik holocaustu Raul Hilberg a Bertolt Brecht dávno před ní poukazoval na to, že i vrah milionů lidí může zůstat klaunem. Zlo může být banální ve své normalitě, ale reflexe této povrchnosti nevede nutně k jeho bagatelizaci. Na pohřbu Hannah Arendtové její celoživotní přítel Hans Jonas pronesl, že měla „zvláštní nadání pro přátelství“. Po přečtení její korespondence se Scholemem je zřejmé, že to ne vždy stačilo.