Poslední socialistický utopista

Americký filosof a aktivista Cornel West jej označil za posledního velkého evropského revolučně socialistického intelektuála. Stál u zrodu kulturálních studií a nové levice a ovlivnil celou generaci kulturních teoretiků a teoretiček po celém světě. Raymond Williams zanechal ve světě literární a kulturní teorie nesmazatelnou stopu. Poslední srpnový den jsme si připomněli sto let od jeho narození. V teoretikově rodném Walesu vyšlo k tomuto výročí nové vydání politických esejů Who Speaks for Wales? (Kdo je hlasem Walesu?), tamní nakladatelství Parthian připravilo rovněž nové vydání Williamsova životopisu z pera historika Daie Smitha a výbor z díla a londýnské nakladatelství Verso chystá na příští rok knihu jeho dosud nepublikovaných či těžce dostupných textů. V českém prostředí však toto jubileum zůstává, zdá se, bez většího povšimnutí.

Williamsovo dílo obecně u nás neprošlo příliš hlubokou reflexí. Výjimku představuje monografie komparatisty Josefa Šebka Literatura a sociálno z roku 2019, která seznamuje čtenáře s autorovou teorií kulturního materialismu a především pak s Jonathanem Dollimorem a Alanem Sinfieldem, kteří William­sův koncept dále rozpracovali. Williamsovo dílo samotné máme v českém překladu dostupné pouze v podobě výboru z jeho hlavní teoretické práce Marxismus a literatura (1977) v knize Texty v oběhu (2014) v překladu již výše zmíněného Josefa Šebka a rovněž ve zkrácené verzi článku Devatenáct set osmdesát čtyři, v roce 1984 vydaném v časopise Světová literatura (1992) v překladu Kateřiny Hilské. Zde však Williamsova česká stopa – až na několik drobných zmínek ve vybraných článcích či překladových monografiích věnovaných především kulturálním studiím – končí. O to méně je pak znám autorův přínos v oblasti tzv. science fiction studies, do nichž vnesl ve své době originální pohled na vztah utopické a sci­-fi literatury.

Britská kulturální studia

Sociolog Stuart Hall, dnes pravděpodobně nejznámější představitel britských kulturálních studií, napsal, že Williams musel prožít jistý druh šoku, když se přesunul z velšského venkova do univerzitního prostředí Cambridge, z periferie do centra intelektuálního dění, z vesnice do města, napříč společenskými třídami – tato zkušenost se později promítla do jeho autobiograficky laděného románu Border Country (Pomezí, 1960).

Williamsův akademický život byl sice na čtyři roky přerušen během druhé světové války, kdy sloužil u protitankové jednotky a mimo jiné se účastnil bitvy o Normandii, v roce 1946 se však do Cambridge vrátil a pokračoval ve studiích. Mezi lety 1946 a 1961 pak působil na Oxfordské univerzitě jako lektor večerních doškolujících kursů pro pracující. Jak uvádí socioložka Irena Reifová, tyto kursy „přivedly na univerzitní půdu zcela nový typ studentů, kteří zásadně narušili dosavadní homogenitu světa intelektuálních elit“. A právě zkušenost setkání s dospělými studenty (mezi lektory patřili například Richard Hoggart, literární teoretik a první ředitel birminghamského Centra pro současná kulturální studia, nebo historik E. P. Thompson) z řad dělnické třídy připoutala pozornost lektorů k populární kultuře, a dala tak vzniknout kulturálním studiím. Dle sociologa Chrise Rojeka to byl právě Raymond Williams (společně s Hoggartem a Thompsonem), kdo učinil z kultury pracující třídy pro akademický svět předmět zkoumání.

Od kulturalismu k (anti)postmodernismu

Britsko­-australský sociolog Andrew Milner dělí vývoj Williamsova myšlení do tří fází, přičemž tyto fáze považuje za přímo provázané s vývojem nové levice (periodizaci nové levice Milner přejímá od marxistického politického teoretika Petera Sedgwicka, který rozlišuje mezi starou novou levicí a novou novou levicí, k nimž Milner dodává ještě třetí stupeň – postmoderní novou levici).

První fázi – spjatou se starou novou levicí, počínající rokem 1956, kdy vypukla suezská krize a bylo potlačeno maďarské povstání – označil Milner jako levicový kulturalismus. Nutno dodat, že již od počátku svých studií byl Williams rozkročen mezi několika myšlenkovými proudy. Na jedné straně britským kulturalismem – pro nějž byl typický kulturní konzervatismus a odpor k populární kultuře –, ztělesněným v osobě literárního kritika a Williamsova učitele Franka Raymonda ­Leavise. Na straně druhé nedogmatickým marxismem, reprezentovaným teoretiky frankfurtské školy, maďarským filosofem ­Györgyem Lukácsem nebo francouzským sociologem Lucienem Goldmannem. V tomto období Williams napsal své úspěšné knihy Culture and Society (Kultura a společnost, 1958) a The Long Revolution (Dlouhá revoluce, 1961). Právě v Culture and Society se rozešel s Leavisem, když odmítl jeho představu objektivní kulturní tradice (literárního kánonu), neboť ta je podle Williamse vždy tradicí selektivní, utvářenou na základě zájmů dominantní společenské třídy. Zároveň ve své knize vedl Williams polemiku i s dobovým britským literárněvědným marxismem. Vůči němu se rovněž velmi ostře vymezil, neboť jej považoval za pouhou mechanickou aplikaci modelu základny a nadstavby na literární dílo. Takováto podoba marxismu – držící se linie britské komunistické strany, kterou politicky opustil ještě během druhé světové války – byla Williamsovi zcela cizí. Zároveň jej však dovedla k novému promýšlení modelu základny a nadstavby, klíčovému pro další rozvoj jeho vlastního teoretického přístupu, který později pojmenoval jako kulturní materialismus.

Právě v druhé fázi vývoje jeho myšlení, Mil­nerem označené kulturní materialismus, Williams vytváří ucelenou podobu své metody. Toto období Milner spojuje s novou novou levicí, jejíž vznik koresponduje s protestními událostmi roku 1968 a následnou invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Tehdy Williams publikoval především svou klíčovou teoretickou práci Marxismus a literatura. Leavisovské pojetí kultury a ortodoxně marxistickou představu ideologie zde nahradil Gramsciho teorií hegemonie. Co je však podstatnější, namísto soudu a kanonizace literárních děl postavil do středu své teorie deskripci a explanaci. Právě toto, dle Milnera, dnes nazýváme kulturálními studii. Posun od literárních ke kulturálním studiím je následkem Williamsovy averze k Leavisovu preskriptivnímu kriticismu. Williams se spíše než abstrakcí kritické klasifikace dožadoval komplexní analýzy.

Kulturní materialismus jakožto metoda, jak ji popsal, „je teorií kultury (společenského a materiálního) produktivního procesu a specifických praktik ,umění‘ jakožto společenského užití materiálních výrobních prostředků“. Williams zde kritizoval tradiční marxistickou teorii základny a nadstavby. Šel proti jádru dvou tradic: idealistické, která podle něho přisuzovala až spiritualistický význam kulturní produkci, a materialistické, která kulturní produkci považovala za druhotnou. Navrhl tedy přehodnocení tří klíčových termínů celé koncepce. Nej­prve po­jmu základna. Ten by měl označovat primární produkci společnosti a samotných lidí, spíše než pouhou ekonomickou dimenzi této produkce. Nadstavba by měla označovat široké spektrum kulturních praktik, spíše než pouhý sekundární a (základnou) podmíněný obsah. Nakonec pojem determinace by měl označovat nastavení limitů a vyvíjení tlaku, spíše než předurčené příčiny. Nadstavba a další spřízněné termíny v marxistické ideologii či sféra umění a idejí dle Williamse mylně prezentují ve skutečnosti reálné a materiální aktivity jako jaksi nereálné a nemateriální. Díky tomu žádnou z těchto aktivit nelze uchopit takovou, jaká skutečně je, jako reálnou praktiku – součást celého materiálního společenského procesu.

Závěrečné období autorovy tvorby – propojené s postmoderní novou levicí – nazval Milner (anti)postmodernismem. V osmdesátých letech Williams vyjádřil svou podporu a sympatie nově vznikajícím sociálním hnutím, především ekologickému a feministickému. Z této doby pochází například esej Socia­lism and ecology (Socialismus a ekologie, 1983), v němž usiloval o dialog mezi ekologickým a dělnickým hnutím. V tomto ohledu byl silně ovlivněn například myšlenkami východoněmeckého disidenta Rudolfa Bahra, později jednoho ze zakladatelů německých Zelených. V roce 1988, v pouhých šedesáti šesti letech, prodělal Williams infarkt, který se mu stal osudným, a zanechal tak po sobě nedokončený historický román People of the Black Mountains (Lidé Černých hor, ­1989–1990), vydaný ve dvou svazcích rok po jeho předčasném úmrtí.

Williams a science fiction

Když Williams v roce 1983 v knize Towards 2000 (Vstříc miléniu) identifikoval jako své „zdroje pro cestu naděje“ nová sociální hnutí (mírové, ekologické a feministické) a hnutí opoziční kultury, hovořil obecněji o nové divadelní, filmové a literární produkci. Andrew Milner nicméně předpokládá, že významnou součástí této opoziční kultury byla utopická a sci­-fi literatura. Williamsův zájem o sci­-fi dělí Milner do tří dimenzí: v první řadě dva eseje specificky věnované tomuto žánru, oba publikované v časopise Science Fiction Studies, dále je zde řada menších odkazů v jeho obecnějších, ovšem známějších pracích, jako jsou Culture and Society nebo The Country and the City (Venkov a město, 1973), a nakonec dva romány odehrávající se v budoucnosti, The Volunteers (Dobrovolníci, 1978) a The Fight for Manod (Boj o Manod, 1979), přičemž první z nich má určité charakteristiky sci­-fi a oba lze do jisté míry označit za utopické.

Pro exkomunistické intelektuály v Británii padesátých let byla klíčovým teoretickým problémem otázka dědictví stalinistického marxismu (například E. P. Thompson svou první velkou práci věnoval britskému spisovateli, umělci a utopickému socialistovi Williamu Morrisovi). Někteří nalezli odpověď ve starší tradici utopického socialismu. Pro mladší radikály, fascinované populární kulturou a vnímající hrozbu studené války a možného jaderného konfliktu, představoval jednu z alternativ ke stalinismu George Orwell a jeho dystopický román 1984 (1949, česky 1984). Williams však tehdy ve svém eseji Science Fiction z roku 1956 vůči ani jednomu z těchto typů utopické literatury neprojevil příliš velké sympatie. Nutno zmínit, že dobová literární kritika (především ta akademická) nebyla sci­-fi literatuře příliš nakloněna. Williamsův esej, byť v určitém ohledu silně kritický, tedy znamenal jistý zlom, neboť přistupoval ke sci­-fi se vší vážností.

„Fikce je jistým druhem skutečnosti, ačkoli některým lidem trvá staletí, než si na to zvyknou,“ začíná Williams svůj esej. Musíme dávat pozor, abychom současný fenomén, kterým je sci­-fi, nezavrhli kvůli jeho extravaganci či nereálnosti. Podobně bychom totiž, míní Williams, mohli zavrhnout i velká literární díla jako Homérovu Odysseu, Swiftovy Gulliverovy cesty či Shakespearovu Bouři. „Skutečnosti science fiction jsou fiktivní a můžeme k nim přistupovat pouze z literárního hlediska.“

V tehdejší vědecko­-fantastické literární produkci Williams detekoval tři převládající typy, které pojmenoval negativní utopie, soudný den a vesmírná antropologie. Ačkoli dává najevo svou nelibost vůči prvním dvěma typům, společně s vesmírnou antropologií budí jeho zájem, neboť „náleží přímo do současné struktury zakoušení“, zatímco ostatní sci­-fi považoval z velké části za čistě komerční záležitost, založenou na tom, že se tradiční, nijak inovativní brakové příběhy převlečou do futuristického hávu (kovboje, indiány a pušky nahradili astronauti, mimozemšťané a laserové zbraně).

Negativní utopii Williams chápe jako korupci utopických románů, charakteristickou pro 20. století. Jedná se o příběhy sekulárního ráje budoucnosti – ty podle něj dosáhly ­svého vrcholu v Morrisových Novinkách z Utopie (1890, česky 1926) –, jež se zvrhnou ve svůj pravý opak, příběhy sekulárního pekla budoucnosti, a jako ukázkový příklad negativní utopie uvádí Bradburyho 451° Fahrenheita (1953, česky 1957). Negativní utopie tedy nejsou varováním ani tak před budoucností, jako spíše před „adekvátností jistých typů zakoušení, jež se rychle stávají ortodoxními“. A věří, že bude­-li se o lidech hovořit jako o masách, skutečně se můžeme v budoucnosti dočkat pálení knih a ničení měst.

V románech typu soudného dne často dojde k likvidaci veškerého života. Jsou však případy, kdy dopad katastrofy nepřekročí tuto hranici a příběh se přepne do režimu negativní utopie, jako například u Wyndhamova Dne Trifidů (1951, česky 1972). Williams dodává, že roli, kterou Bůh plnil v biblickém posledním soudu, dnes v science fiction soudného dne může plnit například atomová bomba. V povídce To, co zatím spalo (1948, česky 1994) Alfreda Eltona van Vogta narazí atomová bomba do záhadného kamene, jenž je ve skutečnosti stejným zařízením v celoplanetárním měřítku, které spálí celou sluneční soustavu. Řadu sci­-fi příběhů považuje ­Williams za antisci­-fi, neboť ve spoustě z nich se lidské organizované úsilí poznávat a ovládat stane osudným, a je tak jakýmsi abstraktním hlavním padouchem celého příběhu.

Byť je koncept vesmírné antropologie oproti dvěma předchozím mnohem méně propracovaný (v eseji je mu věnován pouze krátký závěrečný odstavec), Williams považoval sci­-fi tohoto typu za příklad „ryzí imaginace a skutečné inteligence“. Namísto odrazu společenského pesimismu, který spatřoval v negativní utopii a soudném dni, nalezl v románech vesmírné antropologie jistý příslib naděje při uvažování o možné budoucnosti. V těchto příbězích je tradiční vzorec sci­-fi využit k objevování nových civilizací a způsobů života. Williams byl v tomto ohledu uchvácen především románem A Case of Conscience (Otázka svědomí, 1958), v němž James Blish vykreslil rasu Lithianů, dva a půl metru vysokých bytostí připomínajících plazy. Za jistou formu vesmírné antropologie by se dal považovat například i seriál Star Trek (nikoli náhodou je James Blish autorem několika jeho knižních zpracování).

Science fiction, utopie a dystopie

Hlavní Williamsovou prací věnovanou sci­-fi a utopiím je jeho pozdní esej Utopia and Science Fiction (Utopie a science fiction) z roku 1978. Vymezuje zde čtyři základní typy alternativní reality přítomné ve sci­-fi literatuře: ráj nebo peklo, pozitivně či negativně z vnějšku změněné světy, pozitivní nebo negativní úmyslné transformace a pozitivní nebo negativní technologické transformace. Tím, co pojí utopickou, dystopickou a sci­-fi literaturu, je pro Williamse „prezentace odlišného“, což je činí závislými na diskontinuitě s realismem. Jak dodává Andrew Milner, tato diskontinuita je zřetelnější v neutopické a nedystopické sci­-fi, jelikož utopie a dystopie vyžadují pro svou politickou efektivitu implicitně napojení na realitu.

V případě ráje (či pekla) existuje lepší (nebo horší) způsob života zkrátka někde jinde, mimo náš běžný svět. Jen zřídkakdy jsou ráj či peklo utopické. Většinou se jedná o projekce magického či náboženského myšlení. Planety a kultury s touto charakteristikou jsou ve sci­-fi většinou výplodem kouzel či fantazie. V některých případech však mohou být latentně utopické nebo latentně dystopické, a to v závislosti na míře jejich propojení s nějakým lidským a společenským prvkem.

Ve světě změněném z vnějšku byl nový způsob života umožněn pomocí nečekaného přírodního jevu. Williams se domnívá, že tento typ sahá za hranice utopie a dystopie. Nezáleží na tom, zda je tento jev možné vysvětlit vědou nebo magií. Podstatný je zde faktor lidské bezmocnosti. Tento „jev nás buď spasí, nebo zničí a my jsme jeho objekty“. Řada románů tohoto typu je však dle Williamse latentně dystopická. Přírodní svět se vymyká lidské kontrole. Omezuje tak – či přímo eliminuje – možnosti lidského úsilí.

V případě úmyslné transformace je nový způsob života, ať už šťastnější nebo bídnější, umožněn lidským úsilím. Změny může být dosaženo za pomocí aplikované vědy, ovšem klíčový je prvek lidského jednání a společenské nebo politické transformace (což tento typ odlišuje od následujícího). Tento typ je vždy striktně utopický nebo dystopický.

V technologické transformaci, jak už název napovídá, byl nový způsob života umožněn pomocí vývoje nového vynálezu. Tento typ se může stát striktně utopickým nebo dystopickým, pouze pokud bude vyobrazení následků transformace fungovat společensky jako vědomá touha nebo vědomé varování.

Williams se odvolává na periodizaci utopického myšlení francouzského filosofa Migue­la Abensoura, podle něhož nastává zlom v roce 1850, kdy „dochází k přechodu od systematického budování alternativních systémů organizace společenského života k otevřenějšímu a heuristickému diskursu o alternativních hodnotách“. Abensour hovoří o zpřetrhání vazeb se systémy – se všemi modely původní utopické praxe – poskytujícími řešení sociální otázky způsobem, který je buď nevědecký, nebo poučující. Úmyslně heuristické hypotézy unikají té či oné straně marxismu. „Tyto hypotézy jsou zkrátka odlišné a dávají vzniknout novým vztahům mezi utopickou subverzí a marxistickou revolucí.“

Systematický model v rámci utopické literatury většinou reprezentují dvě společenské situace. Buď zde máme společensky sebevědomou novou nastupující třídu, která si je jistá, že může porazit třídu vládnoucí a nastolit nový pořádek. Nebo zde máme zoufalství utlačované třídy, která musí vytvořit nový ráj, protože život na zemi je pro ni peklo. Systematický model je tedy vždy reakcí na tyranii nebo rozklad. Vedle toho heuristický model je často reakcí na omezený reformismus.

V heuristické utopii Williams nachází silnou vizi proti převládajícímu směru uvažování, zatímco systematická utopie nabízí sílu přesvědčení, že svět skutečně může být lepším místem. Slabost heuristického modelu spočívá v tom, že se může stát izolovaným a následně upadnout v sentimentální touhu. Slabost systematického modelu pak spočívá v nedostatku prostoru pro život, jak je skutečně organizován. Kombinace těchto modelů má dle Williamse co do činění s charakterem dystopií 20. století. V kontextu utopických modelů považuje za klíčovou otázku, proč v jejich strukturách došlo ke změně v jejich pravý opak – například u Zamjatina, Huxleyho a Orwella a celé další generace spisovatelů science fiction.

Nový utopický impuls

Williams tvrdí, že současná sci­-fi se posunula za hranice utopického. Zatímco utopická transformace je společenské a morální povahy, vědecko­-fantastická transformace je povahy přírodní. Nejde v ní o nový způsob života, ale o nové druhy a novou přírodu.

V kontextu tohoto nového převládajícího modelu Williams uvítal návrat utopického modelu, který spatřoval především v románu Ursuly K. Le Guin Vyděděnec (1974, česky 1995). Ten podle něho nese jisté znaky doby svého vzniku, především „ostražité zpochybňování utopického impulsu, navzdory jeho základnímu přijetí“. A podstatné je, že Anarres (měsíc planety Urras, jedno z hlavních dějišť Vyděděnce), který má být utopií, je pustý a vyprahlý. Nedisponuje prosperující vitalitou, jak tomu bylo u klasických utopických světů zvykem. Jedná se o technicky pokročilou budoucnost, ovšem takovou, jaká je možná v podmínkách pustiny. ­Williams přirovnává obyvatele Annares k ­Morrisovým družstevníkům. Stejně jako oni žijí ze vzájem­né pomoci, jelikož podmínky jejich domoviny jim nedávají příliš na výběr. „Společenské a etické normy jsou zde nejvyšším bodem utopické imaginace.“ Utopie v podání Ursuly K. Le Guin není tradičním „věkem pokoje“, je stále trvajícím ne­­ukončeným procesem, což Williams velmi vítá jako nový utopický impuls.

Raymond Williams správně zpozoroval, že počátkem 20. století došlo k přesunu od utopické sci­-fi k dystopické. Tento posun dával za vinu dobovému společensko­-politickému kontextu. Stejně tak trefně identifikoval i návrat utopické sci­-fi, k němuž došlo spolu s oživením utopického impulsu v šedesátých letech. Oproti teoretikům science fiction studies – jako je například Darko Suvin (jeden ze zakladatelů oboru, zároveň první editor stejnojmenného odborného časopisu), pro kterého je utopie pouhým politickým subžánrem, který science fiction zpětně absorbovala – Williams trval na rozlišení sci­-fi, utopické a dystopické literatury, a přestože se mnohdy vzájemně překrývají, považoval je za svébytné literární žánry s vlastní historií a charakteristikami.

Autor je překladatel.