Srovnávání revolučních událostí v Praze a Paříži v roce 1968 zpravidla vede k závěrům, že jde o dvě linie emancipačního vzedmutí, které ve stejný čas konfrontovalo různé politické systémy. Sborník Květen 68 a pražské jaro se nesnaží tyto zkušenosti vzájemně přiblížit a některé příspěvky spojuje spíše přiznaný badiouovský akcent.
Má pražské a pařížské jaro něco společného – kromě toho, že proběhly ve stejném roce 1968? Na první pohled nikoli: zatímco pařížské barikády vzešly ze studentských a dělnických protestů (s účastí hrstky tehdejší levicové inteligence), kterým bylo vlastní revoluční naladění, za železnou oponou se odehrával pokus o ekonomickou reformu nefunkčního centrálně plánovaného hospodářství společně se snahou o pluralizaci stejně tak centralistického státostranického aparátu stalinské éry.
Bez vzájemné komunikace
Ačkoli obě události dělila zmíněná železná opona a odlišná ideologická i společenská východiska, společné měly minimálně to, že skončily nezdarem – sovětskou intervencí a normalizací v Československu a následným volebním vítězstvím Charlese de Gaulla ve Francii.
Sborník Revolutions for the Future: May ’68 and the Prague Spring (Revoluce pro budoucnost. Květen 68 a pražské jaro, 2021), který nedávno vyšel v nakladatelství Suture Press, se nicméně snaží postavit zmíněné události alespoň vedle sebe tak, aby vynikly jak jejich společné body, tak i místa, kde se nijak neprotínají. Samotné uspořádání sborníku ostatně sestává ze dvou pečlivě oddělených bloků – jeden je o Paříži, druhý o Praze – a žádnou železnou oponu už ani nepotřebují, protože spolu ani nezkoušejí nijak komunikovat, prolínat se nebo na sebe vzájemně reagovat. Několik frankofonních autorů se tedy v prvé půli rozepisuje ve svých příspěvcích o „květnu 1968“, stejně jako se několik převážně českých autorů v druhé části vyjadřuje k historickým událostem osmašedesátnického reformismu.
Za jedinou výjimku z tohoto pravidla snad lze považovat text Michaela Hausera, který pro výklad „emancipační transfigurace státu“ během pražského jara využívá pojmy rancièrovské politické teorie. Jinak ale sborník sestává z víceméně koherentního bloku textů pojednávajících o reformním procesu v tehdejším Československu a z poněkud rozevlátého bloku textů o pařížském dění osmašedesátého roku a jeho odrazech v politické filosofii. Kromě Rancièrova textu se ale čtenář o samotném pařížském jaru příliš nedozví a spíše je mu předložena možnost seznámit se s některými filosofickými koncepcemi, které z tehdejších událostí (ne)přímo vzešly, a to se zřejmým zaměřením na ontologický systém Alaina Badioua, jednoho z nejvýznačnějších jmen současné frankofonní filosofie.
Zaměřeno na Badioua
Tak je tomu alespoň v textech Jany Ndiyae Beránkové, Rezy Naderiho nebo Nicka Nesbitta. Ani jeden z nich ale zároveň nelze považovat za nějaké „uvedení do Badioua“. Jsou to spíše studie, které s chirurgickou pečlivostí pitvají zvolená témata Badiouova systému, nebo přesněji to, jak se jeho filosofické výdobytky vztahují k výdobytkům jiných filosofů, jmenovitě Jacquese-Alaina Millera, Sylvaina Lazaruse nebo Karla Marxe. Tvoří dohromady nějakých sedmdesát stránek příspěvků k „badiouovským studiím“ a nechávají také nahlédnout do kuchyně francouzské politické filosofie radikálně levicové afiliace. Nicméně pařížského jara v nich zkrátka tolik není, leda zasutého jako onoho prvního hybatele, který dal vzniknout význačným filosofickým dílům a debatám, jež si našly cestu až na stránky sborníku Revolutions for the Future.
Poněkud odlišně se to má s textem Vincenta Jacquese, v němž autor docela podnětně shrnuje filosofické myšlení dvojice Gilles Deleuze – Félix Guattari, a to právě ve světle pařížského května. Jacquesův příspěvek čtenáři předkládá způsob, jakým zmíněná dvojice ve své době konceptuálně uchopila květen 68 a jak se toto revoluční dění odrazilo v jejich filosofickém vývoji. Text Étienna Balibara ale už explicitní zmínky o pařížském jaru příliš nepotřebuje a věnuje se hlavně vysvětlení Lacanovy teorie čtyř diskursů a může alespoň sloužit jako přívětivý úvod do této složité problematiky.
Ona československá část sborníku oproti tomu sestává z příspěvků, které se svého určeného tématu drží o poznání důsledněji, a některé z nich zároveň slouží i jako historické sondy do teorie i praxe v pozadí pražského jara. Je tomu tak ale možná i proto, že pražské jaro bylo potlačeno s takovou důsledností, že jeho další rozvíjení – ať už na poli filosofie nebo jinde – bylo dokonale znemožněno vládnoucí normalizační mocí. Zatímco tedy pařížský květen dostal šanci na přežití alespoň v akademických institucích a intelektuálních a aktivistických kruzích, československé jaro představuje už jen mrtvou historickou událost, po níž už se lze leda ohlédnout optikou politické archeologie.
Globální revoluční událost
Tak je tomu například ve studii Petra Kužela o dělnických radách a jejich místu v programu samosprávného socialismu, který byl obecným cílem někdejších reformních komunistů. Dobře se tak doplňuje s textem Jana Mervarta, jenž reflektuje utopickou dimenzi demokratického socialistického programu v alternativních radikálně levicových kruzích tehdejší doby a snaží se tím nalomit přesvědčení, že tehdejší snahy o jiný socialismus netvořily tak homogenní blok, jak by se z dnešního pohledu mohlo zdát, ale byly přece jen o něco pestřejší směsicí úvah nad tím, co vlastně znamená socialistická společnost a jakými cestami se k ní vydat.
S podobným záměrem se tématu chápe i Ivan Landa, když staví radikálně demokratické socialisty do opozice vůči oficiální reformistické garnituře, kterou interpretuje jako technokratickou a technodeterministickou.
Knihu nakonec uzavírá studie Josepha Grima Feinberga, stavějící se spíše kriticky k badiouovskému naladění části příspěvků a reflektující smysl události sametového roku 1989 a polistopadového dění, a to i ve vztahu k pražskému jaru.
Soudě podle úvodních slov mělo být smyslem sborníku nahlédnout revoluční rok 1968 v duchu badiouovského univerzalismu a pojmout ho jako skutečnou globální revoluční událost, která rezonuje dodnes. Podařilo se ale takovou nemalou ambici naplnit? Může nakonec znít vlastně překvapivě, když odpovíme, že svým způsobem ano, alespoň pokud akceptujeme, že událost (politické) pravdy v pojetí Alaina Badioua představuje hlavně průlom v zavedeném řádu věcí, z jehož slepé skvrny se vynořuje netušená možnost nového politického uspořádání a invence. Jak pražské, tak i pařížské jaro bylo časovým úsekem, během něhož docházelo k nevídané politické invenci s potenciálně dalekosáhlými důsledky. Ostatně právě proto bylo nutné obě události co nejrázněji utnout a potlačit. Zároveň je ale předložený sborník také bezděčným dokladem toho, že osmašedesátý rok je už vyčerpanou sekvencí, která namísto skutečné invence přináší už jen historická ohlédnutí.
Autor je filosof.
Jana Ndiaye Beránková, Michael Hauser, and Nick Nesbitt (eds.): Revolutions for the Future: May ’68 and the Prague Spring. Suture Press, Lyon 2020, 324 stran.