Čtenář, který se s dílem spisovatelky a překladatelky Bohumily Grögerové seznámí v jeho úplnosti, může být zaražen disproporcí mezi riskantní experimentálností autorčiny ranější tvorby a pozdními vzpomínkovými texty. Není však jejich protikladnost pouze optickým klamem?
„Psaní je pro mne především činností, jejíž výsledek mne sice málokdy uspokojí, ale jejíž proces mi poskytuje čistou radost,“ svěřuje čtenářům Bohumila Grögerová v Trojcestí (1991) – předposlední knize, na níž autorsky spolupracovala se svým životním i tvůrčím partnerem, básníkem a překladatelem Josefem Hiršalem. „Chystám se psát. Víc než týden, víc než měsíc, víc než čtvrt roku. Chystám se psát právě teď, v tomto okamžiku,“ začíná Branka z pantů (1998), první ze série vzpomínkových knih, které psala sama. V Rukopisu (2008), oceněném v roce 2009 Magnesií Literou za poezii, je nemožnost číst a psát jedním z nejbolestněji vnímaných dopadů diagnózy oboustranné slepoty: „potřebuji knihu a číst/ papír tužku a psát“. Ve Dvou zelených tónech (2012) jí psaní nahrazuje i dialog se zesnulým partnerem, přičemž možná až překvapivě důvěřuje jazyku: „K tvorbě nestačí rozhodnutí, pevná vůle či dokonce pocit povinnosti. Psaní není svou podstatou výlučně osobní věcí, vždyť píšeme prostřednictvím jazyka, v němž je zabudována jakási pradávná a věčně platná moudrost skrytá v jeho struktuře, ve vazbách a rčeních.“ Tematizace a reflexe procesu psaní je v tvorbě Bohumily Grögerové setrvalým motivem, byť nabývá radikálně odlišných podob – od dekonstrukce jazyka na hranu pouhé hry až po zdůraznění funkce příběhu jako zprávy o tom, co se opravdu stalo.
Cesty a konstelace
Letohrádek Hvězda, v němž do října letošního roku probíhá u příležitosti stého výročí autorčina narození výstava Setiny, je obklopen lesoparkem. Široké a dlouhé prašné „bulváry“ lipových alejí – každý z těch mohutných stromů může být bájným Yggdrasilem zmiňovaným i v posmrtně vyšlém Mém labyrintu (2014) – kontrastují se zarostlou polodivočinou, kde je vše dovoleno a která začíná hned za okrajem cesty. Kontrast mezi geometrickou, čísly konstruovanou kostrou a chaosem, který je s ní v překvapivé symbióze, dobře ilustruje dvě podstatné linie autorčiny tvorby, které požírají své vzájemně propletené ocasy. Na jedné straně syrovost každodennosti pozdní samostatné tvorby, jejíž civilní tvary jako by tajily samotnou existenci jakékoli literární formy, na druhé straně prebiotická polévka experimentu šedesátých let, v níž z jednoduchých prvků vznikají složité základy života a literatury.
Rozdíl mezi organickou a neorganickou přírodou je v konečném důsledku pouze ve struktuře, „konstrukci“, „konstelaci“, uspořádání hmoty (text tři v ikonické knize z roku 1968 JOB – BOJ přeskupuje i větu „Organismy se liší tím jak si dokážou samy vytvořit základní uhlíkovou kostru svých dusíkatých sloučenin“). I konečný výsledek daného permutačního procesu poháněného sluneční energií (fascinace sluncem, stávání se jím, je jedním z výrazných motivů Grögerové – především v pozoruhodných „slunečních snech“) je dílem okouzlené pravděpodobnosti, vrhem kostek, kdy se možnost mění v nutnost, úsilím pozorovatele o dialog s náhodou, jehož prvním důsledkem je od základu obrodit realitou zneužitý jazyk (slovy esejisty Jeana-Clarence Lamberta), ozřejmit vlastní – autorovou i čtenářovou – vůlí smysl díla, znovu vynalézt lásku k jazyku. Metoda, technologický postup básně, byť v případě experimentální poezie přiznaný a předvedený, není vyčerpávajícím údajem – je prostorem poskytnutým náhodě tak, aby se nevyloučila přesnost, aby zůstala zachována provázaná rozmanitost.
Zachytit, co se ztrácí?
Hledání estetické kvality i samotného rázu a vývoje světa právě v tom, co je každodenností a formalizací nejvíce poničeno, je klíčovým rysem literárního experimentu. Texty Grögerové ale charakterizuje i implicitně dialogický ráz – i to, co se tváří jako osobní záznam, má podobu vyprávění druhému a v osamělém Rukopisu dialog se zesnulým partnerem přechází i ve zdvojení/zrcadlení sebe samé. Jindy jde o dopis, v němž se mísí banality s tím, co je nejpodstatnější – materiál halenky s příběhem invalidy, který má na kahánku, ploché nohy se žárlivostí osudové lásky, nebo o telefonát, při němž nemusí jít o nic, ale klidně o vše. V textu tak, jak ho pojímá Grögerová, jsou slova, symboly, metafory ze stejného těsta, potenciálně poskytují materiál, střih i výsledek stejné hodnoty – jsou ale součástí minimálního společenství, to v něm nabývají naléhavosti.
Takto chápaný jazyk je otiskem i rámem pavučiny, která propojuje vše se vším v jeden svět a jeden vesmír, v sítě informací, tvarů, prvků, které sice přeskupováním mění hodnotu – významnost – ale nikdy o ni nemohou přijít. Každá zaslechnutá banalita v sobě ukrývá jádro básně a může o tom, kým jsme a zda je to vůbec podstatné, poskytnout stejně platné indicie jako vědecká studie, epos nebo protokol. Jako by báseň sama byla jen plodnicí vyrůstající z podhoubí světa – v rámci celku prvkem nejviditelnějším, ale nikoli nejpodstatnějším. Ne člověk se ukazuje člověku, to „vesmír prostřednictvím mozku a majetkem všeho a všech se ukazuje vesmíru“, tlumočí tuto charakteristiku práce s textem básník Pierre Garnier ve sborníku Slovo, písmo, akce, hlas (1967). Přemítání o kvantové pravděpodobnosti patří do stejné básně jako míchání cibulky v kastrůlku.
Možná je zapisování jmen a vybavování si latinských deklinací jen osvěžováním slábnoucí paměti, pramenícím z potřeby zachytit, co se ztrácí, zároveň jde ale o pokus tříděním svět znovu uspořádat: „zvířata běhající, létající, plazící se, cestující po zemi, cestující po nebi, cestující po vodě, cestující za dne, cestující v noci“ (Lístky, 2017).
Je banálnější končit otázkami, nebo pointou? Kdy se začne vzor opakovat? Co zůstane z tvorby, není-li potřeba já? Spočívá nadčasovost zkrátka v upřímnosti? Jaký smysl ve světě má psaní – jak psaní mění smysl světa? A je snad náhoda, že jednou hlavních zpráv dnešního dne je varování, že největším nebezpečím pro internetovou síť je sluneční bouře, výron koronální hmoty?