Stát byl homofob číslo jedna

V jednom ze svých článků mluvíte o odpovědnosti postsovětských umělců. V čem ta odpovědnost – a také nezodpovědnost – spočívá?

Současné umění se v podobě, ve které vzniklo v devadesátých letech, stavělo proti společnosti, případně se na ni dívalo s pohrdáním. Pozdní sovětští a poté postsovětští umělci se orientovali hlavně na Západ, chtěli zapadnout do velkého světa a často opovrhovali místní komunitou. Bylo to nezodpovědné. Mezi oběma skupinami vznikla jistá mezera, její příčinou byl mimo jiné narcismus. Odpovědnost v postsovětském moderním umění se začala vracet až na začátku nultých let, kdy postupně vznikaly umělecké projekty reflektující sociální problémy, historii a nerovnost – včetně té, kterou zplodila devadesátá léta. Moderní umělec se podle mne musí věnovat sociální realitě, problémům společnosti, příběhům konkrétních lidí nebo komunit. Má vytvářet dokumentární dílo nebo se zabývat projektováním „realit“, které vycházejí z jeho tvůrčí imaginace. V centru takové práce musí být konkrétní komunity a lidé.

Jak se ruské konceptuální umění změnilo během Putinovy éry?

To úplně nedokážu posoudit, protože už v Rusku nežiji, ale na jejím začátku, v nultých letech, byl pociťován jistý optimismus a také příliv financí. Zároveň probíhal proces industrializace a normalizace umění, včetně toho konceptuálního. Umělci si pořídili sívíčka a portfolia, objevily se patřičné instituce, galerijní sektor. Vytvořil se dojem, že současné umění v nějaké míře dospělo a zklidnilo se. Zdá se, že to umožnilo ruským umělcům přirozenější fungování na mezinárodní scéně. Osobně však pociťuji nostalgii po romantičtějším pozdně sovětském a perestrojkovém uměleckém světě na konci osmdesátých a počátku devadesátých let, kdy umělci ještě netušili, co to sívíčka nebo portfolia jsou. V posledních deseti letech se propast mezi normalizovanými umělci, kteří hrají podle zavedených pravidel, a těmi politickými, kteří v současném Rusku mají stále méně prostoru, ještě více prohloubila.

Jste autorem několika projektů o postsovětském dialogu na Západě. Co vás na tomto tématu nejvíce přitahuje?

Je to pro mě jednak historické, jednak osobní téma. Před sebou uniknout není možné, cítím se jako postsovětský umělec v New Yorku a snažím se poslouchat svou vnitřní logiku, žiji svůj lidský nebo umělecký osud. Ve středu mého uměleckého světa se nachází historie, nejčastěji se jedná o mikronarativy. Příběhy konkrétních jedinců nebo společenských skupin, které nezapadají do standardního chápání, do škatulek o tom, co se stalo v minulosti a co by se mělo stát v budoucnu.

V roce 1934 byla homosexualita v SSSR kriminalizována. Kam tehdy všichni homosexuálové „zmizeli“?

Lidé se přirozeně i nadále seznamovali a měli svůj vlastní soukromý život, ale odehrávalo se to potají. Někdo se dostal do hledáčku milicí nebo KGB a mohl být odsouzen k odnětí svobody, někomu byla zničena kariéra a tak dále – jsou to velmi depresivní příběhy tisíců zmařených životů. Například takové osobnosti sovětské kultury, jako jsou zpěvák Vadim Kozin a režisér Sergej Paradžanov, šly sedět na základě článku 121 sovětského trestního zákoníku, kriminalizujícího mužskou homosexualitu, a jejich tvůrčí dráhy byly zastaveny. Po propuštění z vězení se tito lidé již nemohli vrátit k plnohodnotnému profesionálnímu životu v umělecké sféře. Jinak se sovětská queer estetika v sublimované formě objevuje i v uměleckých dílech, například ve filmech Ivan Hrozný Sergeje Ejzenštejna, Barva granátového jablka Sergeje Paradžanova a také v divadle nebo v malbě.

V Rusku se poté, co prezident Vladimir Putin podepsal v roce 2013 zákon „o propagandě netradičních sexuálních vztahů“, situace trochu přiblížila té ve třicátých letech 20. století. Jaké jsou mezi nimi hlavní rozdíly?

Zásadní rozdíl je v tom, že moderní represe v Rusku jsou v rozporu se současným směřováním v západních zemích, kde se naopak podporují práva LGBT komunity. Když byla homosexualita v SSSR postavena v roce 1934 mimo zákon, na Západě se tento krok vnímal jako něco normálního, protože se to dělo skoro všude, stačí si připomenout situaci ve Velké Británii. Sovětský svaz tehdy pouze kráčel společně s celým světem po cestě mezinárodní státní homofobie. Naopak současný zákon „o propagandě netradičních sexuálních vztahů“ se na západ od Ruska považuje za nonsens, protože se společenská norma radikálně změnila. V Rusku zatím úroveň represí vůči LGBT komunitě, alespoň k dnešku, nedosáhla úrovně z roku 1934. Naopak od roku 2013 se navzdory tomuto zákonu tamní LGBT aktivismus a kultura rychle rozvíjejí. Jedná se o historický rozpor, který nedokážu vysvětlit.

Vaše pražská výstava se jmenuje Pleška­-Birobidžan. Mohl byste tento název vysvětlit?

Pleška­-Birobidžan je utopický projekt o smyšlené sovětské „autonomní oblasti“, která je přátelská jak k Židům, tak i k LGBT komunitě. Birobidžan je skutečné hlavní město Židovské autonomní oblasti v Rusku, která existuje od roku 1934. Ale ani tehdy, ani nyní se nemůže objevit žádná LGBT autonomní oblast. Vymyslel jsem však takový utopický queer Birobidžan jako antipomník roku 1934, představil jsem si, „co by se stalo, kdyby se dějiny vyvíjely jinak“. Plešky, místa setkávání sovětských teploušů, existovaly skoro v každém městě Sovětského svazu. Ve velkých městech, jako je Moskva, se jich daly najít desítky. Spontánně vznikaly a zanikaly. Na rozdíl od západních „gay cruising sites“ fungovaly sovětské plešky nejen pro seznamování kvůli sexu, připomínaly spíše „gay bary“ pod širým nebem, nabízely prostor pro komunikaci. V sovětské době nemohly existovat žádné normální gay kluby, neboť všechny podobné podniky patřily státu a stát byl homofob číslo jedna.

Proč jsou města a ulice ve vaší utopické autonomní oblasti pojmenovány výhradně podle levicových gay aktivistů?

Američan Harry Hay ve svých pamětech po­­ukazuje na to, že počátky gay aktivismu paradoxně vycházely ze socialistických a komunistických politických hnutí. Podle něj jsem také pojmenoval jednu ze tříd v utopické Židovské queer autonomní oblasti. Byl to průkopník amerického gay hnutí a také člen Komunistické strany Spojených států amerických. Jeho první gay organizace, Mattachine Society v Los Angeles, fungovala v padesátých letech na bázi komunistické buňky. Lekce z amerického komunistického podzemí mu zásadně pomohly, právě tam získal dovednosti pro svou budoucí aktivistickou činnost. To je paradox, ale také historická pravda.

Na výstavě se dá pořídit Sovětský moskevský jidiš­-gay slovník. V čem spočívá jeho specifikum?

Je to slovník smyšlené a vytoužené solidarity mezi sovětskou gay komunitou a sovětskou židovskou komunitou. Všechna slova v něm patří do uplynulé epochy. Tento projekt mluví o promarněných příležitostech, o tom, co by se mohlo stát, ale nikdy se neuskutečnilo. Drobná knížka Sovětský moskevský jidiš­-gay slovník [Soviet Moscow’s Yiddish­-Gay Dictionary] je však zároveň velmi zábavná a může zaujmout i současného čtenáře.