Všichni na jedné lodi?

V úvodu deklarovaným cílem knihy Na jedné lodi. Globalizace a bezdomovectví v českém městě antropologa Petra Vašáta je „odkrýt způsoby, jakými samotná česká společnost bezdomovectví každodenně spoluvytváří“. Této snaze o odhalení kořenů palčivého společenského problému podle vlastních slov věnoval téměř třetinu svého života, pod­nikl řadu terénních studií v České republice i studijních cest do významných zahraničních vědeckých institucí. Tématu se věnoval v Socio­­logickém ústavu AV ČR, na Katedře sociologie Univerzity Hradec Králové a na Západočeské univerzitě v Plzni. Pro svou práci získal stipendia prestižních nadací i ocenění Akademie věd pro mladé vědce – Prémii Otto Wichterleho. Takový úvod vzbuzuje vysoká očekávání nejen u odborníka se zájmy v oblasti společenských věd, ale i u prostého čtenáře, který se chce dozvědět více o závažném politickém a společenském problému. Vysoká očekávání je ovšem těžké nezklamat.

Běžný čtenář si brzy všimne, že se mu autor nesnaží příliš vycházet vstříc. Nejde jen o to, že Vašát hojně využívá odborné pojmy či formulace přejaté ze zahraniční literatury. Svá vlastní tvrzení často formuluje do dlouhých, nekonkrétních a málo srozumitelných frází („v jistém smyslu tak lze legitimně pochybovat o rozšířené představě…“, „Tato konceptua­lizace ovšem pro své veskrze univerzalistické a statické pojetí prodělala v průběhu času řadu kritik…“), navíc mnohdy doplněných zbytnými latinskými floskulemi (ipso facto, de facto, sui generis, ad absurdum). Využíváním pojmů typu autorita (místo úřad), urbánní (místo městský), habitualizovaný (místo zažitý), punitivní (místo trestající) a tak podobně autor nepřispívá vždy k větší přesnosti vyjádření a vzbuzuje spíš dojem vědecké nepřístupnosti. Nekvalifikovaný čtenář tak může s používaným jazykem ve slabších chvílích ztratit trpělivost a knihu prostě odložit. Zanícený či odborný čtenář se ovšem nutně musí ptát, zda zdání vysoké odbornosti, které tento styl vyvolává, skutečně odpovídá obsahu. Odpověď závisí na tom, co kdo za vědu považuje a jaké nároky na ni uplatňuje.

Výběr bez kritérií

Jedním ze znaků kvality vědecké práce obvykle bývá, jak odkazuje k dosavadnímu stavu bádání. Zde je třeba ocenit, že již úvodní kapitoly poskytují přehled vybrané, zejména anglosaské literatury, která se dotýká teoretických východisek zkoumaných problémů. Kritéria výběru těchto východisek a důvody, proč jsou reflektovány například některé studie týkající se bezdomovectví či prekérního bydlení v latinskoamerických favelách, zatímco práce zabývající se jejich indickými, africkými či blízkovýchodními obdobami jsou opomenuty, ale autor nikde nevysvětluje. Málo je zpracována i literatura týkající se bezdomovectví v samotné Evropě. Zvlášť zarážející je skutečnost, že Vašát prakticky ignoruje odborné či aktivistické publikace Evropské federace organizací pracujících s bezdomovci (FEANTSA), vědecké či politické dokumenty Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) i samotné EU.

Svérázný je Vašátův přístup zejména k českým studiím a jiným publikacím, jež se k této problematice vztahují. S posledními a nejrozsáhlejšími výzkumy a dokumenty, jako jsou například Sčítání osob bez domova v České republice 2019 provedené Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí nebo Zpráva o vyloučení z bydlení za rok 2018, se vypořádává v poznámce pod čarou a odsouzením, že zjištěná data stavějí na kritériu bydlení (nikoli bezdomovství), čímž „problematiku spíše zjednodušují a zužují“. Jiné české studie, stejně jako politické dokumenty či metodické materiály, zcela ignoruje (příkladem za mnohé může být třeba zpráva Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí z roku 2016 s názvem Riziko ztráty bydlení a jeho prevence či různé vládní dokumenty týkající se bytové politiky).

Technika asambláže

Kvalita dat a způsob jejich zpracování bývají považovány za další kritéria hodnocení vědecké práce. Jestliže Vašát neanalyzuje základní dokumenty a data českého původu, které se týkají bezdomovectví či bytové nouze, na čem se vlastně jeho výzkum a závěry zakládají? Autor tvrdí, že podnikl vlastní takzvaný smíšený výzkum: vychází především ze zúčastněného pozorování realizovaného od roku 2010 zejména v Plzni, dále 25 polostrukturovaných rozhovorů (tamtéž), dat získaných fotografováním samotnými osobami bez domova – photovoice (v Plzni a v Praze), dotazníkového šetření z projektu Hobohemia 2016 s bezdomovci v Praze a Plzni (celkem 450 respondentů) a sledování pohybu lidí bez domova prostřednictvím systému GPS (v Praze a Plzni v roce 2019).

Uvedené výzkumy, které Vašát provedl či se na nich podílel, nepochybně přinesly celou řadu dat. Ovšem vzhledem k různosti jejich metodologií, teoretických východisek a zaměření, času realizace i lokální orientaci je namístě položit si otázku, do jaké míry je lze zobecňovat. Vašát tvrdí, že je zobecňovat lze a že je také možné na jejich základě zavádět nové teoretické kategorie a interpretační rámce. Prohlašuje přitom, že se vydává analytickou cestou asambláže a osciluje mezi deskriptivním a analytickým přístupem. Kritici by mohli naopak namítat, že míchá jablka s hruškami, kvantitativní data s kvalitativními, dojmy a hypotézy s prokázanými fakty.

Praktické dopady?

Posledním možným hlediskem hodnocení vědecké práce, které tu nyní v souvislosti s knihou Na jedné lodi zmíním, je využitelnost v praxi. Autor zdůrazňuje v souladu s právníkem a urbanistou Peterem Marcusem tři příčiny nového bezdomovectví – deindustrializaci, neoliberální reformy a gentrifikaci. Vymezuje se přitom proti českému hnutí za sociální bydlení s tím, že se pouhou snahou o zajištění obecního bydlení nepokouší ukončit expulzi osob bez domova a zcela je vytrhnout z prekarizovaných životních podmínek. Doporučuje proto mimo jiné zvýšení mezd nejchudších, úpravy daňových politik, odpuštění dluhů a podobně. Z blíže nevysvětlených důvodů přitom vynechává z doporučených opatření celou řadu dalších nástrojů, včetně například regulace bytového trhu či úpravy dávkových systémů. Na jiných místech knihy ale Vašát v reformním zápalu spíše polevuje a navrhuje, že by měly být alespoň „demokratizovány“ existující bezdomovecká nocležiště a squaty a umožněna jejich samospráva. Dokonce tvrdí, že „v některých formách bezdomovectví dokáže být horší bydlení naopak pozitivní aspekt jejich života, tedy aspekt, který lidem bez domova výrazně zlepšuje každodenní život“. Aplikace této teze do praxe by se jistě rády ujaly všechny režimy, které prosazují bytové politiky, jež bychom spolu s Marcusem mohli označit za „kruté a destruktivní“.

Autor je antropolog.