Jsou autoři a díla světové literatury, které si ta ruská dočista přivlastnila: Dickens, Salingerovo Kdo chytá v žitě, Jako zabít ptáčka Harper Leeové. Vyrostly na nich celé generace a mluví o nich jako o svých, i když překladová literatura stojí v Rusku zvláštně stranou a ani ve školních osnovách pro ni pořádné místo není. Mezi zdomácnělé knihy patří také jedna, k níž se letos obzvlášť často stáčely naše rozhovory na procházkách rozlehlou bažinatou krajinou zarostlou lopuším, zbrázděnou množstvím vodních ploch, které tu člověka uzavírají jako na ostrově. Tou knihou je Walden aneb Život v lesích Henryho Davida Thoreaua. Slavný přírodní esej o „ztrátě světa a nalézání sebe“.
Už před lety nám tu knížku příjemnou do ruky dala petrohradská přítelkyně Lora, která podle ní, ač v centru šestimilionového města, snad také žila – z naprostého minima, dávno vyvázaná ze všech institucionálních otroctví. Bydlela v malém tmavém bytě s vysokánskými stropy a uzoučkou kuchyňkou jen se dvěma židlemi – jednou pro samotu, druhou pro přátelství, jak by řekl Thoreau, který měl ve svém domku na břehu rybníka ještě třetí – pro společnost. Bydlela ve starém domě v ulici Dostojevského. A sama jako by vypadla z jeho horečných románů.
Drobná bělovlasá stařenka, která, jak se ukázalo, nebyla tak stará, na kolik se zdála. I jméno měla ve skutečnosti jiné, mnohem vznešenější. Žádná Lora ani Larisa, jak uváděla úřadům, ale Kleopatra – jako její maminka i babička. Tři Kleopatry v jednom komunálním bytě, smála se pokaždé, když vzpomínala na poválečné dětství. Věčně nemohla spát. Na dno šálku se silnou černou kávou si vždycky dávala kolečko citronu. A citron s medem přidávala i do všeho, co vařila – do rybí polévky z lososové konzervy stejně jako do pohankové kaše. Měla dvě kočky – černou kočku s bílou náprsenkou a zrzavého kocoura. Ten prý dokonce navštívil španělského krále. Jako důkaz té už gogolovské historky Lora ukázala přesvětlenou momentku odkudsi z jižního léta.
Thoreauovu knížku vytáhla z knihovny, kde stála mezi Bělého Petrohradem s poznámkami psanými rukou básníkovy manželky a prvním vydáním sebraných spisů Vasilije Rozanova, jež patřilo jejich autorovi. Walden však nebyl žádnou bibliofilií. Bylo to obyčejné vydání z šedesátých let – pevné desky vojensky zelené barvy, notorická edice Literární památky.
Knihy jsou lidé, přečetla jsem si před pár dny u Šalamova. Knihy jsou lidé, kteří mě k nim přivedli, říkám si a myslím přitom na Loru, i když původně jsem myslela právě na Thoreaua, protože v polovině prosince tu všechno na jediný den tak podivuhodně zamrzlo. Ještě nestačilo nasněžit a Volhu, průplav i přehradu potáhla pevná vrstva temného průsvitného ledu, o kterém Thoreau píše, že se na něj člověk může natáhnout jako vodoměrka a sledovat život pod hladinou jako obraz pod sklem. Opatrně jsem po tom ledovém skle sotva sto metrů od břehu šlapala. Přemáhala jsem závrať a zastavovala se u zmrzlých prasklin, u bublin zaseklých v ledu a vyplašeně naslouchala jeho tichému dunění. Slunce právě zapadalo a obzor vypadal jako Malevičova Rudá kavalérie – jen jezdci jako by se tentokrát rozutekli z horizontu a odpočívali v dálce v malých hloučcích. To rybáři uprostřed přehrady seděli shrbení každý nad svou dírou v ledu, kterým se říká něžným slovem lunka.