V rozsáhlém románu Pohlavní styky se Ondřej Horák snaží zachytit podstatu doby předstírání, v níž literatura hraje naprosto marginální roli. Tím víc je ale plná diletantů a snaživců, kteří se z jejích zbytků snaží vytřískat alespoň trochu osobního prospěchu.
To máte tak: před více než osmi lety se Ondřej Horák rozhodl, že si každý měsíc napíše jednu kapitolu, dokud jich po vzoru Božské komedie nebude mít třiatřicet pro každý ze tří dílů svého nového románu Pohlavní styky. Román se měl z vůle autora narodit jako humoristický. Měl tedy na takzvané lidské nedostatky současníků, v tomto případě autorů, kritiků a nakladatelů, poukazovat s pochopením. Aktéři předvedeného literárního provozu nám přes svoji směšnost a ubohost měli být sympatičtí a my se měli při čtení vědoucně usmívat a potom smířeně usínat. Jenomže usmívat se tváří v tvář lidské malosti na přinejmenším devětadevadesát způsobů, sledovat se zaujetím zištné pohnutky diletantů a jejich mrzké výkony, chápat bezskrupulózní manýry a nebetyčné vychcanství mužů a žen vedoucích pozic, to je tak akorát úkol pro bohy!
Tam, kde kvetou pózy
Sranda se tu děje bez ustání. Dělají ji postavy, dělá ji autor, který si potrpí na dvojsmysly a naturalistické karikatury a zatahuje do vyprávění excentricky kdejakou hříčku, jako by ani jediný z příslovečně ranních, v tramvaji pojatých nápadů neměl přijít vniveč. Ale smích, který tahle těsná, konsternovaná sranda vyvolává, nemůže být úlevný, natožpak konejšivý. Žádné, ani nějaké nízkokalorické katarze se nenadějeme; v tom jsou Pohlavní styky poctivým plodem své doby. A Horák je natolik důsledný, že v celém románu neprojevil ani náznak lítosti nad odkouzlenou současností – snad s výjimkou jediného „lidského“ vztahu, který spojuje hrdinu Kamila a jeho fenku Filoménu a jehož, řeklo by se, opravdovost tu ostentativně ční jako ironický protipól naprosté účelovosti ostatních vztahů.
Ale ani stará dobrá satira se nekoná. Horák je k morálce svých postav lhostejný, vysílá je do situací, ve kterých nepotřebují obstát, protože skutečné problémy nebo dilemata neřeší. Jejich chronická nekompetentnost podmiňuje jejich románovou existenci, kterou lze definovat jako prosté trvání v čase za jakýchkoli okolností. Horák vykresluje a obnažuje, ale nesoudí. Umí obratně nastolit situaci, vymalovat scénu a charakterizovat její aktéry. Zdá se, že vždycky míří přesně tam, kde kvetou pózy, tlačí závist a schází úplně obyčejná jistota, ale rozsudek shůry nepadne, nanejvýš se jedna postava licoměrně pohorší nad druhou. Zkrátka a dobře, vyprávění z časů postkapitalistické marginalizace kultury s sebou nenese perspektivu autority, která by čtenářovo rozčarování (pokud k němu vůbec dojde) měnila v porozumění. „To si musí každý sám…,“ slyším napovídat autora, který nepovýšeně tápe spolu s námi, jen měl tu kuráž a výdrž probírat se střevy kulturního provozu. Pohlavní styky jsou románem posthumoristickým, jsou úctyhodným, ale marným pokusem o humor v neveselé, prudérní, venkoncem propředstírané době.
Poctivej kus literatury
Dantův vzestupný, významuplný postup vertikální stavbou světa střídá u Horáka vulgárně horizontální epická krajina, v níž je vyloučeno kamkoli směřovat, natožpak někam stoupat. Z povahy terénu se tu pouze chodí, bloudí po citově sterilní pahorkatině, v níž chybějí vrcholy a smysluplná zastavení, odkud by bylo možné kraj přehlédnout, zorientovat se a něco si o něm myslet. Zřejmě za tím vězí kompozice románu, dopředu kvantitativně určená, v pravidelné frekvenci vystavěná. Jednotlivé kapitoly jsou ucelenými, vůči sobě diskrétními částmi, které pro tuto chvíli nějak dopadají, protože právě končí. Vypráví se s gustem a bravurou, v epizodách a odbočkách, ne peripetiích. Na dlouhou jehlu autor aditivně připichuje další a další anekdoty z branže, průhledy zákulisím, fanfarónské zkazky, až nakonec samo tohle množství začíná působit téměř psychologicky. Blazeovaný, líný, nenažraný cynik, protřelý hráč společenských her, arbitr literatury, který ze zásady nečte, úspěšný sexuální predátor bez příčiny a ohleduplný páníček Filomény v jedné osobě, totiž hrdina Pohlavních styků Kamil Kousek, svoji groteskně rozporuplnou existenci plus minus obhájí – vykoupí se jako nedobrovolný průvodce po placatém českém světě, jehož pravá podstata vystoupí zřetelně, až když sami, na vlastní kůži podstoupíte onu dlouhou, únavnou, sedmsetpadesátistránkovou reprodukci pocitů ne-
(u)spokojenosti. Když si Kamil v závěru připomene svou roky potlačovanou touhu napsat „poctivej kus literatury“, chápete, že jej právě držíte v rukou a nebezpečně s ním překračujete hranici fikce a reality.
Autor je literární kritik.
Ondřej Horák: Pohlavní styky. Fra, Praha 2021, 764 stran.