Karel Havlíček Borovský

„Havlíčkův demokratismus není soubor názorů, nýbrž styl života.“ Touto větou začal Karel Kosík svůj esej z roku 1969, v němž dovozuje, že síla a jedinečnost Karla Havlíčka Borovského spočívaly v „mužnosti, jasnozřivosti, humoru“. Od narození zakladatelské postavy české žurnalistiky, politiky (realistické i liberální), ale také literární kritiky a básnické satiry sice uplynulo dvě stě let, ale Havlíčkův vliv dalece přesáhl krátký život, který mu byl vyměřen. Havlíček se tak záhy stal předmětem kultu osobnosti, jejíž povahu zpětně vykládal kdekdo včetně Masaryka, Zdeňka Nejedlého nebo zmíněného Kosíka. A právě řadu jeho „druhých životů“ v tomto čísle A2 analyzuje Matěj Metelec. Na sporné, byť dobově příznačné aspekty Havlíčkova myšlení pak upozorňuje Ondřej Slačálek, když otevírá otázku jeho vztahu k Židům a Slovákům, kterým v mnoha ohledech bytostný demokrat odepíral emancipaci, za niž bojoval v případě Čechů. Jeho liberalismus se tak těžko obejde bez přízviska „nacionální“. Ostatně nebyl v tom – a dodnes není – zdaleka sám… Číslo o Havlíčkovi rozhodně nevzniklo ze snahy zatracovat ducha obrozenecké doby ani bořit modlu, již koneckonců dnes uctívá jen málokdo. I když se autoři tematických textů v lecčems rozcházejí, dobře si uvědomují, že osobnost typu Karla Havlíčka dnes v české žurnalistice, kritice a vůbec veřejném životě citelně chybí. „Kdo si nechce hubu spálit,/ musí mlčet nebo chválit,“ říká jeden z dodnes pádných epigramů – a jeho autor opravdu nemlčel ani přehnaně nechválil.