Démant ve koruně lidstva slávy!

„Jest tomu letos padesát let, co shasnul na vždy život muže o národ český nejzasloužilejšího, život muže vůle železné, charakteru ryzího, život neohroženého bojovníka za svobodu a práva naše, život nejzdárnějšího syna české vlasti. Dne 29. června roku 1856 dotlouklo šlechetné srdce Karla Havlíčka, jenž zůstane nám navždy velikým vzorem českého člověka, mučeníkem za své přesvědčení,“ zaklínal se Karel Jaroslav Obrátil v předmluvě k Havlíčkově čítance (1906), výboru textů vydaných u příležitosti padesátého výročí úmrtí „národního mučeníka“. „Není v české literatuře osobnost, o jejímž životě by existovalo tolik různých výpovědí jako o Havlíčkovi,“ napsal jeden z Havlíčkových životopisců Jiří Morava. Dlužno dodat, že málokterá postava u nás posloužila jako projekční plátno tolika různým interpretacím, málokterou se pokoušely předělat k obrazu svému tak odlišné ideologické proudy. Roli když ne mučedníka, tak předchůdce, pilíře či zakladatele Havlíček sehrával pro honorační politiku staročechů i mladočeský nacionalismus, Masaryk od něj odvozoval svůj realismus, jako mluvčí lidových vrstev figuroval v komunistické interpretaci Zdeňka Nejedlého, po roce 1968 byl coby brixenský vyhnanec předobrazem československého disentu a po roce 1989 se stal jednou z ústředních postav v nově objevované genealogii českého liberalismu. Havlíček, který zemřel v necelých pětatřiceti letech, a jehož veřejné působení trvalo zhruba šest roků, působí ve zpětném pohledu jako novinářská „rock star“ 19. století. Díky své klíčové roli v zakladatelském období české žurnalistiky i politiky a předčasné smrti, za niž byla vina, pokud ne přímá odpovědnost, připisována Rakousku, se – podobně jako v mládí zemřelé rockové hvězdy 20. století Janis Joplin, Jim Morrison nebo Jimi Hendrix – dočkal druhého života, kdy se stal legendou.

Zapomenutý mučedník

Rok 1848 se obvykle považuje za symbolický milník zrození české politiky. Do té doby nepolitické obrozenectví, soustředěné na obnovu jazyka a vytvoření životaschopné kultury, se pod tlakem evropských revolucí posunulo k artikulaci politického programu. A Karel Havlíček se navzdory svému mládí na formulaci tohoto programu výrazně podílel. Jeho Článek, o kterém bych si přál, aby jej každý přečetl a rozvážil z 30. srpna 1848 je nejen popularizací programového austroslavismu, jak jej artikulovalo Palackého Psaní do Frankfurtu (uveřejněné ostatně v Havlíčkových Národních novinách v dubnu téhož roku), ale obsahuje také polemiku s tehdejšími konzervativci i radikály. Zvlášť vztah k druhým jmenovaným se stane pro havlíčkovské interpretace zásadním.

Představitelé všech tří táborů, jež v revolučním roce 1848 v Čechách vykrystalizovaly, tedy provládních konzervativců, národních liberálů a radikálních demokratů, do značné míry pocházeli ze stejných vrstev. V řadě případů jejich diferenciace probíhala postupně, v reakci na revoluci a její následky, a jejich přináležitost k danému táboru nemusela být konečná. V době, kdy se prach usadil a reakce zvítězila, a která je kvůli roli tehdejšího rakouského ministra vnitra trochu nespravedlivě nazývána „bachovský absolutismus“, však v české společnosti – zase jednou – převládl oportunismus, ustrašenost a opatrnictví. Většina radikálních demokratů byla uvězněna na zlopověstných pevnostech za Bakuninem inspirované „povstání“ (reálně však spíše snění o něm), liberálové se stáhli z veřejného života nebo Rakousko dočasně opustili a konzervativci triumfovali. Ne bezdůvodně Havlíček ve Slovanu, který začal vydávat po zastavení Národních novin, s jistou hořkostí napsal: „Když se lidu ujímáš, proň pracuješ aneb v nebezpečenství se vydáváš, nesmíš za to očekávati to, co jmenujeme v obyčejném životě vděčností (…) Kdo se lidu ujímá, musí k tomu míti jiné a vyšší pohnutky, nežli jest vděčnost a odměna od něho: ve zdaru svého díla a ve vděčném, přátelském uznání malého počtu svých stejně smýšlejících musí hledati jedinou odměnu, nechce­-li býti brzy sklamán.“

V letech 1850 a 1851 stačil Havlíček ještě vydat knižně Epištoly kutnohorské a výbor svých úvodníků Duch Národních novin, které se významně podepsaly na tom, že zůstal po další desetiletí horlivě čten běžnými lidmi (a státními úřady stejně horlivě konfiskován), když však byl v prosinci 1851 deportován do Brixenu, jen velmi málo jeho přátel z řad národních „výtečníků“ se k němu hlásilo. A ani po návratu do Čech v květnu 1855 to nebylo o mnoho lepší. Dá se říct, že právě z tohoto zavržení a následného špatného svědomí se zrodil Havlíčkův mučednický mýtus. Ten se paradoxně upevnil s nástupem mladočechů, tedy Národní strany svobodomyslné, v níž byla řada jeho bývalých odpůrců, radikálních demokratů – například první předseda Karel Sladkovský, v roce 1851 odsouzený k smrti za přípravu povstání (trest mu byl zmírněn na dvacet let těžkého žaláře, z čehož si odseděl osm roků, a v roce 1857 byl propuštěn při amnestii). Mladočeši přesto zapáleně šířili mučednickou legendu, která se stala prvním v řadě autochtonních českých „kultů osobnosti“.

Dcera národa

Prvním projevem této legendy byl už Havlíčkův pohřeb. Vavřínový věnec, květ mučenky, který zesnulému vložila do rukou Božena Němcová, fámy o tom, že Havlíček byl vládou otráven, to vše se stává součástí havlíčkovské mytologie. Její křečovitý ráz asi nejlépe ilustrují (v dalších desetiletích hojně užívaná) fantastická epiteta: „brixenský mučedník“, „prorok z Borové“, „český Betlém“, „národní světec“. Jan Neruda báseň věnovanou Havlíčkovi zakončil těmito slovy: „a věčnost Tobě, Karle, reku pravý./ Tys démant ve koruně lidstva slávy!“ Míra nevkusu pravidelně se opakujících havlíčkovských oslav, pro něž sousloví „kult osobnosti“ rozhodně není přehnaně silnou metaforou, hlavně zpočátku vypovídala rovněž o špatném svědomí české společnosti (což v této době stále do značné míry znamená české elity), která se k Havlíčkovi, dokud žil, otočila zády.

Toto špatné svědomí se ostře ukazuje na osudu Havlíčkovy dcery Zdeňky. Sirota, o niž se v době tuhé reakce nikdo nezajímal, se v době politického uvolnění šedesátých let 19. století náhle stala příležitostí k projevům okázalého vlastenectví. Přední představitelé české společnosti včetně Františka Augusta Braunera či Františka Ladislava Riegra, se stali spoluorganizátory národní loterie, která měla „dceru národa“ zajistit pro budoucnost. Jak si všímá spisovatel a literární vědec Vladimír Macura, sbírkou na Zdeňku byl ustaven rituál, který potom opakovaly další celonárodní sbírky, včetně té nejslavnější, na Národní divadlo. Výtěžkem byla tehdy úctyhodná suma třiceti tisíc zlatých, určených pro Zdeňku coby věno, ovšemže až do jejího sňatku v opatrování zmíněných národních „výtečníků“. I když ale s penězi volně disponovat nemohla, stala se v očích české společnosti zavázanou „národu“, který se na ni složil. To se projevilo v době, kdy Zdeňka vzplála láskou ke Quidonu Battagliovi. Veřejně projevenou náklonnost k rakouskému důstojníkovi, účastníku polského povstání roku 1863, to jest v době, kdy česká honorace zrovna hořela rusofilstvím, jí pražská společnost neodpustila. Zdeňka, trpící stejně jako oba její rodiče tehdy nevyléčitelnou tuberkulózou, zemřela v roce 1872 v třiadvaceti letech a až do počátku 20. století se na „dceru národa“ vzpomínalo jako na zrádkyni, rozmarnou a nevyrovnanou dívku, která nedostála jménu svého velkého otce.

Revoluce hlav a srdcí

Na konci 19. století Tomáš Garrigue Masaryk o Havlíčkovi řekl, že na něj „působí zvláštním kouzlem“. Jeho výkladu se však chopil značně instrumentálně, byť zdaleka ne tak fangličkářsky jako mladočeši. Právě vůči nim se ostatně jeho Karel Havlíček (1896) obrací. A přestože vznikl ve velmi plodném Masarykově tvůrčím období – o rok dřív vycházejí Česká otázka a Naše nynější krize, v témže roce Jan Hus o dva roky později Otázka sociál­­ní –, je bezesporu nejslabší ze všech zmíněných knih. Pravda, každá z nich své téma pojednává do značné míry utilitárně a Masarykovi nikdy nejde tolik o historickou přesnost jako o kulturní (on by spíše řekl mravní) a politický účinek, tedy posun českého veřejného mínění a následně i české politiky směrem, který podle něj byl žádoucí. V Karlu Havlíčkovi však zašel až příliš daleko, a zvláště ve své druhé polovině se kniha stává jen stručně komentovaným souborem citací, jež mají stvrzovat Masarykovy vlastní preference. Realismus, práce drobná, odpor jak proti konzervativcům, tak proti radikálům – tím vším se Havlíček v Masarykově podání stává zakladatelem tradice „revoluce hlav a srdcí“, která stojí nejen proti „revoluci násilné“, ale fakticky i proti revoluci politické. Masaryk účelově potlačuje ty části Havlíčkova života a díla, které ne náhodou budou po roce 1945 vyzvedávat interpreti komunističtí.

V období třetí republiky, kdy se otázka západní či východní orientace Čechů a Slováků znovu stane aktuální, se připomíná pochopitelně hlavně nejslavnější Havlíčkův článek Slovan a Čech. Ostatně na ten si příležitostně vzpomenou účastníci debat o západní či východní orientaci České republiky i dnes. Přitom Havlíčka lze považovat za zakladatelskou figuru i v tom, že podobně jako většina jeho současníků nebyl v této otázce zcela konzistentní. Koneckonců, po zastavení Národních novin začíná v roce 1850 v Kutné Hoře vydávat právě Slovana (nikoli Čecha) a nejspíš pod vlivem sklíčenosti z českého defétismu dokonce napíše, že „především musíme vždy dělit od sebe ruský národ od jeho vlády“. Rusové „jsou národ s velikou budoucností, od kteréhožto se i my i všichni ostatní slabší kmenové slovanští pro budoucnost ještě mnoho dobrodiní nadíti můžeme (…) Vlády pomíjejí, národy trvají.“ Patrně vrcholu dosáhlo jeho přitakání carskému Rusku v článku Rusové, kde souhlasně cituje „jednoho Jihoslovana“ (možná imaginárního, jak měl Havlíček někdy ve zvyku), že když už se není možné vyhnout politické despocii, ta ruská je mu nejmilejší.

Veliké tradice

Jako hlasatele orientace na „ruský lid“, což v tehdejším jazyce znamenalo hlavně na Sovětský svaz, Havlíčka interpretuje v téměř pětisetstránkové biografii z roku 1954 Stanislav Budín (kniha Karel Havlíček Borovský ovšem vyšla pod pseudonymem B. Stanislav). Budín, který byl v éře vrcholného stalinismu kvůli svému židovskému původu terčem obvinění z kosmopolitismu, nejen přehání Havlíčkovo slovanství v nepřípadných aktualizacích, ale také v socialisticko­-realistickém duchu Havlíčka vykresluje jako spisovatele lidového, z lidu vyšlého a pro lid tvořícího. V Brixenu jej v souladu s legendou nechává trpět, jen zapomene podotknout, že nouze, kterou jej rakouské úřady údajně trápily, úzce souvisela se skutečností, že Havlíček byl zvyklý na příjem na úrovní okresního hejtmana.

Autor v podstatě oficiální stalinistické koncepce českých dějin Zdeněk Nejedlý ve své proslulé brožurce o komunistech coby dědicích velikých tradic českého národa vlastně jen opakuje mladočeskou havlíčkovskou legendu, zato Karel Kosík ve své práci Česká radikální demokracie z roku 1958 Havlíčka pojednal z pozic marxismu soustavněji. Přestože jeho roli v rámci dobového diskursu podává poněkud reduktivně jako „ideologa vrstvy vznikajících českých podnikatelů“, vcelku se nemýlí, když tvrdí, že „v Havlíčkovi v určitém smyslu vrcholí liberální linie české ideologie, která se přeměňuje ze stydlivého buržoazního vědomí v otevřeně formulovaný politický program“. Že se mnozí z radikálních demokratů stali horlivými ­šiřiteli havlíčkovské legendy, ovšem nechává spíše stranou. Vůbec Kosíkova snaha vykreslit radikální demokraty jako předchůdce socia­listů z dnešního pohledu jen více strhává ­pozornost k tomu, v čem byli po roce 1945 komunisté spíše dědici mladočechů. Ne náhodou byl Německý Brod už 5. května 1945 přejmenován na Havlíčkův na základě návrhu komunistického starosty Antonína Šouby. Pro naše dějiny je nicméně příznačné, že jako jedno z mála toponym připomínajících národní „velikány“ se přes otřesy zbytku 20. století tento název už nezměnil.

Ostatně v poslední třetině 20. století akutnost střetů o Havlíčkovu interpretaci slábne. Havlíček se stává metaforou pro pronásledování obecně či jinotajem pro to zrovna aktuální, jako je tomu v proslulé strofě písně Jaroslava Hutky „A podle litery Paragraf šavle/ teď dumej o právu, Havlíčku Havle“. Podobně vyznívá i divadelní hra Dávno, dávno již tomu (Zpráva o pohřbívání v Čechách), kterou na konci sedmdesátých let napsal dramatik František Pavlíček pro bytové divadlo Vlasty Chramostové a v níž Božena Němcová pohřbívá (mimo jiné) právě Karla Havlíčka. Jiří Morava zase svou v exilu vydanou havlíčkovskou biografii nazval rovnou anachronickým, aktualizujícím názvem C. k. disident Karel Havlíček (1986). A přinejmenším v mainstreamu československého disentu ke slovu znovu přišla „revoluce hlav a srdcí“ stojící proti revoluci politické (či dokonce „politické politice“ vůbec), tentokrát coby revoluce „existenciální“. Když Havlíček v článku Šlechta a Slované ze 4. června 1849 (pro který byly mimochodem Národní noviny poprvé zapovězeny) prohlásil „my budeme tak dlouho trpět, až budeme mít moc a sílu přestat trpěti a poručiti si“, nevědomky popsal od té doby oblíbenou národní strategii: trpět a čekat, až bude líp.

Liberální, nebo národní?

„Jeho politické stati a komentáře, ale také další literární texty včetně proslulých epigramů, tvoří dohromady jeden ze základních zdrojů českého liberalismu,“ píše v předmluvě k čítance Český liberalismus (1995) historik Otto Urban. Necháme­-li stranou, že mezi liberály je v ní zařazen i radikální demokrat Karel Sabina, polistopadová snaha najít pro (nezřídka) novopečené české liberály odpovídající rodokmen je pochopitelná. Tento liberalismus však někdy bývá nehistoricky očištěn o svůj nacionalistický rozměr. A Havlíček byl přinejmenším do stejné míry liberálem jako, dobovým jazykem, „vlastencem“, dnešními slovy nacionalistou.

Rakouský konzul v Srbsku, kam se Havlíček jeden čas pokoušel vystěhovat, tolik nepřeháněl, když ho označoval coby „Ultračecha Hawliczeka“. Ovšem celý „liberalismus“ Ha­vlíčkovy doby musíme doprovázet přinejmenším přívlastkem národní. Dnes už se trochu mluví o antisemitismu českého národního „probuzení“, který se projevoval nejen u Jana Nerudy, ale také u Karla Havlíčka – třeba v odmítavé recenzi na tvorbu česko­-židovského básníka Siegfrieda Kappera, v níž Havlíček „izraelity“ vylučuje z národa. Odsoudit tehdejší antisemitismus je však snadnější než hodnotit české národní hnutí 19. století s ohledem na německé prostředí, s nímž se primárně srovnávalo, setkávalo i utkávalo. Není těžké chovat sympatie k Bolzanovu občanskému pojetí národa, zvlášť když už dlouho žijeme v situaci samozřejmosti a zajištěnosti národa (po velkou část 20. století neznámé), kdy největší hrozbou jsou fantomy kulturních válečníků populistické pravice. Z dobové perspektivy však v tehdejším evropském kontextu sotva byla jiná možnost než – národ. Zdrženlivý soud dneška by mohl znít, že nacionalismus se v 20. století spojoval s horšími věcmi, než byl liberalismus. Éra liberalismu v národních barvách nám ale rovněž připomíná, že liberalismus nikdy není tak zakotven sám v sobě, jak si jeho zastánci rádi myslí.

Trpět a čekat

Tvář přísně vyhlížejícího mladíka s charakteristickým knírem a v čamaře ve své době kromě mnoha soch či pamětních desek na havlíčkovských místech paměti často zdobila i ta místa, s nimiž Havlíček neměl nic společného. Za první republiky se jeho podobizna dostala také na papírovou dvacetikorunu. Po roce 1989 se Havlíček už na žádnou bankovku nevešel. V roce 2005, v rámci ankety Největší Čech, pořádané Českou televizí, se Karel Havlíček umístil na třicátém čtvrtém místě, mezi hokejovým útočníkem a později trenérem Ivanem Hlinkou a zpěvákem a národoveckým aktivistou Danielem Landou. Z tohoto umístění je patrné, že vyprchalo nejen kouzlo „národního mučedníka“, ale Havlíčkův význam jako takový.

V čítankách zůstane Karel Havlíček jako autor Tyrolských elegií a Křtu svatého Vladimíra a zůstane i název Havlíčkův Brod jako čím dál méně výmluvné memento někdejší legendy. Zapomenuta by ale neměla být ani jeho novinářská práce, protože Havlíček byl rozeným žurnalistou v nejlepším slova smyslu – což je z jeho textů, přes již poněkud archaic­ky znějící jazyk, znát dodnes. A zapomenuto by nemělo být ani to, že i když jeho doba byla érou úzkého sepětí novinařiny a politiky, Havlíček sám upřednostnil novinařinu, když složil svůj poslanecký mandát – což nebylo a dodnes není obvyklé.

Odkaz „druhých životů Karla Havlíčka“ je rozpačitější. Mnohé naše národní rituály začaly Havlíčkovým kultem („národními pohřby“ počínaje) a leckdy mají až nechtěně parodický charakter (rakev Václava Havla na lafetě děla). Předobraz našeho většinou pozdního a zpravidla velmi neobratného zacházení s „národními hrdiny“ lze najít v reakci české společnosti na Havlíčkovo brixenské a pobrixenské období. Možná ale ještě nejednoznačnější je, jak si vykládáme odkaz havlíčkovského realismu. K této tradici se někdy ráda počítá i politika sklouzávající k vyloženému oportunismu, jakou byla „záchrana národa“ za protektorátu nebo raně normalizační kompromisy. S možná trochu nespravedlivou jedovatostí lze ale v této souvislosti mluvit rovněž o tradici realismu mírného odporu v mezích zákona a našich prvních, druhých i třetích odbojích. Sám Havlíček si ostatně, když jej 16. prosince 1851 ve tři ráno probudil policejní komisař Franz Dedera a oznámil mu, že bude deportován, nechal přečíst rozkaz a poté prohlásil: „Násilí nutno ustoupit, půjdu s vámi.“ S touto již zmíněnou tradicí trpět a čekat, až bude líp se – v jejích dobrých i horších aspektech – musíme vyrovnávat i my, coby Havlíčkovi dědicové.