Bývalý prezidentský kancléř, dnes výkonný ředitel Institutu Václava Klause, Jiří Weigl se inspiroval článkem Dělník, kuchař, řidič – zoufalý nedostatek, a napsal text o „absurdní vzdělávací politice“. Absurdní proto, že neprodukuje dostatek pracovníků ve zmíněných profesích a k tomu ještě „zedníky, řezníky, soustružníky, svářeče, řidiče, švadleny, pokrývače, topenáře, asfaltéry, kombajnéry, traktoristy, elektrikáře, betonáře“, kteří by se nám taky hodili. Jinými slovy, české školství špatně přerozděluje studenty, a místo aby je tlačilo na učiliště, nechává je dělat si maturitu, nebo dokonce jít na vysokou školu – aby z nich byli podobní budižkničemové, jakým je sám PhDr. Ing. Jiří Weigl, CSc. Moc by mě zajímalo, jestli se svými poučkami řídí i on, tedy zda své děti, případně vnoučata, vyslal na životní dráhu špatně placených dělníků a podpořil tak jím zmiňovaný „hospodářský růst“. Těžko říct, jestli tenhle pravicový myslitel, leč do roku 1989 člen KSČ, neví, že jím zmiňovaná povolání toho do českého hrubého domácího produktu příliš nepřidají. Nebo že by netušil, že jsou tyto profese nejvíce ohroženy postupující automatizací? Jistě ale moc dobře ví, že právě z této sociální skupiny se rekrutují nespokojení občané, kteří – pokud k volbám vůbec přijdou – svůj hlas hodí obskurním stranám typu ANO, SPD nebo Volný blok. Anebo i možnému kandidátovi na příštího prezidenta, Weiglovu zaměstnavateli, který si „pohrává“ s myšlenkou opět kandidovat.
T. Zubatá
„Afghánská armáda to vzdala, někdy dokonce bez pokusu bojovat,“ komentoval americký prezident Joe Biden zhroucení afghánského režimu po odchodu amerických vojsk, bez kterých vládní síly nebyly schopné vzdorovat Talibánu. Biden tak urazil i ty Afghánce, pro které americká invaze aspoň na nějaký čas znamenala naději. Někdejší brigádní generál afghánské armády Khoshal Sadat v podcastu New York Times vysvětloval, že vojáci rozhodně nebyli zbabělci. Tím, co je donutilo složit zbraně, nebyla jen převaha nepřítele. Spíš nebylo za koho bojovat: představitelé země se nejvíc ze všeho starali sami o sebe, respektive o to, jak utéct. Přestože se dá americký vývoz demokracie považovat za omyl od samotného začátku, spousty Afghánců vítaly Američany jako osvoboditele od extrémně konzervativní vlády. Budování infrastruktury však podle generála Sadata začalo až po roce 2010, kdy už se Talibán reorganizoval a kdy už si proamerická koalice nadělala v zemi množství nepřátel. Dějiny sice nebyly napsány předem (stejně jako není pravda, že by byl Afghánistán „přirozeně“ zaostalý), přesto by ale válka patrně nic nevyřešila. Generál Sodat odešel do americké emigrace ještě před koncem invaze – vybral si mír, který většina Afghánců prakticky nikdy nezažila.
P. Šplíchal
Kdosi prohlásil, že dnes už není třeba dělat politickou satiru, protože politika je svou vlastní parodií. Dodnes vzývaní králové černého humoru z České sody nicméně svou předvolební občanskou aktivitou ukázali, že problém bude i jinde. Petr Čtvrtníček se svým dr. Freundem v čistě propagandistické taškařici vytvořené na zakázku Spolu působil jako laciná napodobenina Zdeňka Izera. Přesto zůstal ve stínu svých kolegů z Alles Gute, kteří krátce před volbami rozjeli bizarní antikomunistickou kampaň adorující dostupnost banánů. Ano, čtete správně: tři desítky let po revoluci je v zemi s milionem lidí v exekuci největším výdobytkem dostatek banánů. K tomu vznikl filmový majstrštyk s řadou – nebo spíš frontou – českých hereckých eskamotérů, morálních odvážlivců, kteří s vážnou tváří probírají možnost, že banány už nebudou. Pointu obstaralo duo David Vávra a Milan Šteindler svou oslavou představy, že naopak nebudou komunisté. Koho závažný morální apel videa nezasáhl, dostal ještě jednu šanci prozřít. Kárl a Egon se v zájmu zachování naší civilizace obětovali a vydali se rozdávat banány ke stanici metra… Nakonec se zdá, že jediné, co v českých luzích a hájích opravdu dochází, je humor a zdravý rozum.
V. Ondráček
Celospolečenská témata a společně prožívané události se doma podivně deformují. Dokud o nich mluvíme venku, většinou to ještě jde – koneckonců jsou tu internetové diskuse, které odfiltrují ty nejhorší psychopatické výlevy. Když ale politika překročí práh bytu, začne sitcom. U nás vypadala předvolební epizoda seriálu Česko 2021 takhle: „Byla jsem ve schránce a je plná volebních letáků.“ „Fakt, jo? A co tam je?“ „Já to donesu. Ale Babiše u nás v domě lidi nevolej.“ „Jak to víš?“ „Jeho dopisy jsou naházený v krabici pod schránkama.“ „Jindy jsou tam letáky z Penny Marketu, a lidi tam stejně choděj.“ „Hm, asi máš pravdu…“ V další scéně posloucháme komentáře na Plusu, sklízíme nádobí a potom probíráme stranické tiskoviny a sami je komentujeme – to už se volební boj odehrává přímo v kuchyni. „Hele, Andrej nás prej nenechá zchudnout kvůli ekologickýmu šílenství. A nechce muslimskou Evropu bez hranic.“ „To je debil!“ „Prostě se toho nebojí. Ale tohle se mu povedlo: My jsme my. To je věc!“ „My jsme my?“ „Jo, tak mu to tam napsali.“ „A co je tohle?“ „Číslo 13. Spolu to dáme. Snažílek Šporcl tu píše, že miluje svou zemi.“ „A nemá šátek!“ „Nemá, ale blbej je pořád stejně… A teď se podívej na ten rozdíl!“ „Listy ČSSD. Křížovka uvnitř… Fuj, to je ošklivý! To je pro důchodce?“ „Ne, to je pro mě. A tady je zase něco pro tebe: Malinový koláč Jany Maláčové.“ „Cože, malinovej?“ „Jo, malinovej koláč na neděli.“ „Vždyť je říjen, kde máme vzít maliny?“ „No vidíš, ale jinak program maj dobrej…“ Sampl smíchu, konec epizody. Příště výsledky voleb – ale ty už znáte.
M. Cecek