Krajina je dávno pryč

Průmyslová civilizace zúžila náš přístup ke světu na to, co můžeme ovládat. Co je mimo naši kontrolu, obvykle ignorujeme nebo se toho děsíme. Vztah k okolnímu světu jako k sumě předmětů, jež jsou určené pro naši spotřebu, nás ale nakonec jen frustruje: skutečnost ve své šíři a hloubce se nám odcizuje a nerozumíme svému místu ve světě, o nějž jsme ztratili starost. Umění má schopnost tuto situaci měnit tím, že nám ukazuje provázanost toho, co vnímáme jako jednotliviny, a v některých případech se tak může stát základem nové – lepší – praxe. Žádá si to ovšem odhodlání vstoupit do sféry nejistot, paradoxů a divokosti. To je cesta, kterou svým životem a dílem prošlapává americký básník, esejista a ekolog Gary Snyder, jehož druhá básnická sbírka Mýty a texty (Myths & Texts, 1960) se loni, v devadesátém roce autorova života, dočkala českého vydání v překladu Luboše Snížka.

Malovat hory a řeky

Snyderova poezie se noří do prožitku času a prostoru, v nichž se jednotlivý život ukazuje jako součást mnohem většího organismu a lidské dějiny jako epifenomén dějin přírody a světa. Břečťan obtáčející borovici, dívka s prutem, rok, písmo, planeta i hlemýžď na ruce jsou zde (konečně!) zrovnoprávněni, což čtenáři poskytuje úlevu a odvrací ho to od marnosti, jakkoliv i ona je nakonec pravdivá. Vznik a zánik jsou zde totiž neoddělitelně spjaty.

Zároveň nás tato perspektiva vede k otázce, jestli existuje jen rozumová pravda. Osvícenec Denis Diderot prohlásil, že příroda neobsahuje žádné konstantní formy. Ale to je věc perspektivy. V knize Tao te ťing oproti tomu čteme: „Nebe stále trvá,/ země trvale zůstává./ Nebe a země jsou stálé a trvalé,/ protože nežijí ze sebe;/ proto mohou žít ustavičně.“ Naše tělo, mysl i papír zadržují určité formy, tak jako krajina, džbán nebo přehrada zadržují vodu – každý po svém. A zachytit proměnlivé formy v jejich paradoxní trvalé podstatě dokáže umění. Čínsky se krajina řekne šan­-šuej a krajinomalba šan­-šuej­-chua, doslova „malovat hory a řeky“. Snyderovy básnické tahy slovy namísto štětcem a barvou jsou poučeny čínskou a japonskou krajinomalbou, která nachází hodnotu věčnosti v každém okamžiku. Zároveň však Snyder nezapomíná ani na pomíjivost a cituje básníka a malíře Pa­-tu Šan­-žena z konce 17. století: „Štětcem lze namalovat hory a bystřiny, ač krajina je dávno pryč.“

Neustálý pohyb skutečnosti – písku na pobřeží, křídel ptáků, milujících se těl, odlivu a přílivu, deště, listí ve větru, náklaďáků i slov – má svou skrytou pravidelnost. Jak napovídá už rozčlenění sbírky do kapitol Mýcení, Lovení a Žďáření, jedná se o cyklické dění spojené s rituály, jež vyjadřují vděčnost za jistotu věčného koloběhu. Jenže moderního západního člověka představa cyklického času drtí – jakkoli otroctví není vynálezem času, ale člověka. A právě v tomto smyslu je Snyderovo otřásání naší moderní perspektivou tak naléhavé a cenné. Ukazuje, nakolik nám antropocentrická hybris zatemnila smysl našeho pobývání na Zemi. Abychom ubránili, co je hodnotné a dobré, musíme přiznat důstojnost a význam každému tvoru a každé jednotlivině, aniž bychom ji ovšem povyšovali nad ostatní. V básnickém a myšlenkovém vesmíru Garyho Snydera i čerstvá mrtvola zabitého přítele – protože usmrcený zajíc je náš přítel – odráží kosmos oproštěný od hierarchie.

Želví ostrov

Říkal­-li Ivan Martin Jirous, že domov je tam, kde spíme, můžeme dodat, že pro Snydera jsou domovem japonské ostrovy, prérie, lesy a hory Severozápadu stejně jako průmyslová města na pobřeží. Nebo snad nejsme na Zemi a ve vesmíru? Kde jinde a kdy jindy než tady a teď se potkávají prázdnota černé díry s pocity něhy? „Člověk se pohybuje ustavičně s vědomím/ toho jiného, úplně cizího, ne­-lidského,“ píše Snyder. Věděli jste, že na jeden centimetr čtvereční lidské pokožky připadá milion bakterií? Že až dva kilogramy „naší“ tělesné váhy tvoří mikroorganismy? Věděli jste, že jste tak bohatí?

Jak se však vyrovnat s faktem, že se i materiálně zajištění lidé chovají jako banda nenažraných kyklopů? Snyderovou odpovědí je buddhistická kázeň a anarchosocialistická spravedlnost. Nové horizonty se podle něj otevírají v okamžiku, kdy postřehneme ne zcela objektivní, ale ani docela subjektivní mnohorozměrnou provázanost společného poznání, cítění, chování a konání. Takový vhled pak jde ruku v ruce se sebekultivací a snahou o sociálně spravedlivé, svobodné uspořádání společnosti v nejširším možném smyslu. Naléhavá je dnes potřeba interkulturního, ale také interdruhového dialogu.

Inspirací nám může být – společně se Snyderem – třeba tradiční čínská epistemologie, která na rozdíl od západní hegemonní tradice chápala, že znalosti vyrůstají z morálky a nelze je separovat od sociální praxe. Toto pojetí vycházelo z komplexního chápání skutečnosti s důrazem na hodnotu učení a vzdělávání. A právě pochopení korespondencí mezi kosmickými a mentálními strukturami představuje základní předpoklad nového vnímání a porozumění. Jazykem a řečí jsou totiž obdařeni nejen lidé různých zkušeností, ale i mimolidští tvorové a příroda sama. Je tedy třeba být v pravém smyslu kosmopolitní – jako bájný Želví ostrov z indických a indiánských mýtů (za sbírku Želví ostrov z roku 1974 Snyder obdržel Pulitzerovu cenu), jako soubytí všech možných vyznání a snah, pozic a forem.

Mene tekel

V souvislosti se současnou environmentální krizí často slyšíme výzvy k návratu „zpátky na zem“. Tím spíše dnes vyniká, že Snyder se svým mene tekel přišel s moudrým předstihem. Bohužel zůstal oslyšen. Vykládá­-li se Snyderova poezie jako spojení vědeckého přístupu s mýtem, je třeba analogicky přistoupit i k jejímu čtení: ostatně desítky stránek s vysvětlivkami, které tuzemské vydání Mýtů a textů obsahuje, k tomu přímo navádí. Zřetelný edukativní rozměr Snyderových textů se pojí s poetickým zážitkem, a stejně jako se vědění prolíná s krásou, propojují se zde i různé vrstvy skutečnosti.

Tato veskrze obtížná, myšlenkově silná poezie nic nespotřebovává, a přece plodí lásku, cit a poznání. Sděluje a je sdílená. Vede naše pohledy nad řekami, údolími a horami k mořím a novým pevninám, proniká do hlubin k telurickým pohybům starým miliony let, klade vedle sebe chaos i řád, zrození i smrt. Zkušenost poezie zde nastoluje blízký, autentický vztah, vytváří živou vazbu mezi námi a dalšími subjekty světa. Naději v tomto vztahu představuje vzájemná péče, odvaha a naslouchání řeči druhých. Ontologická revoluce je tu s námi, my buďme s ní. Člověk nachází své místo ve světě. Nic víc není třeba.

Autor je filosof.