Legenda o Bocianovi

znám tě třicet let,

ale, chlapče, jaké to obludy

vidím s tebou jet?

 

Karel Havlíček Borovský

 

 

Jak učinit z nejmocnějšího muže v zemi umělecké dílo?

 

Vítejte v otevřené hře s prvky ghostwritingu, hrdinského eposu a (post)avantgardní satiry.

 

Neznámý autor si vytváří alter ego Babana Rejdiše, které mu umožní vymanit známého politika z vleku marketingových obrazů, aby ho zařadil do národních dějin a mýtů takového, jaký skutečně je – napůl člověk, napůl čáp. Zároveň tímto dílem vyhlašuje epickou renesanci.

 

Jeho investigace vnáší nové světlo zvlášť do premiérova marockého působení kolem roku 1989 a dalších zlomových událostí jeho strmě rostoucí kariéry, v čele s výstavbou Čapího hnízda.

 

Spíše než z aktuálních odkazů však dílo čerpá z okouzlení hrdinovým jazykem, pro který razí termín „babaismus“ (něco mezi dadaismem a staroslověnštinou).

 

„Poezie má být oslavou i toho nejhoršího, co si dokážeme představit. Dovede být milosrdnější než nějací bozi nebo pozůstalí našich obětí. A tam, kde zůstává rozum stát, vpadne jak báječná vesnická diskotéka. Milovat krásu je snadné. Ctnostem se klaní pokrytci. Ale nejvíc lásky a přijetí odjakživa potřebuje monstrum. A není třeba se předtím ztřískat panáky nebo sázet na špatnou viditelnost – úplně stačí nasadit si na krk diskokouli. Uvidět ten samý svět v jiných odlescích.“

 

Křest Legendy o Bocianovi proběhne za účasti kardinála, v duchu kocoviny ze sametových slavností, dne 18. listopadu v Café Clubu Míšeňská. Knihu vydá nově založené nakladatelství Viriditas. V této poslední svobodné Ádvojce, než po volbách propadne do svěřeneckých fondů, vám z legendy přinášíme exkluzivní ukázku.

 

 

Není nad původnost,

každý po ní touží,

lidé chodí přes most,

to já půjdu louží.

 

Karel Havlíček Budějovický,

ministr průmyslu a obchodu

 

 

IV. ANDREJOVO DĚTSTVÍ

 

Nejranější vzpomínka – Ako som krmil koňa u babičky v maštali.

Slavičí údolí – Narozen v Bratislavě, ve Slavičím údolí, jak je tam slovenská televíze. Rodinný dom už neexistuje a všetky slavíky odvábil božský Kája.

Lopatková teorie – Věřím na genetiku, v Agrofertu máme lopatkovou teorii. To znamená, že když se tříleté děti hrajou na pískovišti, tak ty lídři geneticky daný s lopatkou to tam už říděj. A ty uťáplý seděj v rohu, a tak to už je celej život.

Štefan a Adriana – Spoznali se při studiích ekonomiky na VŠE.

Maminka – Pôvodne Schreibnerová, z Podkarpatskej Rusi. Motor našej rodiny. A mala aj literárne choutky. S kolektivem výzkumníkov sestavila Anglicko­-slovenský drůbežářský slovník.

Otec – Volant našej rodiny. Občas mi dal facku, ale aj tak som išiel v jeho stopách. Vďaka jeho obchodnej misii pod Strojexportom jsme žili najprv v Etiopii a potom v Paríži.

Mladší brácha – Keď jsem ho odjebal z pískoviště, sedal si na houpačku pre dva a čakal, čakal, ale já neprišiel. Teraz nemá ani na hypotéku a mezi Prahou a Bratislavou jezdí se Student Agency, aby dostal čokoládu zdarma. Výfuk našej rodiny.

Legitimace – Nějaký kokot ukradol pak tátovi stranickou legitimaci a my se museli uskromniť. Až po uvítání ruských tankov jsme šli zase nahoru.

Ženeva – Ležel jsem tam rok v nemocnici s krevní chorobou. Byl jsem rád, že jsem to přežil. Jsem se nemohl hejbat a jsem zapomněl chodit.

Mamánkův konec – Byl jsem často s mámou. Byl jsem takový maminčin ma… ma… mazlíček, nebo jak se to jmenuje, mamánek. Až keď jsme měli v rodině ty emigračky, poslal ma otec domov k babičke ako záruku toho, že neemigruje. A zrazu jsem vám byl utrhlý z řetěze. Dělal jsem diskotéky, falšoval omluvenky a měl i trojku z chování.

 

 

VI. ANDREJOVA MAROCKÁ PROMĚNA

 

Andrej byl zkrátka dlouhá léta jedním z nás, vyrůstal stejně jako my a pouze vlastní pílí se vypracoval na delegáta zahraničního obchodu ve službách socialismu, jakým byl shodou náhod i jeho taťka Štefan. Samozvaní biografové Kmenta, Pergler, Vlasatá a Patočka sice tvrdí něco jiného, ale těm nevěřte – nepovedlo se je uplatit, aby psali pravdu.

Logickým vyústěním Andrejovy rozjeté kariéry byla šestiletá mise v Maroku, kde by podle svých slov zůstal už napořád. „Maroko je skvelé, tam je moře, hory, všechno, Sahara, super. Ovoce, zelenina, ryby, prostě pecka,“ vylíčil krásy milované země pro televizi Šlágr. Když si do toho přimyslíme jeho dolarový plat a postupné spřádání sítě mezinárodních známostí, není se čemu divit.

Jednoho dne si Andrej pinkal s dcerou na kurtu a postarší berberská posluhovačka jim podávala zakutálené míčky. Do očí pralo slunce, dusné a oslepující, přestože byl pokročilý podzim. Skupinka dětí za plotem se posmívala jejich přirozeným vzdechům.

Hra to byla vcelku vyrovnaná, dcera útočila a Andrej se spíš bránil, ona sázela na esa hned při podání a on spíš na nečekané stop­baly. Kdo by zvítězil, to se však nedozvíme. Před vykrytím jedné obzvlášť prudké smeče podklouzla Andrejovi noha a bláhově odražený tenisák zamířil kolmo do oblak, a to rovnou doprostřed čapího hejna. Hned se ozval klapot několika zobáků a za pár chvil se stará Berberka rozběhla po směru žuchnutí silnějšího, než jaké vydá tenisový míček, aby se před ní vyjevilo v prašné zemi nebohé tělíčko Bocianovo.

Tenkrát měl Andrej ještě lidské emoce, a to obzvlášť v přítomnosti dcery. Sice ho napadlo dát čápa psovi na hraní anebo si na něm pochutnat, když ale viděl, že ho chce stará Berberka jenom tak hodit do smetí, okamžitě zaprotestoval, že mu udělají hrobeček. A dcera už kolébala Bociana jako panenku a přála si, aby byl zas živý.

„Opravdu si to přát?“ zeptá se jí potutelně Berberka, která má jinak bez vyzvání zakázáno mluvit.

„Co to kecátě,“ rozčílí se Andrej, „kdo umře, ten umře! Takový je zákon přírody.“

„Ten ale neplatit tak úplně pro čápy. Já být ze starodávný kmen, kde existovat rituál na jejich oživení.“

„Jak jako rituál? O jaké ceně se tu bavíme?“ zavětří Andrej, že s ním chce Berberka vyjebat. Magickými kejklemi chce odlákat jeho pozornost a vyměnit mrtvého ptáka za živého, což pokud by nebylo moc drahé, tak by mohlo stačit na dceřino uspokojení.

„Královna al­-Kahina nám zachovat pergameny s návodem. Muset vy nás jenom odvést do posvátné jeskyně a slíbit, že za nic na světě nerušit při obřadu, jinak by…“

„Tak určitě,“ přeruší ji Andrej bleskovým souhlasem, aby ji nenapadlo uvažovat o honoráři. Skvěle ji převezl, divadlo za benzín, který mu proplácí strana. A mrtvého čápa si beztak potom vynutí, aby ho slupnul na medu.

A tak jede pronajatý džíp ulicemi Rabatu, vytrubuje na překážející drožkaře, jednoho hluchého osla musí šofér s Andrejem dokonce odtáhnout ručně, aby si prorazili cestu až do rozlehlých pahorkatých pustin, kde je i palma nebo kaktus vzácností. Dcera si povolí hi­džáb, teď už jí žádné uhrančivé pohledy cizích mužů nehrozí. A všichni po očku sledují Berberku, kam že je to naviguje. V jednu chvíli si totiž vyžádala, aby opustili silnici a jeli kdoví kam.

Ne, není to halucinace. Po zhruba stu kilometrech se před nimi skutečně objeví pastevci koz, odění v honosných béžových kápích se špičatými kapucemi, a v úpatí blízkého kopce lze při troše trpělivosti zahlédnout jejich příbytky, maskované jako velká ptačí hnízda.

„Zastavit tamhle u studny,“ pokyne Berberka šoférovi a ohlédne se ke kufru, zda se Bo­­cian náhodou neprobral sám od sebe, vlivem té hrbolaté cesty. Ve vzduchu opravdu poletuje několik bílých peříček, ale aby vzletěl celý pták, to by chtělo zemětřesení.

„Ty vole, heuréka,“ utře si Andrej kapesníkem pot z čela, „to jsem fakt zvědavej, kam nás tu zavlečetě.“

U studny je nejspíš už očekával další muž v kápi, respektive dcera si všimla, že jen co přijeli, rozklinkal nad studnou jakýsi zvonec. Než vystoupí z džípu, radši se zas zachumlá do hidžábu, a vzápětí ji stará Berberka vyzývá, aby sestoupila první.

„Ženská, vy jste se zbláznila!“ nedá se Andrej. „Chcete nás naskákané do studny, a pak nám štípnete auto? Prvá jděte hezky vy, jinak nehrám.“

A Berberka bez mrknutí oka vleze do studny, protože vevnitř je zabudován žebřík. A než se pustí okraje, stačí ještě zaúkolovat svého kumpána, aby jí spustil Bociana dolů po kladce.

Andrej naposledy zaváhá; na rozdíl od dcery, která zapluje hned po bábě. Potom poručí šoférovi, aby zůstal u auta, a přeleze taky okraj studny.

„Do čeho jsem se to kurňa namočil…“

Na konci žebříku se naši hrdinové ocitnou v přístavišti podzemního jezera, odkud musejí v jednom ze člunů veslovat na nedaleký břeh, ke světlu loučí a k rytmu bzučivých bubnů. Čím jsou blíž, tím snáze rozlišují i další vjemy a zvuky, až se před nimi rozevře monumentální jeskyně, ověšená houněmi a koberci, a jako by vpadli doprostřed rituálu. Nad středovým ohništěm se zmítá v kozlích kůžích jakési psychopatické stvoření a kolem v kruhu je doprovázejí bubeníci, lidé s chrastítky, řehtačkami a bůhví, jak se všechny ty rytmické kokotiny jmenují.

„Ve městech být Berbeři, jak nás vy nazývat, ale tady být svobodní lidé,“ dodává k výjevu Andrejova průvodkyně a s Bocianem nad hlavou vykročí k ohni, kam ji Andrej s dcerou bázlivě následují.

Co se dělo dál, to se těžko popisuje. Nebyl jsem u toho, vše znám jen z vyprávění dcery, a i ta upadla brzo do rauše, prý asi vlivem kouřových výparů, vonících jak nějaká pryskyřice. Každopádně: šílená postava nad ohněm se chopila Bociana a jedním škubem z něj vyrvala srdce. Potom se nějak povedlo nasadit rozpáraného čápa po vzoru motoristické helmy Andrejovi na hlavu a několik rukou mu po těle roztíralo čapí krev. Hudba zesilovala, až připomínala zlý smích. Šílenec, zvěme ho velekněz, mu mával srdcem před tváří a do toho vyštěkával magické formule.

Jenomže pak se stalo něco nečekaného. Andrej, který už měl být podle všech známek v limbu, přišel v jednu chvíli náhle k sobě, asi vinou vůně syrového masa, a zničehonic se do srdce zakousnul. Velekněz zaúpěl jak postřelený velbloud a dosud rytmický doprovod se rozpadl přes chaotickou mikrotonální etudu v naprosté ticho.

„Tatínku?“ protrhla mlčení až vyděšená dcera.

Andrej zatím soustředěně žvejkal svalovou hmotu, zároveň s ním začínalo být něco v nepořádku. Pohybem krku ze sebe svalil čapí čepici, pak provedl několik protáhlých kroků tam a zpátky s přehnaně vyprseným hrudníkem a nelidsky zaškubal lokty.

„Tatínek velká, velká chyba udělat,“ poznamenala s hrůzou v očích Berberka, „už to vlastně nebýt víc tvůj tatínek… Vstupovat do něj ten pták.“ (…)

 

 

VI. ČAPÍ MUŽ PŘICHÁZÍ

 

Hnízdo – Strašně ma zasáhla Gottova píseň Kdepak, ty ptáčku, hnízdo máš. Hned jako utekla zima, musel jsem domů pod jakoukoliv záminkou.

Pro média – Přišla revoluce a šéf mě zavolal, abych tady něco, a tak jsem vymyslel Agrofert.

Hranice – Pomohlo mi rozdělení Československa. Odpoutal jsem se od svej dosavadní firmy, od Petrimexu, a založil českou pobočku.

Václav Havel – Zvolili ho ještě komunisti. Tam byl ten deal, oni byli zavřený ve sklepech, a že pokud nezrušíte komunistickou stranu, tak my vám zvolíme Havla. A on se vymknul. Nech dou do píče. Pravda a láska.

Kancelář – Začínali jsme v nájmu, na Václaváku v jedné místnosti jsme měli postel i sprchu i stůl a všechno na telefonu. Chodovská centrála, to přišlo až neskoro.

Absurdita – Místo aby stát pomáhal podnikatelům, dělá jenom problémy.

Pode mnou – Moji zaměstnanci jsou debilové.

Výjimka – Faltýnek je moje pravá ruka. Lebo spíš levá ruka? Jsme napravo, nalevo? To záleží; je to moje ruka prostě. Držím nad Faltýnkem ochranné křídlo.

 

 

XI. STŘELBA POD HNÍZDEM

 

(…) A tak se Andrej vrhnul do podnikání, založil druhou rodinu a až úzkostnou pozornost věnoval svému zdravotnímu stavu. V tomhle směru měl nejblíže lidem procházejícím hormonální léčbou či závažnou změnou medikace – ani v jeho případě se nedalo předpokládat, jak se nová identita projeví. Vedle drobných excesů, když například sezobnul před obchodním partnerem žížalu, mu ale čapí modus operandi, tedy přehled o terénu a schopnost obsadit vysoké pozice, přinášel veskrze pozitiva: tržní terén obsazoval jako žádný jiný a nabyl až nechutného bohatství, které vůbec nepotřeboval.

A přece mu něco chybělo. Věděl to Faltýnek, věděla to Monika a teď to víte všichni. Trvalo dlouhých patnáct let, než konečně nalezl své štěstí, byť bohužel jenom na chvíli. Tato epizoda je nicméně klíčová nejenom pro něho, ale i pro nás všechny, protože až díky ní lze pochopit Andrejovy skutečné motivace, proč se rozhodl jít do politiky. Šlo zkrátka o to, že po navštívení mnoha a mnoha komínů v celém kraji konečně nalezl své rodné hnízdo u Olbramovic. Vzpomínky ho zaplavily jako povodeň. Matčin štíhlý krk, otcova huňatá křídla, společné štěbetání… Vyšplhal se na samý vršek komína, sako mu vlálo jak sukně paní Vášáryové a krokoměr hlásil dvacet tisíc jedenáct kroků. Rozhlížel se k obzorům, zda se nepřibližuje nějaký jeho příbuzný. Začínalo jaro 2005 a touhle dobou se čápi většinou vracejí, jeho naděje proto byla oprávněná.

Seděl na komíně první den a jeho šofér Protopopov dole začínal být nervózní. Seděl tam druhý den a šofér zavolal své paní Protopopovové z Ústavu duševního zdraví, zda by neměl volat záchranku a hasiče. „Ty debile, vždyť přijdeš o práci, a takhle máš navíc přesčasy,“ se­­psula ho manželka, „jen ať tam sedí co nejdýl.“ Třetí den k večeru Andrej na komíně omdléval hladem a žízní, div že se nezřítil, což takhle bez křídel mohlo mít tragické následky, a tu si vzpomněl, že má v kabele na zadním sedadle proteinovou tyčinku, a že tedy sleze na otočku do auta.

Protopopov zrovna chrněl s čelem přilepeným k volantu, když vtom se to stalo. Andrej sotva došlápnul na prašnou cestu, když se nad remízkem na nedalekém kopci objevila silueta čápa. Čím ladněji se blížila ke komínu, tím menší měl Andrej pochyby, že jde o jednoho ze sourozenců. Ano, musí to být jeho sestřička… Andrej zakláněl hlavu a zkoušel aspoň cvakat zuby, jenže jeho čiré dojetí náhle vystřídala hrůza. Z rozbořené střechy lihovaru se vzepjala načepýřená sova a zamířila si to přímo do hnízda, aby je uzmula čapí slečně těsně před zobákem. Čápice jen tak tak provedla úhybný manévr a v krouživém odstupu analyzovala situaci, zatímco sova se na ni šklebila a syčela až, dalo by se říci, oplzle.

Andrej neváhal a vzbudil Protopopova, že mu ten zbrojní průkaz necáloval jenom pro parádu, tak „ať kurva okamžitě odjistí pištoli a střílá po tej sově!“. Rozespalý řidič se nejdřív skoro střelil do nohy a podruhé ne a ne vystřelit ke komínu, vždyť je to přece jen dobrý člověk, o kterém se proslýchá, že když chodí na ryby, tak nedokáže zabít rybu. Teprve po Andrejově hysterickém výkřiku „Tak střílaj, lebo zastřelím já tebe!“ vypálil, ale úplně mimo. Jeho střela uvedla do paniky spíš čápici, která se za narůstajícího sovího sykotu rozlétla střemhlav do elektrických drátů, a co z ní zůstalo po jejím seškvaření, to by už nevzkřísila ani ta nejsilnější berberská magie.

Bídná sova se uspokojeně odmlčela, bojovně naježené peří jí povadlo a volným plachtěním zaplula do temnot nad rybníkem. „Proklínám ťa, ty chlupatá píčo!“ vřeštěl za ní Andrej s pistolí už bez jediného náboje, „jsme spolu neskončili, já vím, která seš! Poznal jsem tě, kalousi ušatá, a tohle ti neprojde! Dokud žiju, tak ty budeš trpěť.“ (…)

 

 

XII. VSTUP DO POLITIKY

 

Nenašel – Ukecával jsem hodně lidí s lepším kádrovým profilem, než mám já, ale nikoho jsem nenašel. Dneska jdu ještě na diskotéku, debatovať s mladýma.

Z pohádky – Když všichni říkaj stejný, a já jenom říkam, co oni říkaj, tak jsem to blbé dítě z pohádky o císařových nových šatoch.

Plán – Máme jasný plán, abysme zadržovali vodu, aby hned neodtekla do řek a do moře.

Do života – Je důležité, abychom lidi dostali do života, a tam se o ně postarali.

Experti – Celý život hledám experty, kteří sú lepší než já. To sa mi občas daří, občas nedaří. Ministři nerostou na stromech (len niektorí na nich občas sadavaju po nocích).

Přešlapy – V Ženevě jsem dělal číšníka a na­­učil sa protokolu. Některý mluví se švédským premiérem o švédskej trojke, ale já takovéto přešlapy nemám.

Kroměříž – Lidé se tam chovají velice podivně. Útočili i na moji mluvčí.

Záhada – Jak vysvětliť, že se tu k dálnici vyjadřuje i jezevec?

Hydra – Budu bojovat proti hydře celej život!

Rozpadnem – Všichni čekaj, že se rozpadnem jak veverky.

Možná – Prd je demokracie, možná mě za­­střelej.

Moc – Já vůbec žádnou moc nemám.

Jinej – Já jsem politik jinej.

Lidi – Nejsou lidi.