Naolejovaný extrém

Film Julie Ducournauové Titan, který letos na festivalu v Cannes získal Zlatou palmu, je extrémní divácký zážitek. Nejen že nás atakuje obrazy nepříjemné nebo přímo monstrózní tělesnosti, ale jeho vyprávění se vine v instinktivních, surreálných zákrutech a sleduje postavy, na něž je velmi obtížné se emočně napojit. Jeho estetika stojí někde mezi fantaskním fetišistickým hororem a naturalistickým ohledáváním živočišných podob lidskosti. Přesto je to snímek, který jen trochu znalejší festivalové publikum vlastně těžko něčím překvapí, natož šokuje. Tím spíš, že zemí jeho vzniku je Francie. Titan totiž naprosto plynule navazuje na trend, který určitá část francouzské kinematografie pěstuje už od konce devadesátých let a který už dávno má i své publicistické označení: new french extremity. Ducournauová do tohoto řečiště vplula už svým debutem Raw (2016) a s Titanem se vlastně jen znovu chytá nejsilnějších proudů, aniž by přinesla něco výrazně nového nebo osobitého. Hlavní ocenění nejprestižnějšího artového festivalu pro film, který by vynikl spíš v nějaké půlnoční hororové sekci, tak působí ještě překvapivěji a ještě hůř se obhajuje.

Významům naproti

To ale neznamená, že by Titan byl špatný film. Nevyplývá z toho nutně ani to, že by šlo o pouhý derivát, na kterém nelze najít nic podnětného. Chcete­-li, můžete si v příběhu vražedkyně, která se ukrývá před zákonem v roli pohřešovaného syna velitele záchranářů a zároveň se proměňuje v kyborga, dokonce objevit spoustu zásadních témat současnosti, od genderové fluidity přes automobilový fetišismus à la Cronenbergův Crash (1996) nebo Carpenterova Christine (1983) až po problematiku „nahé“ lidské bytosti, která si obléká identity podle toho, do jakých sociálních kontextů se dostává. Problém je, že všem těmto interpretacím je třeba jít naproti, a to celkem daleko. Musíte si je sami vylovit z proudu obrazů, které jsou sice na jednu stranu skoupé na slovo, ale na druhou se jim tak úplně nedaří vyvolávat zemitou fantasmagorickou mystiku filmů, jako jsou Miluji tě k sežrání (Trouble Every Day, 2001) nebo Mandy (2018). Mystiku, jež vlastně žádné další vysvětlování nepotřebuje nebo se pokusům o něj přímo vysmívá.

Groteskno a tanec

V Titanu není nic, co bychom ve srovnatelně radikální podobě neviděli už ve starších snímcích new french extremity. Groteskní hry s genderem najdeme třeba v Kalvárii (Calvaire, 2004) Fabrice Du Welze, oderotizovanou nebo přímo monstrózní ženskou nahotu tematizuje dlouhá léta Catherine Breillatová, technohoror pěstují klasici jako Šinja Cukamoto nebo zmíněný Cronenberg a tak dále. Může to znít jako stížnosti příliš otrlého diváka, kterému už je i kdejaký extrém málo. Pokud ale současná francouzská extrémní kinematografie něco nepotřebuje, jsou to právě rozvolněné kompilace šokantních scén a motivů. A zrovna Titan bohužel působí jako poněkud roztěkaná, nahodilá přehlídka konfrontačních výjevů, za kterými není žádný jednotící princip (ne nutně racionální koncept nebo dokonce poselství, ale spíš cosi jako posedlost, fixní idea či vize). Podobně neukotvených děl, kde kdykoli může přijít cokoli, vzniká ve francouzském hororu i v posledních letech celkem hodně – namátkou zmiňme Meandr (Méandre, 2020) nebo ­seriál Marianne (2019). Od vítěze Zlaté palmy bychom zkrátka čekali víc.

Z Titanu nakonec zůstane v paměti spíš několik silných scén než ucelený dojem. Je dobře, že to nutně nejsou ty nejextrémnější scény. Ducournauová se od Raw posunula k preciznějšímu, videoklipovému stylu, který se pečlivě stará o barevné tónování obrazu, rytmus a náladu. Titan je díky tomu film, kde se hodně tancuje, a právě strhující taneční scény působí možná intenzivněji než obrazy vraždění nebo groteskní tělesnosti. Obdivovat můžeme i náročné a přesvědčivé herecké výkony Agathe Rousselleové a Vincenta Lindona. Pořád je to ale výběr, který si musíme udělat sami z vlastní vůle, místo aby vás k němu plynule vedla chorobná fascinace tušená v pozadí obrazů.