Studentská skupina Ne!Musíš to vydržet se na jaře letošního roku prostřednictvím anonymního formuláře zeptala studentek a studentů divadelních fakult DAMU a JAMU na jejich zkušenosti se studiem. Odpovědi, poukazující na různé etické i pedagogické nedostatky včetně zneužívání moci vyučujícími, sexismus, ponižování studujících a šikany, přednesli zástupci iniciativy 29. června 2021 před budovou DAMU a už 1. července se k akci vyjádřilo vedení DAMU, které slíbilo, že na nejbližším zasedání akademického senátu představí soubor opatření, jež by problematickému chování, na něž iniciativa upozornila, do budoucna zabránila. Tou dobou už záznam z červnového vystoupení vidělo několik desítek lidí, objevily se odezvy z jiných uměleckých škol, přibývalo rozličných mediálních reakcí. V tuzemských mediálních luzích a hájích se tak celé léto průběžně diskutovalo o případnosti celé kauzy – nebyli jsme ušetřeni ani zamyšlení nad tím, kdo komu a jestli vůbec smí podržet dveře, či úzkostných vyjádření, že od počátku MeToo „si chudák chlap nemůže bejt jistej“, jestli ho někdo neobviní ze sexuálního obtěžování.
Téma harassmentu není jediným a snad ani nejzásadnějším subtématem, jež iniciativa Ne!Musíš to vydržet pomohla vnést do veřejného prostoru. Lze na něm nicméně dobře demonstrovat některé systémové problémy českého vysokého školství, které se po letech ukazují v novém světle. Jedním z nich je kupodivu fakt, že se na univerzitách často zapomíná, že jde o školu a vyučování. A je dobře, že se konečně dostávají do veřejného prostoru také výpovědi těch vysokoškolských pedagogů a pedagožek, kteří se nebojí svěřit s tím, že je vlastně nikdy nikdo neučil, jak učit. Logicky se pak někteří uchylují k tomu, že se ke svým studentům a studentkám chovají podobně, jako se dřív chovali jejich vyučující k nim.
Je přirozené, že začínající učitelé a učitelky tápou v tom, jak si vybudovat autoritu, případně jak pracovat se svými strachy a frustracemi, a že si neumějí vyjednat jasné hranice, pokud nejsou stanovena jasná pravidla, na základě kterých lze posoudit, co už je takříkajíc za hranou – a to nejen s ohledem na nevyžádané doteky. Pravidla nám zkrátka pomáhají vytvářet bezpečné prostředí i tam, kde jsou role jasně mocensky vymezeny. A je proto s podivem, jak moc v tuzemském vysokém školství zdomácněla představa, že přece všichni víme, kudy která hranice vede a jaké chování je přijatelné.
V případě uměleckých škol je situace o to složitější, že jedním z pracovních nástrojů všech zúčastněných jsou emoce. Minimálně na DAMU přitom není běžnou praxí, aby vyučující měli své supervizory. Opět platí, že je sice normální, že si lidé, kteří učí, občas neumějí poradit se svými pocity, ale nemělo by být normální nechat řešení jen na nich. A podobné je to s jejich svěřenci a svěřenkyněmi: neumím posoudit, nakolik je nutné, aby budoucí herci a herečky trpěli a sahali si na dno, vím však, že i kdyby testování a ohledávání odolnosti bylo jednou z adekvátních pedagogických metod, musí být vyváženo odpočinkem, pobytem v bezpečném prostředí a hlavně reflexí toho nepříjemného, co si člověk prožil. Jenom tak lze z negativních či nepříjemných prožitků čerpat sílu a poučení.
Současné vedení DAMU si naštěstí, zdá se, uvědomuje, co všechno na této škole chybí – a je dobře, že je děkan Karel František Tománek schopný situaci reflektovat, ochotný vstupovat do diskuse a naslouchat studentům a studentkám. Možná je to snazší než naslouchat pedagogům a pedagožkám… Uvidíme. Ale pokud se podaří zavést na vysokých školách supervize, jasně stanovit pravidla pro vnitřní hodnocení výuky a začít pracovat na didaktické zdatnosti vyučujících, bude to zásadní krok nejen pro umělecké vysoké školy. Zvláště když se na školách základních a středních zmiňované principy pozvolna začínají stávat normou. Bylo by krásné, kdybychom se v českém vysokém školství brzy dopracovali do situace, v níž by věta „Musíš to vydržet“ zaznívala jen jako připomínka letošních událostí.
Autorka je středoškolská pedagožka.