Popový aktivismus budoucnosti

Domácí recenze mluví o debutovém filmu režiséra Faraze Shariata a tvůrčího kolektivu Jünglinge jako o „budoucnosti německé kinematografie“. Kromě kvality snímku je k tomu vede také slovní hříčka, Futur Drei, jak zní originální titul filmu Nic ve zlým, má totiž být novým gramatickým budoucím časem, kterým lze mluvit o budoucnosti trojice protagonistů. Čeština bohužel nic takového nenabízí, a tak přebírá okleštěný mezinárodní název No Hard Feelings. Otázku, kdo si může dovolit jakou budoucnost, však samotný film klade dostatečně důrazně. Komplexní otázky sexua­­lity, genderu, rasy a migrace přitom zpracovává velmi popovým a jednoduše stravitelným filmovým jazykem. Tvůrci svůj přístup označují jako „aktivistické popcorn­-kino“ – chtějí vzdělávat afektivně, skrze empatický prožitek osudů psychologicky propracovaných postav.

Příběhy první a druhé generace

Parvis je dvacetiletý syn íránských přistěhovalců, který vyrůstá na maloměstě. Čas si krátí večírky a schůzkami prostřednictvím gay seznamek. Za menší přestupek dostává veřejně prospěšné práce v centru pro uprchlíky, kde se seznámí se sourozenci Amonem a Banafshe, kteří jsou podobného věku i naturelu jako on. Zanedlouho mezi Parvisem a Amonem vzplane láska, jež způsobuje problémy v centru i v Parvisově rodině. Vedle „gay love story“ se odvíjí osud Banafshe a její žádosti o azyl. Amonova sestra je plnohodnotnou hlavní postavou a ústřední zvrat patří právě jejímu příběhu. Shariat tím zpochybňuje zaběhnuté schéma gay filmů, podle kterého zamilovaný pár stojí proti homofobní společnosti. V Shariatově snímku je to složitější. Parvisova rodina s milencem svého syna nemá problém kvůli tomu, že je to muž, ale proto, že je Íránec. Postava Parvise tak ztělesňuje dvojakost postavení druhé generace migrantů, do které patří také většina štábu. Pro obyvatele uprchlického centra je Parvis Němcem, kdežto pro německou společnost, včetně té queer, zůstává cizincem.

Evropských reprezentací osudů druhé migrantské generace v posledních letech přibývá – například německá televize ARD letos odvysílala minisérii All You Need (2021), která tematizuje rasismus uvnitř i vně berlínské queer komunity. Dalším příkladem je čtvrtá sezóna norského seriálu Skam (2015–2017), která sleduje život mladé muslimky Sany Bakkoush, a všechny její lokalizované varianty, jež po úspěchu originální řady vznikly v jiných zemích (mimochodem, v Německu je to seriál Druck, jehož šestou řadu momentálně natáčí právě kolektiv Jünglinge). V těchto seriálech sledujeme zkušenost druhé generace a její vztah s majoritní společností. Nic ve zlým ale jde „o úroveň“ dál, a Parvis je tak postavou, se kterou se může identifikovat i evropský divák bez migrantské zkušenosti a vstoupit s ní do „jiného světa“ uprchlického centra. Film je napůl v němčině a napůl ve fársí a postavy mezi jazyky přecházejí i uprostřed dialogu. „Bioněmci“ se v příběhu objevují pouze ve vedlejších rolích a hlavní příběhovou linií je „coming of age“ protagonisty, který si začíná uvědomovat složitost světa a jednoduchost vlastního postavení.

Jak vyprávět jednoduše

po dospívání, dosazuje do něj však postavu homosexuálního Němce druhé generace přistěhovalců. A obdobně pracuje se schématem romantického filmu, které jsme viděli nespočetněkrát, ale v migrantské queer variantě ještě ne. Tvůrci zviditelňují neznámé příběhy a identity pomocí známých a snadno srozumitelných narativů. Také vizuální podoba filmu je záměrně líbivá. Ač bychom to od dramatu z uprchlického centra nečekali, zhruba polovina snímku se odehrává na oslavách či tanečním parketu s krásnými tanečními scénami plnými barev a zpomalených záběrů. Filmový jazyk videoklipu je využit i významově: jeho nelineární temporalita vedle sebe staví různé varianty a možnosti zobrazeného. Když postavy promýšlejí svou budoucnost, vyprávění se zastaví a divák má možnost afektivně prožít jejich životní situaci.

Snímek ale nikdy nesklouzává k mravokárnosti nebo lítostivému kázání – „popcorn“ je s aktivistickým sdělením vždy vyvážen. Hlavní kvalitou filmu je právě zábavnost a lehkost, s níž náročnou společenskou problematiku zpracovává. Může ji tak přiblížit i publiku, které by se jí jinak nezabývalo. A diváci si skrze empatii k postavám mohou uvědomit, jak rozdílné budoucnosti mají různí lidé k dispozici.

Autor studuje sémiotiku.