Těžiště novinářské a politické činnosti Karla Havlíčka spočívalo v revolučním roce 1848. Během „jara národů“ se zrodila svébytná česká politika, kterou do značné míry formoval právě on coby klíčová postava Národních novin.
„Karla Borovskýho měl rád český lid,/ protože se nedal nikým uplatit,/ c. k. skety rušil v jejich klidu,/ kordem pera hájil práva lidu,/ i když býval bit,“ zpívala punkrocková skupina E!E v písni Karel Havlíček Borovský. V tuzemském historickém povědomí poněkud sentimentální kult „brixenského mučedníka“ zakořenil po Havlíčkově smrti v roce 1856. Zatímco v okolních státech byly spíše pěstovány kulty obětí revolucí, které v Evropě proběhly v letech 1848 a 1849, v českých politických kruzích probíhala polemika o Havlíčkově dědictví.
Je poněkud paradoxní, že kýčovité martyrologické obrazy – včetně toho s trnovou korunou – provázely právě posmrtný život novináře a politika, který vynikal ironií, sarkasmem a odporem proti frázovitosti a patosu. Obrozenecký obraz Havlíčka-trpitele pak v polistopadovém období bylo snadné znevážit poukazy na „fešácký kriminál“ v příjemném prostředí tyrolských hor. Havlíčkův odkaz nicméně zůstává inspirativní díky jeho provokativnímu myšlení, které se plně projevilo právě během osmačtyřicátého roku. Revoluční události Havlíček nepochybně chápal jako příležitost k proměně stávajícího společenského uspořádání, ať už se to týkalo liberalizace politického života, demokratizace struktur katolické církve a větší rovnoprávnosti nekatolických církví nebo širší autonomie menších národů. Všechna tato témata se odrazila v jeho literární tvorbě i publicistice.
Rozčarován církví
Havlíčkův vztah k náboženství a víře byl od mládí komplikovaný. Na rozdíl od Františka Palackého, hlásícího se hrdě k reformační tradici, byl Havlíčkův duchovní život potýkáním s katolickou tradicí. V osmnácti letech, plný nadšení pro kněžské povolání, vstoupil do královéhradeckého semináře, studium bohosloví však skončilo rozčarováním. Přitahovalo jej naopak učení katolického osvícence a reformátora Bernarda Bolzana, jehož dílo bylo konzervativní částí duchovenstva odmítáno. Konflikty s představenými i spolužáky nakonec vyvrcholily Havlíčkovým odchodem ze semináře. Církev se pak stala častým terčem jeho epigramů – nelichotivě se vyjadřoval především o obnoveném jezuitském řádu, jehož návrat do Prahy byl ve čtyřicátých letech 19. století předmětem rozličných dohadů a fám.
Satirické šlehy se týkaly jak katolické teologie, v níž Havlíček viděl neplodné myšlenkové spekulace (podobně se ostatně díval i na soudobou německou filosofii), tak propojení trůnu a oltáře – například v jeho Křtu svatého Vladimíra, který je perzifláží středověkých Nestorových letopisů, je po zavržení Perunova kultu na Rusi vyhlášen konkurs na nového boha, který nejlépe podepře autoritu panovníka. „Řeknu vám, až budu smít,/ Bůh není a císař nemá být,“ píše Havlíček v jednom ze svých epigramů. Přes nejrůznější vnitřní krize a rozladěnost z církevního života se však nestal ateistou a v revolučních událostech viděl naději pro církevní reformu. Ve spojení s dalšími Bolzanovými stoupenci požadoval kupříkladu zrušení celibátu a reformu kněžských seminářů. V revolučních letech se však postavil proti závěrům biskupského sněmu v Salcburku, který se v pastýřských listech přihlásil k ultramontánní podobě katolicismu s důrazem na autonomii církevního zákonodárství v otázkách rodinného práva a správě církevního majetku. Havlíček rovněž kritizoval majetkové rozdíly mezi představiteli vysoké hierarchie a nižším klérem.
Proti panslavismu i radikálům
V období revolučního vření se Havlíček stal ústředním propagátorem konceptu austroslavismu, když popularizoval program politiky vedené Františkem Palackým. Jejím jádrem bylo přetvoření habsburské říše ve federaci rovnoprávných národů a její přeměna v konstituční monarchii. Tato koncepce se vymezovala vůči frankfurtskému sněmu, na němž byla proklamována možnost připojení českých zemí k sjednocenému německému státu. V Havlíčkových představách se propojovala vize liberálního politického systému s požadavky národní emancipace, které v pohnuté době nezřídka ústily v protiněmecké výpady. Idea austroslavismu však neměla být jen hrází proti germanizaci ze strany německých zemí, nýbrž i vůči samoděržaví carského Ruska. Ideje panslavismu ostatně Havlíček odmítl dva roky před vypuknutím revoluce v článku Slovan a Čech. V revolučních časech se však stavěl kriticky i k polským snahám o rozbití monarchie a už ve svých Obrazech z Rus z poloviny čtyřicátých let vytýkal vládám někdejšího polského státu utlačování rusínského obyvatelstva. Z polské strany byla naopak české politické reprezentaci vyčítána nedostatečná podpora maďarské revoluce i krotké postoje ve vztahu k revoluční Vídni. Daleko vřelejší byl Havlíčkův vztah k jihoslovanským národům – v „Illyrech“ viděl v revolučních letech nejbližší spojence a dlouho trval i jeho obdiv k chorvatskému bánovi Josipu Jelačićovi, který v roce 1849 zastavil maďarskou revoluci v bitvě u Villágose.
V bouřlivých událostech let 1848 a 1849 se programy, tužby a očekávání jednotlivých politických reprezentací musely nutně míjet. Jedním z neuralgických bodů české politiky byla stupňující se diskrepance mezi liberály (kromě Havlíčka a Palackého třeba František A. Brauner) a radikálními demokraty (Emanuel Arnold, Karel Sabina nebo Josef Václav Frič). Program radikální demokracie byl na rozdíl od liberálního konstitucionalismu zaměřen protimonarchisticky a požadoval zrušení poddanství bez placení náhrady a konfiskaci šlechtické a církevní půdy. Pod dojmy dočasných úspěchů maďarské revoluce a rozčarování z oktrojované ústavy i vlivem ruského revolucionáře Michaila Bakunina připravovali radikální demokraté na jaře 1849 plán revoluce ve spojenectví s povstaleckým hnutím v Sasku, které mělo mít spojence i v polských a maďarských pokusech o rozbití monarchie. V květnu téhož roku však bylo tzv. májové spiknutí rozbito, nad Prahou byl vyhlášen stav obležení a představitelé radikální demokracie byli pozatýkání. Havlíček jim vytýkal avanturismus, který měl posílit snahy „konzervativní reakce“. Nelze nicméně říct, že by jej sociální otázka nechávala lhostejnou. Všímal si například společenských rozporů na venkově mezi selskými vrstvami a bezzemky a právě pro nemajetné domkáře požadoval větší podíl na obecné správě.
Spor mezi Havlíčkem a radikální demokracií se mnoho let po odeznění „jara národů“ přeléval do nových politických aktualizací v souvislosti s polemikami o interpretaci Havlíčkova odkazu mezi staročechy, mladočechy a Masarykovými realisty. Masaryk se v monografii Karel Havlíček (1896) uchýlil k prezentaci známého literáta jako svého ideového předchůdce a stoupence humanitního programu, kořenícího již v husitských časech. Později bylo Havlíčkovo dílo aktualizováno Zdeňkem Nejedlým v duchu snahy o spojení socialismu s národními tradicemi. Naopak filosof Karel Kosík vydal publikaci Česká radikální demokracie (1957), v níž zdůraznil kontrast mezi Havlíčkem coby „ideologem kapitalismu“ a radikálními demokraty. I dnes Havlíčkovy mnohdy rozporné politické postoje vybízejí k novým historickým interpretacím. Mnohé jeho texty zůstávají aktuální svými tématy: kritikou prázdného vlastenčení, otázkou po vztahu státu a náboženství i polemickým promýšlením sociální otázky.
Autor je historik.