V Berlíně se zároveň s parlamentními volbami uskutečnilo průlomové referendum, ve kterém se přes milion obyvatel německé metropole vyjádřilo pro vyvlastnění velkých realitních společností. Jak se pro tento záměr podařilo získat tak velkou podporu? A co to znamená do budoucna?
Asi polovinu bytů v Berlíně vlastní realitní společnosti, které nabízejí nájemní bydlení. K těm největším patří Deutsche Wohnen (odtud název iniciativy Deutsche Wohnen & Co. enteignen, tedy Vyvlastnit Deutsche Wohnen a spol.), Vonovia, Akelius nebo Blackstone. Mnoho z nich má nejasnou vlastnickou strukturu a sídla v daňových rájích. Pojí se s nimi nepěkné příběhy o šikanování nájemníků, zanedbávání oprav, rapidním zvedání nájmů či rovnou vystěhovávání lidí ve prospěch movitější klientely a rozvracení místních komunit. Během posledních deseti let se nájmy v Berlíně ztrojnásobily. Mluví se proto o bytové krizi, což podobně jako u nás znamená, že lidé musí vynakládat čím dál větší část svých platů na nájemné.
Občanská iniciativa Deutsche Wohnen & Co. enteignen (DWE) působí od roku 2018, kdy začala sbírat podpisy pro uskutečnění referenda. Iniciativa navrhuje vyvlastnit ty realitní společnosti, jež vlastní více než tři tisíce bytových jednotek. To by se týkalo dvanácti společností a asi čtvrt milionu bytů, tedy 11 procent berlínského trhu s bydlením. Tyto byty by pak přešly do společného vlastnictví a pod správu veřejné instituce. Referendum se odvolává na články 14 a 15 německé ústavy, které zavazují vlastníky nemovitostí k určitým povinnostem a umožňují „zespolečenštění“ majetku v zájmu veřejnosti. Hlasování se konalo poslední zářijový víkend spolu s celostátními spolkovými volbami. Přes milion obyvatel Berlína, tedy 56 procent, se vyjádřilo pro vyvlastnění, proti hlasovalo 39 procent.
Malé reformy nestačí
Slovo „vyvlastňování“ v českém kontextu obvykle vyvolává hysterii, a nejinak je tomu v německém prostředí. Přesto byla radikální kampaň úspěšná. Skutečnost, že se iniciativě podařilo nasbírat v poměrně krátkém čase tolik podpisů a nakonec i zvítězit v referendu, ukazuje sílu hnutí zdola. Kampaň byla opravdu masivní. Tisíce dobrovolníků a dobrovolnic vylepovaly plakáty, roznášely letáky, pořádaly přednášky a sousedská setkání, navštěvovaly dům po domu a diskutovaly s místními. Hnutí bylo otevřeno všem a neomezovalo se jen na levicové aktivisty. V Německu jsou navíc, na rozdíl od Česka, silná nájemnická hnutí, z nichž se iniciativa zrodila. Každá čtvrť má svou místní organizační buňku DWE a mnoho bytových domů ve vlastnictví velkých firem se organizuje v sousedských komunitách v boji za svá práva. DWE získalo tak širokou podporu také proto, že jeho požadavky jsou dostatečně konkrétní, propracované a hlavně realizovatelné.
Téma bytové krize je natolik palčivé a provázané, že menší reformy a regulace nevedou k řešení. Krize, již odstartovala privatizace bytového fondu v devadesátých letech, je výsledkem spekulací a monopolu nadnárodních realitních korporací. Převládající neoliberální dogma chápe bydlení jako investici a výdělečnou komoditu, ne jako právo a podmínku důstojného života. Podobně jako u nás i v Německu se v souvislosti s bytovou krizí obvykle mluví o nové výstavbě a omezení regulací. Řada odborníků a mezinárodních institucí si však začíná uvědomovat, že trh sám řešení nepřinese. A frustrace berlínské veřejnosti se ještě prohloubila po tom, co Ústavní soud začátkem roku zrušil zastropování nájmů, které si Berlíňané vybojovali.
Boj není u konce
Referendum sice není závazné, ale s tak silnou vůlí lidu se bude muset berlínský senát nějak vypořádat. Nově zvolená starostka Franziska Giffey se sice staví ostře proti vyvlastňování, ale po skončení referenda se nechala slyšet, že jeho výsledek nelze ignorovat a měl by být respektován. Nyní bude záležet na tom, jak se k věci postaví nová vláda. Vítězní sociální demokraté jsou však dlouhodobými odpůrci vyvlastňování a zmiňují právní nejistotu, která se k návrhu zákona váže. Sociální demokraté tvrdí, že by návrh mohl dopadnout obdobně jako u zastropování nájmů, které soud prohlásil za protiústavní a zrušil. A to přesto, že byl vypracován právní posudek o ústavnosti návrhu. Další výtkou jsou vysoké náklady na odškodnění společností – vyvlastnění totiž v podstatě znamená odkup za předem daných a transparentních podmínek. Odhady zmiňují výdaje mezi čtrnácti až šestatřiceti miliardami eur, které by se zpětně splácely z příjmů z nájemného. Je však patrné, že se problém musí začít řešit co nejdříve a systémově. Velké korporace se ostatně vyvlastňování nebojí a jejich enormní zisky rostou dál. Pár dní před konáním referenda oznámila společnost Heimstaden odkup dalších čtrnácti tisíc berlínských bytů od konkurenční firmy Akelius. Vonovia má zase převzít Deutsche Wohnen, čímž by vznikl největší realitní gigant v Německu.
Výsledky kampaně každopádně znamenají zásadní moment pro občanská hnutí a mohly by být katalyzátorem pro další nájemnické iniciativy. Ukazují, že si veřejnost uvědomuje komplexnost problému i to, že mantra o deregulaci a volném trhu neplatí. Zatím už se organizuje obdobné hnutí v Hamburku a další skupiny vznikají i v jiných německých městech. Jejich cíl je přes různorodost lokálních problémů stejný: jde o snahu získat zpět kontrolu nad svými domovy, předejít rozpadu komunit a zabránit nadvládě globálního kapitálu.
Dodejme, že v České republice zatím ucelenější hnutí za právo na město a bydlení neexistuje. Místní kontext je sice od toho německého odlišný, ale i u nás se začínají objevovat nájemní korporace, které skupují byty a spekulují s nimi. Příkladem může být společnost Heimstaden, která působí na Ostravsku, ale rozšiřuje se i do Prahy a Plzně. Možná je načase inspirovat se úspěšným sebeorganizováním a začít proti krizi bydlení něco dělat.
Autorka studuje sociologii.