Nevím, možná je to projev jakéhosi osobního zaujetí pro relativizaci, nicméně když tak sleduju zdejší společensko-politický provoz, prezentovaný v médiích, jsem čím dál méně schopen přistoupit na takový modus myšlení, jemuž je vše předem nanejvýš jasné a jednoznačné. Vystupuje-li mluvčí té či oné strany, stoupenec okolí, například prezidentského, pretendent vlády anebo opozice, představuje velmi často neměnný a jednoznačný názor, aniž by třebas jen na okamžik připustil jakékoli pochybnosti. Tváří v tvář kameře a veřejnosti si málokdo dovolí vpustit do toku řeči cokoli, co by mohlo, byť jen na krátkou chvíli, ohrozit jasně prezentovaný názorový postoj. Jednota myšlení velmi až příliš často drtí myšlení samotné. Jasně, doba je krizová, člověk netrpělivý, každá minuta drahá a jednou odňaté slovo se už jen zřídka podaří ukořistit podruhé. Proto i poslední pochybující musí být za každou cenu ujištěni o tom, že před davy nastoupivší rétor má ve věci jasno, respektive že samotná věc je jasná a nevyžaduje dalšího rozvažování. Nekomfortního, zdlouhavého a drtivě neúčinného.
Mohlo by se namítnout, že k politice prezentace pevného stanoviska patří, a naopak, že žádný politik se nestal dobrým politikem, protože veřejnost milovala jeho vnitřně rozporné myšlenky a tlumila své pracovní nasazení dlouhými rozvahami, ať už formou vnitřního dialogu anebo obyčejnou rozpravou. Ještě méně si dokážu představit vrcholového politika, který by před veřejností s oblibou sjednával průchod myšlenkám zneklidňujícím a zcela by rezignoval na svou svatou povinnost: totiž dnes a denně vytyčovat důkladně označené kóty na mapách politického uvažování. Veřejný život by se dříve či později musel přesunout za zamřížovaná okna blázinců a kriminálů.
Na druhou stranu: neplatí, že se společnost bude potýkat s podobnými důsledky tehdy, když se tyto neotřesitelné postoje objeví tam, kde bychom naopak z podstaty věci očekávali úplně jiný způsob uvažování? Když na relativizaci nezbude čas ani tam, kde by rozvažování postojů prospělo kultivaci celé společnosti?
Zvláštní pocit se dostaví třebas tehdy, probíráte-li se nekonečnými memoáry Ivana Klímy (Moje šílené století, 2009) a Pavla Kohouta (To byl můj život??, 2005). Oba se očividně rozhodli zachránit budoucnost a s vervou sobě vlastní přijali roli těch, kdož navzdory společenskému sentimentu po dobách minulých zastanou a poté hlavně udrží jediné správné postoje. Jejich autobiografie dokládají, jak celá tahle záležitost pevných postojů úzce souvisí s dnes tolik oblíbeným podáváním dechberoucích výkonů. Rozsáhlý Kohoutův sebezpěv je skvělou ilustrací toho, jak snadno se vstupuje do veřejného prostoru s neproblematickým obrazem aktéra dnes už historických událostí. U Klímy to funguje trochu jinak: není nad to, hovořit řečí bez rozporů, když jste si už předem jisti především tím, že před vámi stojí publikum, s jehož kulturními hodnotami se dokážete beze zbytku ztotožnit. Nedivil bych se, kdyby byly oba životopisy trojnásobné, olbřímí paměť autorů a jejich schopnost udržovat dojem uceleně zpracované látky, již by jim mohl kdejaký politik ve výslužbě docela dobře závidět, jsou zřejmé, navíc i vyfutrované vůlí ponechávat za sebou nepřehlédnutelné monumenty písemnictví – pochopitelně provedené výhradně z jednoho kusu.
Neustále se mi nad oběma knihami vracela otázka, zda na ploše ohromných historických fresek, jež mají budoucím generacím zachovat hrůzné odkazy fašistoidních režimů, nevzniká něco jako primárně politická literatura nové doby. Kohout i Klíma píšou hlavně proto, aby jednou provždy ustavili hodnotový rámec, a nebojí se přitom vystupovat jako mentoři, nositelé paměti útlaku. Nic proti tomu, jejich nezáviděníhodná životní zkušenost je dvakrát postavila do role oběti: poprvé se museli obětovat za svobodu, podruhé za obnovenou demokratickou republiku. Ivan Klíma má jistou výhodu, dokáže svá stanoviska formulovat tak, aby z nich nakonec vždy vyplynula jakási vnitřní logika věci; nad textem Pavla Kohouta se nedokážu zbavit dojmu, že se do jinak principiálního autorova postoje promítá i nezdolná touha postavit sebe sama do role někoho, kdo dobře ví, jak se má odvést politická práce ve veřejném prostoru – a je docela jedno, jestli jde o tiskový brífink anebo vzpomínkový román. Jako by se historie měla opakovat nejen v epochách, ale i v rámci života každého jednotlivce.
Ovšem dílem společným a nerozlučným se Klíma s Kohoutem chopili dobře známé medvědí služby naší společné paměti. Už v době vydání Klímova díla si Olga Stehlíková povšimla jedné nepřehlédnutelné skutečnosti: že totiž „správňácká diskrétnost a úporná objektivizace ve výsledku způsobují, že hledáme, kde se za nimi skrývá lež“. Takový možná bude postoj budoucího čtenáře obou těchto děl – nutkání vypořádat se s přímočarou dikcí jejich pamětnických odkazů a s pomníkově pevným základem názoru třeba právě tak, že v nich čtenáři budou do omrzení hledat praskliny, jež by ta díla zproblematizovala, tedy odpolitizovala a zumělečtěla.
Jednota myšlení i osobních postojů možná musí být v literatuře vyvážena ochotou pokládat nepříjemné otázky. Chceme to po lidu obecném a tím spíše bychom to měli vyžadovat i po intelektuálech. Nářky společnosti rozdělené do sociálních bublin, které spolu jen těžko nacházejí řeč, nejspíš nezarazí texty psané v duchu jednoznačného výkladu historie. Vaši generaci pokazila liberální školská výchova, vpálil mi nedávno jeden umanutý demokrat, před nímž jsem se pokoušel prorazit hrozivou hradbu přesvědčené argumentace. Ano, jsme slabí, neumíme to, opáčil jsem a v duchu si říkal: Tak dobrá, ten rozhovor jsme si možná mohli od úplného začátku odpustit. Jen co se za ním zavřely dveře, šel jsem se do křesla potrápit s Kohoutem.
Autor je antikvář a literární kritik.