Oslovení a pružnost

V krátké úvaze Slovo v životě a slovo v poezii, která poprvé vyšla časopisecky roku 1926 pod jménem Valentina Nikolajeviče Vološinova a jejíž autorství je dnes přisuzováno Michailu Michailoviči Bachtinovi (česky viz ve svazku Formální metoda v literární vědě, 1980), slouží za výchozí příklad kratičká, takřka minimální promluva: dva lidé sedí spolu v místnosti a jeden řekne „Tak!“. Pokud bychom výpověď vztáhli výhradně k jazykovému významu, bude skoro beze smyslu: říká se v ní jen tolik, že jakési blíže neurčené věci jaksi blíže neurčeně jsou. Uvedená výpověď získává smysl – a velice určitý – až ze spojení se situací. Bachtin tento smysl upřesňuje: udává, v jaké místnosti spolu ti lidé sedí, co se v příslušnou chvíli stalo za oknem (tj. začalo sněžit), s jakou přesnou intonací bylo slůvko proneseno. A poté dodává (všechna zdůraznění jsou v původním textu): „V intonaci slova ‚tak‘ totiž nezaznívala jen pasívní nevole nad tím, co se děje (že padá sníh), ale také aktivní pocit rozhořčení a urážky. Koho se týká ta výčitka? Je zřejmé, že nikoli posluchače, ale někoho jiného a že se tím vyjasňuje situace a uvádí na scénu třetí účastník. Kdo to je ten třetí? Komu platí ta výčitka? Sněhu? Přírodě? Anebo snad osudu? (…) Intonace zde navozuje živý vztah k předmětu, objektu promluvy, vztah málem přerůstající v jeho oslovení jako živého ztělesnitele viny, přičemž posluchač – druhý účastník – jako by byl k tomu přizván ve funkci jakéhosi svědka a spojence. (…) Intonace se tedy ve všech případech orientuje dvěma směry – na posluchače jako na spojence nebo svědka a na předmět promluvy jako na třetího živého svědka; intonace mu spílá, lichotí, snižuje ho nebo velebí.“

Intonační metafora

Bachtin upřesňuje, že to, oč ve výpovědi jde – tedy ona mocnost (sníh, příroda, osud), která tvaruje situaci a k níž se obrací hodnocení –, se v literatuře figurou „intonační metafory“ stává „hrdinou“. Básnictví tedy podle tohoto modelu bere reálnou situaci v jejích dynamikách, které jsou zčásti pragmatické a zčásti morální, ale nakonec je nelze nazvat jinak než životní, a sceluje ji tím, že pro intonaci – či rytmus, tempo, hudebnost, tvar – hodnotící výpovědi vytváří zosobněný protějšek, „hrdinu“, k němuž se výpověď přenesená do poezie obrací.

Je to velice zvláštní a cenná úvaha, a nakolik jsem s to dohlédnout, sám Bachtin ji nakonec ponechává jako fragment. Pokusme se ji ale rozvinout.

Provedením „intonační metafory“ se situace na jednu stranu uzavírá: co bylo předtím jen naznačeno a ponecháno v nejistotě (oslovuje ta řeč sníh? přírodu? osud?), je personifikací rozhodnuto a získává tvar. Ale zároveň se tím situace proměňuje ve své základní „hutnosti“: reálný bližní, který ve skutečné situa­ci naslouchá reálné promluvě, se stává jen svědkem při oslovování kohosi, kdo je díky básnické proměně náhle skutečnější, totiž mocnosti, která do předchozího stavu věcí vnášela rozhodující změnu.

Soud nad stavem věcí

Říká se tím za prvé: východiskem poezie je morální, morálně zabarvený soud. Nikoli (nebo ne nutně) morální nauka, pokyn, argument či ideál, nýbrž zhodnocení situa­ce, soud nad stavem věcí, zahrnující vztah k tomu, jak se věci mohly mít nebo jak by se mohly mít do budoucna: trpké „Tak!“, pronesené ve chvíli, kdy začalo sněžit, nutně po­ukazuje ke světu bez sněhu, v němž mluvčí žil doteď, a předjímá i z bezpečí a tepla pokoje svět zasněžený, v němž se bude mluvčí muset pohybovat v nejbližším budoucnu.

Tedy se tím říká za druhé: východiskem poezie není ani morálka v obvyklém slova smyslu; je jím hodnotící akt, jehož intonace, dynamika, gestičnost – nikoli prostý sémantický obsah – se obrací k hustotě či prostupnosti, tíži či lehkosti, tlaku či zvladatelnosti okolního prostředí. Intonace vyjadřuje tonus, tedy napětí či povolenost, jež zažívá ten, kdo v daném prostředí chce a musí žít – a zmnohonásobení slova „život“, k němuž se v této větě uchylujeme, je plně oprávněné, neboť život, o který tu jde, je právě snahou o zachování souvislosti a postupu, je vydobýváním identity z rozdílů. Slovo „etika“ obvykle sugeruje jeden zvláštní vztah k prostředí, totiž vznešenou rigiditu i ve změně okolností, a slovo „morálka“ nejvíc konotuje jiný zvláštní vztah k prostředí, totiž konformitu s tím, jak soudí mí bližní nebo ti nejváženější z nich. V Bachtinově výkladu však jde o obecnější „éthično“, které etiku i morálku v uvedeném smyslu zahrnuje, ale neomezuje se na ně.

Pevnost versus pohyb

A Bachtinovou úvahou se též za třetí říká: východiskem poezie není sémantický obsah reálné výpovědi, nýbrž takříkajíc její hudebnost. Řečeno se schopenhauerovskou inspirací (a zde není prostor upřesňovat, v čem je těsná a v čem volná), intonace je výrazem tlaků a uvolnění, tíží a lehkostí, plynulých linií a ostrých bodnutí, se kterými se k nám svět obrací, na které my reagujeme a dosvědčujeme je vlastním rozezněním. Jako když vítr rozezní nástroj, který ale není zvukem větru, nýbrž je pohybován jeho silami, rozezníváme se i my – ovšem vlastním hlasem – ve střetu sil světa. Poezie toto rozeznění zvýrazňuje tím, že v personifikaci předvádí jeho původ a protějšek – jako jsme to učinili i my v předchozí, k poetismům se uchylující větě.

A tím se dostáváme ke čtvrtému základnímu konstatování, které s probíraným příkladem souvisí. Morálně zabarvený soud v načrtnuté situaci sněžení a výroku „Tak!“ je výkonem určitého pohybu. Poezie či literatura v tomto pohybu zvýrazní jednu stránku tím, že ji převede do proměněné situace s jejím vlastním pohybem. Pohyb není radno vzývat, neustálý pohyb by byl nesnesitelný; stojí za upozornění, jak sošně pevné jsou Hérakleitovy aforismy a jak dobře se uchovaly. Avšak mají svůj rytmus a své vnitřní pnutí, díky nimž se uchovávají v dynamickém stavu; a principiálně stejné je to u vší poezie. Intonační metafora přechází do nové intonace, která s tou původní něco důležitého sdílí; jinak řečeno, je nepředmětnou metonymií. A ta má stejný účin jako intonace v původním příkladu: určuje hlavní smysl výpovědi, která z hlediska ustálených, fixovaných významů říká mnohem méně. Když se nepředmětná metonymie přeruší, vzniká poetismus či moralismus, tedy výrok, z něhož se život situo­vanosti vytratil.

Pružnost etické existence

Nepředmětná metonymie zachycuje pružnost etické existence. Pružnost tu míním stejně široce, jako když se jedním slovem – „velikost“ – mluví o všech rozměrech od atomu po vesmír; pružnost tedy také vyznačuje škálu od tekutosti po strnulost. A také etičnost tu je míněna v rozšířeném smyslu, ovšem pro potřeby této stati se spokojíme s pouhým upozorněním. Mluvit o pružnosti v souvislosti s etikou může působit jako oxymóron a ten tu je vítán: vytyčuje jistý protitah, stálé vychylování oběma směry. Není přitom podstatné, do jaké míry etika skutečně může či má být pružná; zajímá nás skutečnost, že při vnímání literárního díla se ocitáme v médiu pružného smyslu, které je prosyceno etickými, normativními nároky. Dantova Komedie rozhodně nevyznává etický relativismus, avšak čtení Pekla vyžaduje, abychom dokázali hříšníky pochopit i v jejich vlastních nárocích, abychom slyšeli tón, se kterým své nekonečně trpké „Tak!“ pronášejí oni sami.

Lze to reformulovat následovně: básnickou etikou je to, co v pohybu díla vykazuje stabilitu; avšak buďme obezřetní při snahách oddělit pevné od pohyblivého, neboť pružné obojí spojuje. Sofoklés, Dante či Schiller jsou nepochybně morální básníci, avšak vyvozovat z nich jakákoli spolehlivá naučení je pochybná snaha. Bachtinův model naznačuje, proč tomu tak je. Etický soud je pro básnickou proměnu (jedním možným) východiskem. Jako mluvčí v Bachtinově příkladu říká své trpké „Tak!“ k začínajícímu sněžení, říká u Danta své zbožné „Tak!“ Piccarda nebo Bernard z Clairvaux a u Sofokla své trpké „Tak ne!“ Aiás či Antigona. Díky nepředmětné metonymii proznívá tento morální soud i v básni a tvoří nutnou součást jejího reálného patosu. Avšak rozdíl je v tom, že vůči hlasu básně se – jak píše Bachtin – stáváme svědky. Pokud v básni etický soud vskutku zaznívá, pak nás nevyzývá k přímé reakci jednáním, nýbrž v první řadě k porozumění (jež se ovšem s jednáním může sloučit), totiž k porozumění půdorysu mocností, na kterém daný soud ve své jedinečné intonaci dává smysl.

Morální ozvláštnění

A stejná úvaha platí pro díla, jež jsou etického patosu i náboženské vznešenosti zcela prosta. Dílo, které se oddává fantazii a vtipu, předestírá půdorys mocností, jež jsou oslovovány tónem posměchu či pobavení, pohrdání či bujarého veselí. Intonační metafora může vytvořit zcela nový svět, svět zcela přizpůsobený tónu, kterým pronášíme své „Tak?“, když po nás úředník chce, abychom tytéž informace vyplnili popáté, nebo když nám číšník sdělí, že dostat rýži místo brambor není z účetních důvodů možné. Srážka s nesmyslem předvádí díky intonační metafoře svůj smysl.

Literatura je ozvláštněním nejenom ve sféře vnímání a jazyka, ale i v morálním ohledu. Zkoumá skutečnost, v níž se naše vnímání ve všech svých dimenzích pohybuje, pomocí proměn, metamorfóz, díky nimž se zjevuje ono hmotně neviditelné, na co naše smysly, soudy a slova svým naladěním či tónem odpovídají a co oslovují. Literatura neudílí návody, nýbrž předvádí prostory, ve kterých se naše (nejenom) morální vědomí pohybuje – ve svých úspěších i debaklech, v upřímnosti i klamu, v činech i pasivitě, v zacílení i zmatcích, v zaujetí i lhostejnosti, v mlčení i ve vyjádření. Tyto prostory jsou jako nečekaně uskutečněný sen či noční můra: tóny našich obav i tužeb nalézají svůj zosobněný protějšek. Svět se stává pružným: tíže a lehkost, tvrdost a poddajnost, časové vztahy, intenzita emocí i připravenost k činu se uzpůsobují tónu, s nímž v běžné skutečnosti zaznívá možná jen jedno slovo, jedna věta, jedna zpráva. Malé se může giganticky zvětšit a velké změnit v miniaturu – nebo naopak může vyjít najevo svět bez perspektivních zkreslení, pro běžné oko také neviditelný. Ale i ty nejfantastičtější proměny mají či hledají svou náležitou míru, svou zákonitost. Celkový tón díla oslovuje své vlastní, doposud skryté mocnosti.

Autor je překladatel a komparatista.