Tonoucí plavec

Plavec ve tmě (Swimming in the Dark, 2020), úspěšná literární prvotina Tomasze Jedrow­ského (1985), potomka polských emigrantů, dodržuje klasický půdorys romance – osamělý protagonista, nečekané setkání s ideál­ním protějškem, postupné sbližování, ve které se hrdina zdráhá uvěřit, romantická idyla, (domnělá) zrada, zklidnění, vyhrocený konflikt a jímavý závěr. Jediné, co román odlišuje od konvenčních příběhů, je homosexuální vztah mezi dvěma muži. Vypravěčovy vzpomínky začínají u dětské, nevinné, a přesto iniciační náklonnosti k vrstevníku Beniekovi, jehož náhlý vynucený odjezd do ciziny předjímá nejen Ludwikovu emigraci, ale i téma ztráty milované osoby, jež se táhne celým textem. Dalším zasvěcujícím momentem je četba gay románu Giovanni’s Room (Giovanniho pokoj, 1956) afroamerického spisovatele Jamese Baldwina. Prizmatem této knihy Ludwik nahlíží na celý svůj milostný příběh a vrací se k ní i v posledním odstavci vyprávění. Vzpomínky na dětství i dosud nedořešený vztah k Januszovi jsou prokládány pasážemi v přítomném čase, v nichž se Ludwik z newyorského exilu snaží sledovat události v rodném Polsku, kde generál Jaruzelski právě vyhlásil výjimečný stav.

Tichá voda

Profesorka Joanna Czaplińska v doslovu Plavce ve tmě zmiňuje, že Jedrowského angličtina je přirovnávána ke Conradově. Možná ve svém nostalgickém zabarvení, rozhodně však postrádá výstižnost a koncentrovanost Conradova stylu. Pokud Jedrowského jazyk něčím vyniká, je to nadměrné množství přehnaně básnických přirovnání, která potkáváme téměř na každé druhé stránce: „po podlaze se povaluje oblečení jako nedokončené myšlenky“; „tady jsme se schoulili jako unavení čápi po přeletu přes moře“; „vařená vejce zabalená v bílých krajkových ubrouscích jako pokřtěná novorozeňata“; „cítil jsem se jako plynový plamen, který někdo bezdůvodně nechal hořet na vařiči“; „zadek jsi měl silný, jako dvě hladká skaliska vytesaná mořem“.

Pokud by byl takto přepjatý i sám hrdina, mohly tyto křečovité konstrukce dokreslovat jeho postavu, ale u plachého, nejistého a uzavřeného vypravěče vyznívají jako autorská manýra. Ludwik je klasickým případem melancholického, ztraceného chlapce, jenž nerozumí sám sobě, bojí se samoty a hledá někoho, ke komu by přilnul tak jako kdysi k Beniekovi, který byl z jeho života vytržen. Přirozeně sebevědomý a nenucený Janusz, kterého potkává v závěru studií na letní brigádě, se tak stává jeho pevným bodem v nejistém světě.

Ve shodě s titulem hraje v románu Plavec ve tmě podstatnou roli prožitek vody. Odhodlání vstoupit do řeky se překrývá se sbližováním s Januszem. Hrdina se ostýchá, cítí se nepřirozeně a nejprve převládá pocit zanoření do bláta („chodidly jsem se zabořil do měkkého, hladkého bahna, chlad mi obalil kotníky“), následně se podvolí a nechá se vodou obejmout („jako bych se právě zrodil z jezera“) a přijme ji jako vzrušující beztížný stav. Je pak přirozené, že k prvnímu oboustrannému a vědomě sexuálnímu doteku dojde mezi muži v jezeře. Ludwik se ponoří do lásky jako do vody, a i proto ve svém následném trápení působí jako tonoucí, který lapá po dechu.

Snílek a prospěchář

Janusz pro Ludwika představuje ideál – ve vyprávění narážíme na repetitivní popisy jeho těla či nenuceného chování, jež v intencích žánru vyznívají jako óda. Jezerní idyla však končí s příjezdem do města, kde náhle na každém rohu číhá hrozba odhalení, mezi milence vstupují další lidé, projevují se jejich odlišné zájmy i představy o budoucnosti. Zde se naplno vyjevuje symboličnost Januszova jména (v polštině i češtině navíc homonymního se slovy „já – nůž“), protože hraje na obě strany – miluje se s Ludwikem a flirtuje se ženami, koketuje s mocí a čte zakázané knihy, uvolněnou konverzaci střídá s manipulativní přetvářkou, trampskou nenucenost s kancelářskou uhlazeností. Tato kluzkost vede Ludwika k morálnímu dilematu, zda kvůli svému příteli přistoupit na hru dcery vysokého stranického funkcionáře a čerpat materiální výhody, které by z toho plynuly, anebo zda si úporně bránit své názory a osobní integritu. Jakmile dojde ke kritickému střetu a Janusz si místo nejisté svobody zvolí kariérní cynismus, odchází Ludwik do emigrace.

Otázkou je, proč Jedrowski zasadil Plavce ve tmě do Polska osmdesátých let. Pro hlavní zápletku je podstatná linie velké lásky a následné zrady. Janusz je typ prospěchářského hrdiny, který se snaží balancovat mezi více světy, a pokud to v určitém momentu není možné, volí ten výhodnější. Že se tím kloní na stranu zkompromitovaného komunistického režimu, je pro něj irelevantní; na Západě by stejně dobře vplynul do tamního establishmentu, pokud by takovou šanci dostal. Učinit dějištěm homosexuálního vztahu autoritářskou zemi (v Polsku sice homosexuální kontakty nebyly od roku 1932 kriminálním deliktem, ale moc je trestala nepřímo) znamená přidat mu rovinu zakázané či odsuzované lásky, kterou je potřeba skrývat. Stejně tak by však mohl Plavec ve tmě fungovat v jiných netolerantních společnostech. Úvodní motto z Alfreda Jarryho („A co se týče děje, který záhy započne, ten se odehrává v Polsku, tedy nikde.“) může odkazovat na ztracenou vlast, ale také na obrazněji chápaný prostor nesvobody, přetvářky a tísně, v němž se má neradostný příběh odehrávat. Jedrowski přitom svůj text pilně prokládá odkazy na dobové polské reálie či konkrétní ulice a místa; literárně tím ale svou prvotinu nikam neposouvá.

Učebnicové rekvizity

V Plavci ve tmě nezůstává prostor pro jakoukoli oživující nahodilost – každý detail jako by měl potvrdit předem připravený obraz každodennosti v Polské lidové republice. Varšava je povinně šedá a bezútěšná („z okna byly vidět jen vrcholky dalších paneláků jako hlavy lidí stojících před vámi v davu“), všichni lidé na úřadech a ve frontách jsou nepříjemní, všechna jídla typicky polská a v málokterém chybí červená řepa. Kino se nemůže jmenovat jinak než Moskwa, při jediném Ludwikově polibku s dívkou musí znít píseň dobové popstar Maryly Rodowicz. Totéž se týká i otisků dějin. Ludwikův vrstevník Beniek je Žid, jehož rodina při antisemitské vlně roku 1968 emigruje. V osmdesátém roce se zase Ludwik přichomýtne k protestní akci vznikající Solidarity, a dokonce v rozporu se svou povahou shazuje z okna protivládní letáky. Při pohledu na fotografii s tajemníkem Gierkem se mu „udělá špatně“ a „cítí se nemorálně“. Nejde o to, že by se popisované události nemohly stát nebo že by Jedrowski vykresloval podobu pozdního lidového Polska v příliš temných tónech; ve výsledku je ale tento obraz plný očekávatelných rekvizit natolik učebnicový, až připomíná český retroseriál Vyprávěj.

Jak zdůrazňuje řada polských recenzí, z knihy je až příliš patrné, že byla psána pro publikum, které má o nedávných dějinách Polska jen mlhavou představu, a proto je potřeba ho poučovat. Pasáže, kdy je čtenář upozorněn například na to, že se polské hranice po druhé světové válce posunuly na západ, působí ještě neústrojněji, uvědomíme­-li si, že text je (alespoň vypravěčskou stylizací) adresován Januszovi, jejž Ludwik oslovuje ve druhé osobě. Janusz ovšem nic takového slyšet nepotřebuje – skutečnými adresáty jsou zde především západní čtenáři, kteří si ovšem nejspíš často jen potvrdí své stereo­typy o Východu.

Za zmínku stojí, že vydání knihy se trefilo do doby, kdy západní média psala o Polsku v souvislosti se „zónami bez LGBT“. Plavec ve tmě nicméně není tak „kontroverzní“ dílo, aby v zemi vzbudilo větší rozruch. V polské literatuře je ostatně gay tematika silně přítomná přinejmenším od románu Chlípnice (2004, česky 2006) Michała Witkowského; dokladem její relevance je i téměř tisícistránková antologie polské queer literatury, kterou letos vydala Krytyka Polityczna.

Polsko v Jedrowského románu slouží spíš jako kulisy, jež mají obecnou rovinu milostného vztahu ozvláštnit – tak jako všechna přepjatá přirovnání v jinak poklidném jazyce. Silnou stránkou Plavce ve tmě nicméně zůstává obratně vystavěná zápletka milostného vztahu mezi dvěma lidmi, pro jejichž skrývanou lásku neexistuje v homofobní kultuře žádný pozitivní vzor.

Autoři jsou komparatisté.