Už třetí rok po sobě se mi zkraje podzimu, tři čtyři dny předtím, než má být udělena Nobelova cena za literaturu, ozývají z jednoho českého týdeníku, zda bych pro ně nenapsala portrét Ljudmily Ulické – pro případ, že by cenu dostala. Figuruje na jakýchsi „seznamech“ – a mně se při tom slově automaticky vybaví jen seznamy osob určených k popravě. Literaturou z doby velkého teroru se probírám už zjevně příliš dlouho, začíná požírat všechno kolem. I když tady jde o seznamy sázkových kanceláří, nemůžu se zbavit poplašného pocitu a s napětím sleduju ten upjatý ceremoniál. Nemyslím si, že Ulická cenu kdy dostane, zvlášť poté, co byla před pár lety udělena Světlaně Alexijevičové, která píše ve stejném jazyce a taky o malém sovětském člověku ve vleku velkých dějin. Ačkoli Ulická vhodnou kandidátkou bezesporu je. Ideálně splňuje západní představy o tom, jaká má být ruská literatura (epicky široká, přemýšlivá, společensky angažovaná) i její autor (ne-li režimem pronásledovaný, pak alespoň režimu odporující). A do řady ruských laureátů by skvěle zapadla – však se také ve svých prózách opakovaně dovolává Pasternaka, Solženicyna, Brodského.
V duchu si pro každý případ skládám ten objednaný text o úspěšné spisovatelce, která k literatuře odešla od genetiky, vypráví o sovětské každodennosti, své rodinné ságy doma vydává ve statisícových nákladech, a zůstává přitom nepřeslechnutelným hlasem intelektuální opozice. Pokaždé hledám, čím bych ten portrét aktualizovala – tu Ulická na demonstraci proti zmanipulovaným komunálním volbám a policejnímu násilí z tribuny před padesátitisícovým davem recituje své veršíky o střetu bezbranných občanů s ozbrojenou mocí, tu mezi prvními reaguje na výzvu Alexijevičové, aby ruská inteligence podpořila běloruské protesty. Letos si žádné její veřejné vystoupení vybavit nedovedu, a tak cestou po Timirjazevském lese, po pravidelném mřížoví jeho pěšin zasypaných žlutým listím, poslouchám nedávný rozhovor s ní. Z té hodiny spisovatelčina chraplavého vyprávění o vlastním životě, které jsem v drobných obměnách slyšela a četla mnohokrát, mi utkvěl jeden obraz. Stará jabloň v zástavbě z padesátých šedesátých let ve čtvrti kousek od té mé. Zbyla tam prý z vykáceného sadu, který kdysi patřil k letnímu domu její přítelkyně. Ulická strom zmiňuje jako symbol toho, co ji v Rusku drží, i když se všude kolem zatýká a mučí. Ve dvorech, které míjím, narážím na nejeden takový pokroucený strom. Třeba i on patřil k něčí zmizelé zahradě, a právě proto se tu cítím doma jako málokde. Co se Ulické musí nechat, ve svých často rozvleklých prózách dokáže podobné detaily věrně zachytit. Často mám mrazivě komický pocit, že jsem se ocitla v nějakém jejím románu. Třeba když sedím v centru města, v kuchyni své o trochu starší přítelkyně a s mokrou hlavou od holiče a ručníkem přes ramena k ní vběhne kamarádka ze čtvrti, aby rychle probraly povolební situaci, děti v zahraničí, narozená vnoučata a co s antonovkou, které se letos urodilo tak, že pod ní praskají větve.
Nobelovku Ulická nedostala. Mně alespoň to brouzdání kolem přimělo pustit se do věčně odsouvaného překladu jejího posledního románu. Pevně doufám, že i v něm narazím na nějakou starou jabloň, která mě s těmi sedmi sty stranami smíří.
