František Listopad se za svého dlouhého života stačil stát českým básníkem a odbojářem, francouzským publicistou a portugalským režisérem, ale i během více než půlstoletí stráveného v Lisabonu psal poezii výhradně česky. Tuzemská literární věda však svůj listopadovský dluh teprve začíná splácet.
Šestadvacátého listopadu uplyne sto let od narození Františka Listopada, českého básníka a spisovatele, který se v šedesátých letech natrvalo usídlil v Portugalsku, kde pod jménem Jorge Listopad režíroval divadelní hry, natáčel filmy a vyučoval na univerzitách. Po sametové revoluci se ovšem často vracel do vlasti kvůli spolupráci s divadly a vydávání svých knih. Až do své smrti v roce 2017 se snažil vytvářet most mezi českou a portugalskou kulturou, což se mu ve velké míře skutečně dařilo, a otevřel tak cestu dalším umělcům. Jeho přínos v této oblasti můžeme srovnat snad jen s činností překladatelek Pavly Lidmilové a Anny Almeidové.
Pavla Lidmilová, která zemřela v roce 2019, byla významná literární historička a překládala z portugalštiny a španělštiny. Svůj zájem o kulturu a texty však dělila mezi různé lusofonní země a nikdy dlouhodobě nežila v zahraničí. Do češtiny uvedla spolu s dlouhým zástupem jiných autorů též portugalského básníka a prozaika Fernanda Pessou, kterého překládal a reflektoval též František Listopad. První zmínky o Pessoovi pocházejí u obou ze šedesátých let a česká literární kritika zatím patrně nepátrala po tom, kdo z nich se k portugalskému velikánovi dostal jako první a zda byli spolu v kontaktu.
Naopak překladem českých textů do portugalštiny se dlouhodobě zabývá pedagožka Anna Almeidová, trvale žijící v Lisabonu, kde navíc řídí Klub Čechů a Slováků v Portugalsku. S Listopadem se přátelila a pomáhala mu s jazykovou správností textů. Je autorkou jediného překladu Listopadovy básně do portugalštiny (Země je uhlí a citrón, portugalsky Terra é carvão e limões) – všechny ostatní básně psal jinak mnohojazyčný autor striktně v češtině a překlady si nepřál.
O životě a osobnosti Františka Listopada vzniklo možná víc dokumentů než vědeckých prací o jeho díle. V roce 2000 natočil Jiří Němec pořad Básník František Listopad a v portugalském prostředí se rok po Listopadově smrti věnoval jeho odkazu režisér Pedro Sena Nunes. Svůj dokument nazval Čtyři roční období a podzim (Quatro estações e Outono, 2018). Obecně je Listopadovu rozsáhlému česky psanému, převážně básnickému dílu věnován poměrně malý prostor, omezený většinou na doslovy či recenze v tisku.
Pátrání po Synkovi
Občanské jméno Františka Listopada bylo Jiří Synek. Narodil se roku 1921 na pražské Letné. V rodině židovského původu byla již dříve slavná jména – dědečkem z otcovy strany byl nakladatel Adolf Synek, který například jako první vydal vázané Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války – do té doby existovala jen sešitková verze spoluvydávaná žižkovským anarchistou a bouřlivákem Frantou Sauerem. Ostatně i Listopad měl velmi blízko k levicově orientovaným autorům. Mezi jeho přátele patřili například básníci Kamil Bednář či Jiří Orten, později třeba Ivan Blatný z Lidových novin. Listopad od mládí obdivoval tvorbu Františka Halase a v prvních básnických sbírkách je tato inspirace patrná. Po maturitě se chtěl stát novinářem, psal fejetony a sloupky, do šuplíku rovněž první básně a povídky. Na literární scénu vstoupil povídkou Cihelna, kterou v roce 1940 otiskly Národní listy a následně ji odvysílal Český rozhlas.
Do této doby spadají dvě pro Listopada zásadní životní události: vznik jeho pseudonymu a odmítnutí nástupu do transportu. Pseudonymní příjmení si zvolil podle měsíce, ve kterém se narodil. Roku 1942 bylo po Jiřím Synkovi vyhlášeno neúspěšné celostátní pátrání. Byl nucen skrývat se u přátel, falšovat doklady, žít v neustálých obavách o život. Ač se posléze zapojil do odbojové činnosti v rámci skupiny Za svobodu, za což byl posléze v roce 1946 vyznamenán Československou válečnou medailí za zásluhy přímo z rukou Edvarda Beneše, okupační zkušenost jej poznamenala na celý život. S většinou rodinných příslušníků se již nesetkal. K tématu války a nesvobody se vracel i v pozdější tvorbě a traumatem omlouval nejen emigraci, ale též neklidnou těkavou povahu, díky níž neměl problém začínat život na různých místech vždy od začátku.
Poválečná energie
Po válce, téměř šest let po maturitě, se Listopad zapsal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy – vybral si obory estetika a literární věda. Bylo to v době plné kvasu a změn, kdy se na přednáškách mohl setkat s velikány jako Václav Černý či Jan Patočka. Studia kvůli následné emigraci do Francie pochopitelně nedokončil, o několik desítek let později však na fakultě převzal čestný doktorát. Po válce se také kolem Mladé fronty utváří volná básnická skupina vedená Jaromírem Hořcem. František Listopad měl ve zmíněném listu na starost kulturní rubriku a zakusil zde soustavnou novinářskou práci.
Nejprve korespondenčně, později i osobně se seznámil s básníkem Ludvíkem Kunderou, jehož verše Mladá fronta otiskovala. Zrodila se tak dlouholetá umělecká spolupráce a pevné přátelství. Kromě kmenového listu se Listopad snažil publikovat i v různých časopisech, kam psal literární recenze, ale zkoušel psát i o rozvíjejícím se filmovém průmyslu a měl ambice věnovat se dětské literatuře.
V roce 1946 vyšel sborník Aktiv s přelomovou studií Jana Grossmanna, která je zároveň manifestem dynamoarchismu, nového uměleckého směru, jejž hodlali do české kultury zavést mladí intelektuálové ze skupiny kolem Oldřicha Kryštofka, Jaromíra Hořce, Ivana Adrenika a také Františka Listopada. Ideologicky byl dynamoarchismus výzvou k obnově a k životu, představoval dravost, s níž jeho stoupenci chtěli dostat mezi lidi aktuální umění, kreativní energii udušenou okupací. Měl ambice stát se protikladem ničivé síly války, potlačované svobody a ohýbané pravdy. Až s jistou agresí se hlásil k volnosti a k novým začátkům, které mohou být založeny na náhodě, letmém setkání nebo doteku, ale vyvrcholí výbuchem nahromaděné tvůrčí energie.
Ačkoliv přísné dodržování vyhlášených východisek začali aktéři postupně opouštět, František Listopad se poetiky dynamoarchismu nikdy zcela nezbavil. Programově tomuto směru věnoval první čtveřici svých básnických sbírek Sláva uřknutí, Vzduch, První věta a Jarmark, které vyšly v rychlém sledu mezi lety 1945 a 1947. Ivan Král, který z nich v roce 1996 sestavil výbor, ve svém empatickém doslovu uvádí, že Listopadovy verše mají „zvláštní uvolněnost a prostořekost, jejich jazyk každou chvíli vyzývavě sklouzne do hovorových poloh a improvizovaně zhuštěných formulací, které se někdy vymykají z gramatiky i logiky, mají však rovněž novou, smělou plasticitu“. Podařilo se mu tak formulovat univerzální charakteristiku listopadovského verše, která platila až do autorovy smrti. Stejně tak motivická paleta má víceméně jednotný ráz: milostná okouzlení, válka, uplývání času, ovoce, lidové motivy, počasí, venkovská krajina a především svébytná reflexe vlastního psaní. Postupy plné náhod, improvizace, výrazových zkratek a řetězení zdánlivě nesourodého, často ústící v překvapivou až šokující pointu, autor ostatně využíval i v povídkové tvorbě, již zahájil souborem Boj o Venezuelu (1947), mimochodem poslední knihou vydanou před odchodem do exilu. Později se jeho poetika rozšiřuje ještě o výraznou hudebnost a převzaté metody filmového střihu.
Padesátá rovnoběžka
Na podzim 1947 dostal František Listopad nabídku působit dva měsíce v Paříži jako dopisovatel Mladé fronty a následovalo jmenování do funkce šéfredaktora časopisu Parallèle 50. Šlo o levicově orientovaný kulturně-politický týdeník, vycházející v letech 1947 až 1952 v Paříži pod záštitou československého ministerstva informací. Název časopisu označoval rovnoběžku procházející Paříží i Prahou.
Události února 1948 přiměly Listopada k rozhodnutí, že se do Československa již nevrátí. Spíše než politické přesvědčení zde sehrálo roli poválečné trauma, klaustrofobie ze zavřených hranic a stísněného prostoru. Listopad nikdy nebyl přímým odpůrcem nastupujícího komunistického režimu, který díky včasnému odchodu vlastně nezažil. Jelikož zastával funkci ve známém a státem podporovaném periodiku, byl nucen tehdy proklamované myšlenky přinejmenším akceptovat a se spoustou věcí patrně i souhlasil. Kromě několika nadšených veršů napsaných bezprostředně po osvobození, věnovaných například Leninovi nebo Rudé armádě, nicméně bylo autorovo dílo výrazně apolitické a zůstalo takové i při jeho pozdějším pobytu v Portugalsku, v salazarovském Novém státě s jeho ultrapravicovým autoritářským režimem a silnou cenzurou.
Svým rozhodnutím setrvat ve Francii se však Listopad pochopitelně dostal na listinu zakázaných autorů. Publikoval-li do roku 1989 něco česky, pak jen v exilových nakladatelstvích a rozptýleně až chaoticky v časopisech. Zřídka jeho básně či medailonky pronikly do slovníků autorů postižených zákazy publikace po únoru 1948. Jeho poválečné dílo vzniklé v Československu se tak k českým čtenářům ani k odborné veřejnosti téměř nedostalo. Vše se změnilo až po roce 1989, kdy se Listopad začal v rodné zemi opět kulturně angažovat, a především zde hojně vydávat své texty.
V Paříži nakonec zůstal deset let. Ocitl se ve velmi inspirativním prostředí dynamického poválečného města plného emigrantů z různých koutů Evropy, zároveň však kvůli jazykové bariéře někdy doslova zápasil o přežití. Tak jako během celého života tu ale měl štěstí na setkání s lidmi, kteří ovlivnili jeho kariéru a posunuli jeho umělecké působení. Rozhodujícím impulsem byla rozvíjející se televizní tvorba a možnost režírovat v Radio-télévision française. Listopad se ve Francii rovněž přimkl k divadelní tvorbě, kterou už nikdy neopustil. Nové umělecké postupy vysvětloval potřebou vyjadřovat se obrazem, protože nedostatečná znalost francouzštiny mu způsobovala „němotu“, neumožňovala mu vytvářet obvyklé poetické obrazy. V této době se zrodila myšlenka nechat si češtinu jako niterný, „soukromý“ jazyk poezie a cizojazyčné verše nikdy nepsat. Ve francouzštině začal Listopad postupně publikovat sloupky a črty reflektující kulturní a společenský život. Napsal rovněž zásadní esejistický text Tristan čili zrada vzdělance, který vyšel roku 1954 v exilovém nakladatelství ve Vídni. V roce 1960 se mu dostalo mezinárodní pozornosti a vyšel v mnoha překladech. Po přepracování v roce 1993 vyšel esej v portugalštině, v češtině poté společně s dalšími texty v souboru Tristan z města do města (1997) s doslovem Šárky Grauové, který dodnes představuje jedinou českou studii o Listopadově rozsáhlé esejistice.
Listopad byl Francií okouzlen, vděčil jí za pracovní příležitosti, ale nesnažil se „odhalit její duši“. V rámci své osvětové činnosti sice publikoval medailonky některých francouzských autorů v exilovém tisku a pracoval na kratších překladech, ale nešlo o snahu zprostředkovat nějaký kontakt mezi kulturami. Mohlo to souviset i s tím, že v Paříži žilo v té době mnoho krajanů a čeština nebyla takovou vzácností jako v Portugalsku, kam vedla další Listopadova cesta. Zde byla čeština hýčkaným pokladem, jakousi tajnou řečí, kterou Listopad promlouval během bezesných nocí, kdy psal verše u stolu údajně vyhrazeného pouze pro „české básnění“.
Druhý domov
Život v Portugalsku byl pro Františka Listopada od začátku mnohem snazší než francouzský pobyt, protože zde měla rodinu jeho manželka, s níž se seznámil v Paříži, a do Portugalska ještě před přestěhováním podnikl několik cest. V roce 1958 se rozhodl přesídlit sem natrvalo, opět pod vlivem nestabilní politické situace a hrozby uzavření hranic. Žil nejprve v Portu, posléze až do smrti v Lisabonu. V Portugalsku nezůstal jen u obvyklé literární tvorby zahrnující poezii, drobné prózy a tvorbu pro dětské čtenáře, ale prosadil se především jako divadelní a televizní režisér. Díky francouzským zkušenostem se podílel i na založení portugalské státní televize RTP. Mezi lety 1983 a 1986 působil jako ředitel Studia lisabonského Národního divadla Dony Marie II. a spoluzaložil tamní filmovou a divadelní školu.
Výrazná ovšem byla i Listopadova pedagogická kariéra. Na pozvání antropologa Jorgeho Diase vyučoval slovanskou kulturu a antropologii artefaktu na Technické univerzitě, kde přednášel rovněž slavistiku. Koncem roku 1981 se stal ředitelem vyšší umělecké školy divadla a filmu. Téhož roku vznikl na Technické univerzitě amatérský divadelní soubor TUT, složený nejen z místních studentů. Dodnes fungující ansámbl vychoval mnoho výrazných herců, a především se zapsal do kulturního dění nevšedními realizacemi klasických děl v nezvyklých venkovních lokalitách, jako byly třeba opuštěné doky nebo vodárenské věže. V Portugalsku, které přijal za svůj domov, se Listopad snažil šířit povědomí o české literatuře, překládal do portugalštiny Seiferta či Halase a do češtiny převáděl verše portugalských klasiků, jako jsou Cesário Verde nebo Eugénio de Andrade.
České zjevování
Zpět do Československa se Listopad dostal bezprostředně po revoluci v roce 1989, když doprovázel tehdejšího portugalského prezidenta Mária Soarese na jeho návštěvě Prahy. Tehdy se seznámil rovněž s Václavem Havlem, se kterým se začal přátelit. Listopadova četná umělecká ocenění a oficiální uznání v kulturní oblasti (připomeňme alespoň Cenu Jaroslava Seiferta za básnickou sbírku Rosa definitiva z roku 2007) by rovněž stála za samostatný výzkum, podobně jako dosud nezpracovaná korespondence, která je aktuálně uložena v Památníku národního písemnictví.
Od devadesátých let se začal Listopad znovu pravidelně zjevovat v rodné zemi. Procházel procesem jejího zpětného objevování – pauza čtyř dekád byla patrná. Začal spolupracovat s JAMU a brněnským Divadlem Husa na provázku (hra Vzhůru do pekla, 1995) a během jednoho semestru přednášel jako hostující profesor na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Aniž by přerušil spisovatelskou a divadelnickou činnost v Portugalsku, vydal v Česku postupně deset básnických sbírek (například Final Rondi, 1992; Oprava houslí a kytar, 1996; Milostná stěhování, 2001; Curricula, 2011; Soukromé západy slunce, 2012) a několik povídkových souborů (Zlý pes bez zahrady, 1996; Chinatown s Rózou, 2001). Česká literární scéna si tak pomalu zvykala na texty známého bilingvního portugalského režiséra. Vše vyvrcholilo snahou nakladatelství Dauphin o souborné vydání Listopadova díla včetně překladů některých portugalských povídek. Čtyřsvazkový soubor se podařilo dokončit v roce autorovy smrti.
100 František/Jorge Listopad
Po svém se rozhodl oslavit letošní sté výročí akademicko-umělecký projekt nazvaný 100 František/Jorge Listopad a rozkročený mezi českou a portugalskou kulturou. Od dubna 2021 portugalisté z Ústavu románských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a katedry Lindleye Cintry a Camõesova centra na Filozofické fakultě Univerzity Marie Curie-Skłodowské v polském Lublinu spolu s portugalským kulturním centrem Instituto Camões pořádají osvětové přednášky v různých městech, natáčejí dvojjazyčná videa studentů recitujících Listopadovy verše či zpovídají osobnosti kulturního života, které byly s autorem v kontaktu. V rámci projektu byl uveden i studentský dokument o divadelním souboru TUT od absolventky JAMU Pavlíny Taubingerové. Na konec roku je naplánované vydání kolektivní monografie, která by částečně mohla vyplnit mezery v české literárněkritické recepci díla Františka Listopada. Přílohou sborníku bude CD s experimentální hudbou od různých evropských skladatelů, kteří se nechali vést autorovými texty. Projekt je rozplánovaný do konce roku, ale jeho účastníci prohlašují, že ve výzkumu budou pokračovat.
„Pořád se měním, a přitom jsem neměnný,“ říká devadesátiletý František Listopad v jednom z posledních jemu věnovaných televizních dokumentů. Jeho osobnost nás může i dnes inspirovat uměleckou hravostí a odmítáním limitů, stejně jako neústupností i schopností se přizpůsobit, a přitom zůstat svůj.
Autorka je portugalistka.